ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.498.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 498/2018-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) D. H. , narozeného XY, bytem XY, b) P. H. , narozeného XY, bytem XY, c) H. K. , narozené XY, bytem XY, d) G. K., narozené XY, bytem XY, e) M. K. , narozené XY, bytem XY, f) M. K. , narozeného XY, bytem v XY, g) I. M. , narozeného XY, bytem XY, h) J. N. , narozeného XY, bytem XY, i) B. P. , narozeného XY, bytem XY, j) K. V. , narozeného XY, bytem XY a k) B. Z. , narozené XY, bytem XY, všech právně zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 112/2011, o dovolání žalobců a), b), d), e), g), i), j) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 30 Co 37/2017-292, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se samostatně podanými žalobami se shodným skutkovým základem, které byly spojeny ke společnému projednání, domáhali na žalované náhrady škody, jež jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem státu při povolení vzniku investiční společnosti Futurum, a. s., při výkonu dohledu nad činností této společnosti spravující Podílový fond FUTURUM AURUM, jakož i při dohledu nad likvidací uvedené společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 1. 2016, č. j. 40 C 112/2011-199, následně doplněným rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 40 C 112/2011-280, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 100 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal zaplacení dalšího příslušenství z částky 100 000 Kč, zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, částky 332 627,62 Kč s příslušenstvím (výrok I) a úroků z prodlení z částky 592 627,62 Kč (výrok XIII), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) částku 300 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, kterou se žalobce b) domáhal zaplacení dalšího příslušenství z částky 300 000 Kč, zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, částky 767 602,20 Kč s příslušenstvím (výrok II) a úroků z prodlení z částky 1 367 602, 20 Kč (výrok XIV), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně c) domáhala na žalované zaplacení částky 113 966,85 Kč s příslušenstvím (výrok III a XV), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni d) částku 100 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, kterou se žalobkyně d) domáhala zaplacení dalšího příslušenství z částky 100 000 Kč, zaplacení částky 127 933,70 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a úroků z prodlení z částky 227 933,70 Kč (výrok XVI), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně e) domáhala na žalované zaplacení částky 683 801,10 Kč s příslušenstvím (výrok V a XVII), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce f) domáhal na žalované zaplacení částky 45 586,74 Kč s příslušenstvím (výrok VI a XVIII), uložil žalované povinnosti zaplatit žalobci g) částku 100 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, kterou se žalobce g) domáhal zaplacení dalšího příslušenství z částky 100 000 Kč, zaplacení částky 127 933,70 Kč s příslušenstvím (výrok VII) a úroků z prodlení z částky 227 933,70 Kč (výrok XIX), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci h) částku 50 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, kterou se žalobce h) domáhal zaplacení dalšího příslušenství z částky 50 000 Kč, zaplacení částky 63 966,85 Kč s příslušenstvím (výrok VIII) a úroků z prodlení z částky 113 966,85 Kč (výrok XX), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce i) domáhal na žalované zaplacení částky 227 933,70 Kč s příslušenstvím (výrok IX a XXI), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci j) částku 190 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, kterou se žalobce j) domáhal zaplacení dalšího příslušenství z částky 190 000 Kč, zaplacení částky 243 074,03 Kč s příslušenstvím (výrok X) a úroků z prodlení z částky 433 074,03 Kč (výrok XXIII) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně k) domáhala na žalované zaplacení částky 113 966,85 Kč s příslušenstvím (výrok XI a XXIII). Konečně rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok XII), a to ani v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok II doplňujícího rozsudku).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I tak, že žaloba na zaplacení částky 65 155 Kč s příslušenstvím se zamítá, ohledně částky 34 845 Kč s příslušenstvím jej potvrdil a v zamítavé části výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přiznal žalobci a) další příslušenství z částky 34 845 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím a požadovaného úroku z prodlení z částky 65 155 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud ve vyhovující části výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 195 465 Kč s příslušenstvím se zamítá, ohledně částky 104 535 Kč s příslušenstvím jej potvrdil a v zamítavé části výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přiznal žalobci b) další příslušenství z částky 104 535 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím a požadovaného úroku z prodlení z částky 195 465 Kč potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve výrocích III, VI, IX, XI (výroky III, VI, IX a XI rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovující části výroku IV změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 65 155 Kč s příslušenstvím se zamítá, ohledně částky 34 845 Kč s příslušenstvím jej potvrdil a v zamítavé části výroku IV rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přiznal žalobkyni d) další příslušenství z částky 34 845 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně požadovaného úroku z prodlení z částky 65 155 Kč potvrdil (výrok IV rozsudku odvolacího soudu), ve výroku V změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni e) částku 104 535 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně požadované částky 195 465 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok V rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovující části výroku VII změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 65 155 Kč s příslušenstvím se zamítá, ohledně částky 34 845 Kč s příslušenstvím jej potvrdil a v zamítavé části výroku VII rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přiznal žalobci g) další příslušenství z částky 34 845 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně požadovaného úroku z prodlení z částky 65 155 Kč potvrdil (výrok VII rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovující části výroku VIII změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 32 577,50 Kč s příslušenstvím se zamítá, ohledně částky 17 422,50 Kč s příslušenstvím jej potvrdil a v zamítavé části výroku VIII rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přiznal žalobci h) další příslušenství z částky 17 422,50 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně požadovaného úroku z prodlení z částky 32 577,50 Kč potvrdil (výrok VIII rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovující části výroku X změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 123 794,50 Kč s příslušenstvím se zamítá, ohledně částky 66 205,50 Kč s příslušenstvím jej potvrdil a v zamítavé části výroku X rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přiznal žalobci j) další příslušenství z částky 66 205,50 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně požadovaného úroku z prodlení z částky 123 794,50 Kč potvrdil (výrok X rozsudku odvolacího soudu) a konečně žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok XII rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) b), d), e), g), i) a j) včasným dovoláním, a to v rozsahu výroků I, II, IV, V, VII, IX a X v částech, jimiž odvolací soud změnil vyhovující výroky soudu prvního stupně, a v navazujícím výroku o nákladech řízení. Žalobci a) a b) rozhodnutí odvolacího soudu napadli též v rozsahu výroků I a II v částech, jimiž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do zaplacení částek 160 000 Kč s příslušenstvím a 300 000 Kč s příslušenstvím.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla rovněž žalovaná včasným dovoláním, a to v rozsahu částí výroků II, V a X, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 104 535 Kč s příslušenstvím, žalobkyni e) částku 104 535 Kč s příslušenstvím a žalobci j) částku 66 205,50 Kč s příslušenstvím, jakož i navazující výrok o nákladech řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a podaná dovolání odmítl.
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání podaného žalobci.
Žalobci předestřená otázka, v jaké lhůtě mělo Ministerstvo financí přistoupit k přijetí opatření dle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 30. 6. 1996, dále jen „ZISIF“, poté co obdrželo zprávu o hospodaření dne 30. 9. 1995, nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že Ministerstvo financí mělo přijmout opatření nejpozději ve lhůtě dvou měsíců, která je upravena v §37 odst. 4 ZISIF (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1182/2017).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka komplexnosti posouzení porušení povinností žalované při výkonu dohledu nad investičním fondem ani otázka, jaká opatření ze strany žalované, která měla k dispozici podle §37 ZISIF a která měla být provedena po zjištění nedostatků na straně investiční společnosti, mohla vést k zabránění dalšího prodeje podílových listů podílového fondu, a tím k zabránění vzniku škody na straně žalobců, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel z toho, že k zabránění vzniku škody ze strany dozorového orgánu mohlo dojít až přijetím opatření podle §37 odst. 2 písm. c) a d) ZISIF (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 466/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5886/2017). V daném případě odvolací soud nedospěl ke zjištěním o existenci takových skutečností, které by nutily ministerstvo k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě již před datem 30. 9. 1995. Žalobci sice polemizují se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tím ovšem nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Namítají-li pak žalobci, že nemohli uplatnit nároky na náhradu nominální hodnoty svých podílových listů v likvidaci, a snížit tak výši způsobené škody, neboť o této možnosti nebyli likvidátorem vyrozuměni, přičemž tato skutečnost nemohla vyloučit příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobců, jedná se rovněž o námitku vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolací soud ani neshledává, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla, jak namítají žalobci, nepřezkoumatelná, neboť (posuzováno s ohledem na obsah dovolání) případné nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí na újmu uplatnění práv dovolatelů nebyly (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované, v němž namítá, že ani po doručení zprávy o hospodaření dne 30. 9. 1995 neměla dostatek informací k tomu, aby přijala opatření dle §37 odst. 2 písm. d) ZISIF, přičemž ani přijetí daného opatření by dle žalobkyně nevedlo k zabránění vzniku škody, neboť v dané době bylo protiprávní jednání řídících orgánů investiční společnosti již dokonáno. Uvedenými námitkami však žalovaná zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, čímž, jak již uvedeno výše, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod.
Námitka žalované, že škoda byla primárně způsobena jednáním řídících orgánů investiční společnosti, a odvolací soud proto měl zkoumat možnost uplatnění institutu dělené odpovědnosti dle §438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vycházel z toho, že žalovaná v daném případě odpovídá žalobcům za celou škodu jako jeden ze škůdců na principu solidární odpovědnosti, jenž je primárním pravidlem při posuzování odpovědnosti za škodu způsobenou vícero škůdci, když podíl dalších škůdců na vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008). Dělená odpovědnost škůdců je výjimkou z pravidla, o které může soud rozhodnout v odůvodněných případech na základě své volné úvahy. Vzhledem k tomu, že na uplatnění uvedeného institutu nevzniká účastníku řízení právní nárok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 39/2019, odst. 22 a násl.), nelze vytýkat odvolacímu soudu, pokud se možností uplatnění institutu tzv. dělené odpovědnosti výslovně nezabýval, a to zvláště za situace, kdy žalovaná v řízení před odvolacím soudem ani dříve možnost jeho uplatnění netvrdila.
Pokud jde o námitku žalované, že odvolací soud se při rozhodování o výši náhrady škody nezabýval otázkou možnosti aplikace moderačního práva soudu dle §450 obč. zák., je třeba uvést, že z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že důvody zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě by soud mohl náhradu škody přiměřeně snížit, nebyly shledány. V dané věci skutkový stav pro aplikaci §450 obč. zák. ani podklad nedává, když skutkové okolnosti, rozhodující z hlediska aplikace tohoto ustanovení, nebyly v řízení žalovanou tvrzeny ani prokazovány.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, jaká organizační složka je v daném případě příslušná jednat za stát, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že za stát je v tomto řízení, jež bylo zahájeno dne 1. 7. 2011, oprávněna jednat Česká národní banka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6050/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013).
Nejvyšší soud se konečně zabýval přípustností dovolání žalované do nákladového výroku odvolacího soudu, konkrétně otázkou, zda bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely. V tomto ohledu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť i v případě, kdy by odvolací soud přiznal žalované plnou náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů, nepřevyšovala by tato částka 50 000 Kč, když žalované, která nebyla zastoupena a nedoložila výši svých hotových výdajů, by v takovém případě náležela pouze paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 2 400 Kč za celkem 8 úkonu právní služby. Ani v této části tak dovolání není přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu