ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.519.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 519/2017-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci V. N. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, Kounicova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 53 385 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 248/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 54 Co 109/2016-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve výši 53 385 Kč, představované náklady obhajoby (18 úkonů právní služby), které vynaložil jako obviněný v trestním řízení zahájeném na základě usnesení Policie České republiky v Olomouci ze dne 14. 8. 2008, č. j. OROL-5440-2/TČ-2008-82-219, o zahájení trestního stíhání pro trestný čin neoprávněného nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami dle §181f odst. 2 trestního zákona. Věc byla postoupena usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2010, č. j. 5 T 203/2009-1411, České inspekci životního prostředí dle §222 odst. 2 trestního řádu, neboť bylo soudem shledáno, že uvedený skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, č. j. 23 C 248/2012-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 51 405,60 Kč (výrok I), zamítl žalobu v částce 1 979,40 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 632,40 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu co do částky 240,70 Kč zamítl, jinak jej potvrdil včetně výroku o nákladech řízení (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 211 Kč (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně vyjma částky 240,70 Kč představující rozdíl mezi 20% a 19% sazbou daně z přidané hodnoty z části odměny účtované obhájcem žalobce. Co do základu nároku odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že pravomocné rozhodnutí o postoupení věci podle §222 odst. 2 trestního řádu má stejné účinky jako pravomocné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, tudíž trestní stíhání žalobce nebylo od počátku důvodné. Usnesení o zahájení trestního stíhání tak představuje nezákonné rozhodnutí jako jednu z podmínek odpovědnosti žalované za škodu, která žalobci v příčinné souvislosti s ním vznikla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, v rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a ve kterém bylo rozhodnuto o nákladech řízení, včasným dovoláním.
Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) v dovolání zdůrazňovala, že se postoupením věci jinému orgánu na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2010, č. j. 5 T 203/2009-1411, zachovává kontinuita ve stíhání osob za jejich protiprávní jednání, přestože s ohledem na intenzitu nebezpečnosti tohoto protiprávního jednání může být stíhané osobě uložen postih v řízení, které není trestním řízením. Bylo by popřením smyslu a účelu zákona č. 82/1998 Sb. poskytovat odškodnění osobám, které se dopustily protiprávního jednání. Platí, že z bezpráví nemůže vzniknout právo a že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. Žalobce se dopustil přestupku a bylo by v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby se mu plnilo v souvislosti se skutkem, za který byl uznán vinným.
Podle dovolatelky je napadený rozsudek v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1772/2015. Dovolatelka dále argumentovala (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 35/91, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012), že jestliže nemá právo na náhradu škody ten, kdo si obvinění sám zavinil, kdo byl obžaloby zproštěn, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin odpovědný, nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován, nebo že došlo k zániku trestnosti promlčením, nebo došlo k zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného, pak vydání rozhodnutí o postoupení věci je obdobným případem jako předchozí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.), dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolacím soudem (jeho tříčlenným senátem) byla věc nejprve předložena velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Tříčlenný senát, který měl o dovolání rozhodnout podle rozvrhu práce, totiž dospěl při posouzení otázky, zda vzniká odpovědnost státu za škodu způsobenou usnesením o zahájení trestního stíhání, pokud trestní stíhání skončilo postoupením věci jinému orgánu z důvodu, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, k názoru, že je taková otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1772/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu usnesením ze dne 18. 10. 2017, č. j. 31 Cdo 519/2017-131, rozhodl, že se věc přikazuje k projednání a rozhodnutí senátu 30. Podle odůvodnění rozhodnutí se postup předpokládaný ustanovením §20 zákona č. 6/2002 Sb. uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Povaha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1772/2015, na které poukazuje i dovolatelka v dovolání, však vylučuje, aby v takovém usnesení o nepřípustnosti dovolání mohl být vyjádřen právní názor, který by měl sjednocující význam ve smyslu §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. a který by zakládal judikatorní rozpor ve smyslu jeho §20. Podmínky nutné k projednání věci velkým senátem tak splněny nebyly.
Dovolací soud v tříčlenném senátu tak dospěl k závěru, že dovolání ve věci samé není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud svým právním posouzením neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V již shora označeném rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, zaujal Nejvyšší soud názor, že za nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba považovat takové usnesení i v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení, přičemž přestupkové řízení není v takovém případě pokračováním trestního stíhání. Výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou uvedeným trestím stíháním nerozhodný. Toto právní posouzení dopadá i na projednávanou věc a s ohledem na výše uvedené závěry velkého senátu nezakládá dovolatelkou poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1772/2015, rozdílnost rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, který se co do závěru o skutkovém stavu od nyní projednávané věci zásadně odlišuje zjištěním trestního soudu, že ve věci vystupující žalobci se jednání naplňujícího znaky trestného činu dopustili. Jeho závěry proto nelze použít v nyní posuzované věci, ve které trestní soud naopak uzavřel, že se žalobce trestného činu nedopustil (jinak by ani nebylo možno věc do přestupkového řízení postoupit).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu