ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.6050.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 6050/2016-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) M. S. , b) F. T. , a c) H. H. , všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, identifikační číslo osoby 481 36 450, o zaplacení 13.942,- Kč s příslušenstvím, 156.802,50 Kč s příslušenstvím a 69.690,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 251/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2016, č. j. 14 Co 162/2016-264, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům b) a c), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.567,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Zoufalého, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 138/10.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předně uvádí, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Skutkově a právně obdobné věci (týkající se uplatnění nároků z titulu náhrady škody způsobené předmětným žalobcům nesprávným úředním postupem orgánů státu v souvislosti s činností Investiční společnosti FUTURUM AURUM a. s. /dále též „ISFU“/, jejímiž podílníky – v důsledku zakoupení podílových listů - se stali jiní žalobci) byly u dovolacího soudu opakovaně rozhodovány (např. ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, sp. zn. 30 Cdo 5179/2015, nebo sp. zn. 30 Cdo 5768/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), takže žalované, jež v dané věci podala dovolání (v němž v podstatě opakuje dovolací argumentaci užitou v předchozích věcech), jsou pochopitelně velmi dobře známy.
K dovolací argumentaci, jejímž prostřednictvím se žalované nepodařilo (z níže rozvedených důvodů) založit přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., dovolací soud uvádí následující.
Žalovaná především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě za stát v řízení s podílníky ISFU vystupuje žalovaná, neboť i podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, by jménem státu mělo jednat Ministerstvo financí.
Ve shora označených (skutkově obdobných) věcech vystupovala za stát rovněž Česká národní banka. Nejvyšší soud aktuálně např. ve svém usnesení ze dne 7. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, připomenul závěry z této ustálené judikatury, a to, že „pakliže má být odpovědnostním titulem státu nesprávný úřední postup spočívající v zanedbání dohledu nad kapitálovým trhem, došlo ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží od 1. 4. 2006 do působnosti Česné národní banky, a příslušným úřadem jednajícím jménem státu ve smyslu §6 odst. 2 písm. b) OdpŠk může být od tohoto data jen Česká národní banka. Není přitom podstatné, zda se v posuzované věci nedopustilo tvrzeného nesprávného úředního postupu Ministerstvo financí. Komise pro cenné papíry, nebo Česká národní banka. Česká národní banka za stát ve sporu o náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. vystupuje, i když k nesprávnému úřednímu postupu došlo v období, kdy byla dozorová činnost vykonávána jiným státním subjektem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 333/2008).“
Žalovaná ve svém dovolání sice namítá, že v rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, řešícím skutkově obdobnou věc, dovolací soud zaujal (oproti shora vyložené judikatuře) odlišný právní názor (tj. že „příslušným jednat jménem státu v tomto řízení je Ministerstvo financí, které je ústředním orgánem státní správy pro investiční společnosti a investiční fondy“ ), leč v procesní situaci, kdy se uvedený senát v tomto rozhodnutí nijak nevypořádává s předchozí judikaturou dovolacího soudu, nelze tak mít za to, že by tímto rozhodnutím měla být dosavadní konstantní judikatura dovolacího soudu v řešení dané právní otázky vytěsněna.
Jestliže za popsané procesní situace odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku na uvedené okolnosti poukázal a vyvodil z toho, že i nadále vychází z judikatorně ustáleného právního názoru, že žalovaná jako organizační složka je oprávněna za stát v tomto řízení jednat, pak nijak nepochybil. Senát Nejvyššího soudu přitom nedospěl k závěru o nutnosti předložit řešenou procesní otázku k rozhodnutí svému velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, jelikož i nadále vychází z ustáleného právního názoru shora, od nějž se nemíní odchýlit.
Z uvedeného vyplývá, že prostřednictvím této dovolací argumentace se žalované přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit.
Přípustnost dovolání nezakládá ani ta část dovolací argumentace, v níž žalovaná zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud. Je tomu tak z toho důvodu, že způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je toliko nesprávné právní posouzení věci, nikoliv nesprávně zjištěný skutkový stav věci, který v dovolacím řízení nelze (nijak) revidovat (k tomu srov. §243f odst. 1 o. s. ř.). Proto skutkové námitky žalované ani jí prezentovaný skutkový pohled na věc, na jehož základě – oproti odvolacímu soudu - přistupuje k jinému právnímu posouzení věci, nepředstavují (představovat nemohou) právně relevantní dovolací argumentací, které by mohla vést k založení přípustnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
K ostatní (níže vyložené) dovolací argumentaci žalované (shodně uplatněné jako např. ve věci sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, kdy dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. července 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, pro nepřípustnost odmítnuto) nezbývá, než uvést (zopakovat) následující.
Za „nesprávné (právní) posouzení a otázku zásadního významu“ žalovaná považuje to, zda „skutečností nezbytně vedoucí k přijetí opatření ze strany Ministerstva financí bylo předložení ‚zprávy‘ o hospodaření investiční společnosti FUTURUM dne 30. 9. 1995.“ Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nic z toho ovšem žalovaná ve skutečnosti nenamítá.
Nejvyšší soud nad rozsah výše uvedeného dodává, že skutkově obdobnými případy se rovněž (z pohledu orgánu ochrany ústavnosti na základě podaných ústavních stížností) v předchozí době zabýval také Ústavní soud, který např. v usnesení ze dne 18. května 2016, sp. zn. IV. ÚS 2739/15, mj. vyložil:
„V souvislosti s projednávaným případem Ústavní soud konstatuje, že se otázkou odpovědnosti státu za hospodaření podílových fondů FUTURUM AURUM v minulosti již zabýval. Ve věci evidované pod sp. zn. IV. ÚS 1016/13 Ústavní soud předeslal, že pro činnost dozorového orgánu považuje v předmětném případě za relevantní především účetní výstupy, jimiž příslušný subjekt vykazuje svoji řádnou činnost. V případě podílového fondu FUTURUM AURUM přitom považoval Ústavní soud za takový výstup mimo jiné i zprávu o hospodaření, vypracovanou k datu 30. 6. 1995 a doručenou Ministerstvu financí dne 30. 9. 1995. Ústavní soud považuje v projednávaném případě za podstatné, že se tato zpráva stala předmětem hodnocení obecných soudů, které v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvedly, jak na tuto nahlíží a jaké skutečnosti z ní vyvozují....“
Konečně, namítá-li žalovaná nepřezkoumatelnost dovoláním napadené rozsudku odvolacího soudu, k tomu nutno uvést, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, nebo ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 15. listopadu 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu