ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5490.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5490/2017-241
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně I. L., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 250 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 65/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, č. j. 17 Co 138/2016-195, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2017, č. j. 17 Co 138/2016-195, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 3. 2016, č. j. 6 C 65/2015-153, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v částce 150 000 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 2. 2015 domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání.
2. Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 6 C 65/2015-153, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky za dobu od 16. 2. 2015 do zaplacení jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (výrok I), zamítl žalobu co do částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky za dobu od 16. 2. 2015 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 44 953 Kč (výrok III).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 17 Co 138/2016-195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I) a rozhodl, že žalovaná se povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 8 228 Kč (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku (ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím) nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 8. 4. 2013, č. j. KRPB-66337-21/TČ-2013-060081-KADL (dále jen „usnesení o zahájení trestního stíhání“), bylo vůči žalobkyni zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Žalobkyně byla obviněna ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, kterého se měla dopustit tím, že jako vedoucí obecného stavebního úřadu v XY se dne 16. 1. 2008 seznámila se závěry znaleckých posudků konstatujících havarijní stav budovy bývalé Lidové školy umění a hotelu 271 lůžek (dále jen „stavby“ či „budovy“), avšak správní řízení o odstranění staveb nezahájila ihned, ale až dne 26. 3. 2008, přičemž následně vydala rozhodnutí ze dne 9. 4. 2008, č. j. SÚ/873/2008 a SÚ/874/2008, jimiž nařídila společnosti SILNICE ČÁSLAV - HOLDING, a. s., IČO 25261282, se sídlem ve Zbraslavicích 331, aby neodkladně budovy odstranila. Tato povinnost však neměla být podle tehdy platného a účinného zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) uložena výše uvedené společnosti, ale toliko vlastníku staveb.
5. Usnesením ze dne 21. 1. 2014, č. j. ZT 84/2013-208, Okresní státní zastupitelství v Hodoníně zastavilo trestní stíhání žalobkyně, neboť skutek, který byl žalobkyni kladen za vinu, nebyl trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci. V průběhu šetření došlo také k objasnění finanční situace vlastníka staveb, ze kterého vyplynulo, že v rozhodné době nedisponoval finančními prostředky, ze kterých by bylo možné úhradu demolice provést. Tudíž ani za předpokladu, že by žalobkyně vydala rozhodnutí bezvadné, k náhradě nákladů demolice by nemohlo dojít z tohoto objektivního důvodu. Usnesením ze dne 19. 2. 2014, č. j. 5 KZT 6/2014-13, byla zamítnuta stížnost Města Hodonín proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 21. 1. 2014, č. j. ZT 84/2013-208, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání žalobkyně.
6. Soud prvního stupně dále uvedl, že případ byl od samého počátku medializovaný, a to například Českou televizí, která na svých internetových stránkách a v reportáži ze dne XY zveřejnila zprávu, že Policie ČR zahájila trestní stíhání žalobkyně, neboť měla unáhleně a nezákonně rozhodnout o demolici hotelu v centru Hodonína a tímto jednáním způsobit škodu ve výši 28 milionů. Zároveň Česká televize zveřejnila podobiznu žalobkyně společně s jejím stanoviskem i vyjádřením jejího právního zástupce. K uvedení jména žalobkyně došlo také na internetovém serveru Hodonínský Deník a v následných diskuzích pod příspěvky ze dne XY a XY. Popis dané kauzy s uvedením jména žalobkyně se objevil také v článku uveřejněném na osobních internetových stránkách J. H.. Probíhající trestní stíhání a s ním spojená medializace se negativně projevila na psychickém zdraví žalobkyně, která začala být nervózní, cítila se pod tlakem a v důsledku stresu začala hodně kouřit, výrazně zhubla, trpěla nechutenstvím, žaludečními problémy a poruchou spánku. Celá situace se promítala také do sociálních vztahů žalobkyně, neboť se začala vyhýbat kolektivním aktivitám, byly poznamenány její vztahy na pracovišti, ačkoliv určité neshody se spolupracovníky zde existovaly již před zahájením uvedeného trestního stíhání. Soud dále zjistil, že trestní stíhání žalobkyně neslo znaky šikanózního postupu.
7. Žalobkyně dne 15. 8. 2014 uplatnila u žalované nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Stanoviskem ze dne 7. 4. 2015, č. j. MSP-2588/2014-ODSK-ODSK/6, žalovaná shledala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, přičemž za dostačující formu zadostiučinění považovala konstatování porušení práva a omluvu, kterou žalobkyni zároveň poskytla.
8. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a uzavřel, že s ohledem na míru, v jaké nezákonné rozhodnutí dopadlo na osobní sféru žalobkyně, se jeví zvolená forma zadostiučinění, tedy konstatování porušení práva a omluva, jako nedostatečná, a proto bylo namístě přiznat žalobkyni náhradu za nemajetkovou újmu v penězích. Při stanovování její výše soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyni hrozilo uložení trestu zákazu činnosti, což mohla vnímat jako velkou hrozbu pro svůj osobní život, neboť by se nadále již nemohla věnovat své profesi. Dále soud prvního stupně zkoumal délku trestního stíhání, které se jevilo vzhledem ke konečnému výsledku (tedy zastavení trestního stíhání) při trvání 10 měsíců jakožto nepřiměřené dlouhé. Soud měl výhrady také k samotnému způsobu zahájení trestního řízení, kdy byla žalobkyně bez předchozího předvolání odvezena k výslechu z kanceláře bývalého starosty města, a to navíc v poslední den promlčecí lhůty, proto naznal, že trestní stíhání žalobkyně neslo od počátku znaky šikanózního postupu policejního orgánu. Soud prvního stupně také zhodnotil, že trestní stíhání mělo vzhledem k medializaci případu a k postavení žalobkyně jako veřejně činné osoby značný dopad do její osobnostní sféry, přičemž vzal za prokázaná tvrzení ohledně pocitů úzkosti a neustálých obav z budoucího vývoje případu. Její pracovní život byl nepříznivě poznamenán zejména v důsledku stupňujícího se negativního chování tajemnice úřadu, některých zastupitelů a tehdejšího starosty města, ke kterému by, nebýt existence trestního stíhání, nebyl důvod. Postavení žalobkyně jako veřejně činné osoby a její vnímání ze strany veřejnosti i kolegů se zhoršilo, žalobkyně se stranila sociálního styku a negativní vlivy pociťovala jak ve svém rodinném životě, tak ve vnitřním prožívání. Soud vzal v úvahu také vliv na zdraví žalobkyně, a to psychické i fyzické. Náhradu nemajetkové újmy tak stanovil na částku 150 000 Kč.
9. Proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zásah do osobnostních práv, pracovní pohody, osobního a rodinného života byl v případě žalobkyně značně intenzivní, proto se částka 150 000 Kč jeví jako zcela přiměřená okolnostem případu. Odvolací soud zohlednil zejména okolnosti zahájení trestního stíhání, které neslo znaky šikanózního postupu policejního orgánu vůči žalobkyni, a rovněž důvody, pro které bylo trestní stíhání zastaveno, tedy situaci, kdy nebylo prokázáno, že skutek, pro který byla žalobkyně stíhána, je trestným činem. Ačkoliv došlo k zastavení trestního stíhání žalobkyně ve fázi před podáním obžaloby a nebyl zjištěn excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení spočívající v nevybíravém či urážlivém chování vůči žalobkyni, podle názoru odvolacího soudu po zohlednění uvedených kritérií žalobkyně prokázala poměrně vysokou intenzitu vzniklé nemajetkové újmy. Dále odvolací soud uvedl, že byť byla žalobkyně původně stíhána pro trestný čin méně závažný a vedené trestní řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho, nepochybně mělo velmi negativní dopad na pracovní a osobní život žalobkyně, neboť jakožto veřejně činná osoba přicházela běžně do styku s veřejností a kauza týkající se hospodářských zájmů města Hodonína byla předmětem značného veřejného zájmu, což ovlivnilo způsob, jakým byla vnímána v pracovním i osobním životě. Negativní vlivy tak žalobkyně pociťovala v sociálním styku, svém vnitřním prožívání a celkové životní pohodě. S ohledem na takto zjištěný rozsah a intenzitu přisvědčil odvolací soud přiléhavému odůvodnění rozsudku prvního stupně, že částka 150 000 Kč je odpovídající vzniklé nemajetkové újmě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I rozsudku dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
11. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, které uvádí konstatování porušení práva a zaslání omluvy u méně závažné nemajetkové újmy jako plnohodnotnou formu zadostiučinění, v důsledku čehož je přiznaná peněžitá forma zadostiučinění dle žalované zcela nepřiměřená. Pokud jde o zásah do osobnostní sféry žalobkyně, žalovaná je přesvědčena, že nebyly prokázány v takové závažnosti a intenzitě, aby odůvodňovaly přiznání peněžitého zadostiučinění, neboť jak sama žalobkyně uvedla, celá rodina ji bezvýhradně podporovala, a dokonce byla sepsána petice na její podporu, v níž se za ni postavilo 800 lidí.
12. K délce trestního řízení žalovaná uvedla, že přibližně 10 měsíců trvající stíhání není nepřiměřené, navíc v něm nedocházelo k průtahům. Žalovaná také upozorňuje, že žalobkyně jednala nedbalostně, a skutečnost, že její jednání nakonec nemělo škodlivý následek předvídaný trestním zákonem, byla dána pouze objektivními okolnostmi na žalobkyni nezávislými. Žalovaná má v této souvislosti za to, že odvolací soud měl postupovat podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a případ porovnat s jiným případem náhrady nemajetkové újmy, tedy porovnat společné a rozdílné znaky případů a vysvětlit, jak se promítly do výše přiznaného zadostiučinění ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Srovnání dané věci s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 19/2014, které soud provedl, není relevantní, neboť tento případ není konečným způsobem dořešen a ani se podle žalované v podstatných znacích neshoduje s projednávanou věcí.
13. Žalovaná má dále za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce medializace případu, kdy měl přiléhavěji zohlednit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, neboť medializace byla v tomto případě důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a zdrojem nebyl státní orgán, z čehož plyne, že medializaci nelze přičítat k tíži státu.
14. Rozsudek odvolacího soudu dále podle žalované trpí vadou, která mohla způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud nesprávně posoudil část nároku žalobkyně, kterou uplatňovala újmu na tělesném a psychickém zdraví, což měla učinit toliko samostatným návrhem. Soud prvního stupně a shodně soud odvolací však nárok nesprávně zahrnuly do celkového přiznaného odškodnění, a to na základě zhodnocení účastnických výpovědí, tudíž bez relevantních lékařských zpráv, které by tato tvrzení prokazovaly.
15. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 7. 11. 2017, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud zamítl dovolání, neboť jej považuje za zcela nesprávné a nedůvodné; naopak se ztotožňuje s názory odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že s ohledem na vysoký stupeň závažnosti prokázané újmy dané peněžité zadostiučinění odpovídá částkám přiznávaných v obdobných případech. Dále přitakala soudu prvního stupně v tom, že význam dané skutkové podstaty spočíval také v hrozbě uložení trestu zákazu činnosti, což žalobkyni způsobilo nejen značný stres, ale i psychickou újmu. Žalobkyně souhlasí také se závěrem, že vydáním rozhodnutí o odstranění staveb nemohlo dojít ke zmaření ani podstatnému ztížení splnění důležitého úkolů, poněvadž k náhradě nákladů demolice by nemohlo dojít z objektivního důvodu, totiž nedostatku finančních prostředků vlastníka odstraněných staveb. S ohledem na výsledek trestního stíhání, které skončilo toliko zastavením, žalobkyně hodnotila řízení v délce 10 měsíců jako nepřiměřeně dlouhé. Žalobkyně se dále ztotožňuje s přihlédnutím odvolacího soudu k medializaci daného případu, přičemž daná újma byla podle názoru žalobkyně zhodnocena správně a přiměřeně.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění z hlediska srovnání závažnosti intenzity újmy utrpěné žalobkyní s jinými případy a odpovědnosti státu za újmu žalobkyně způsobenou medializací případu. Výše uvedené otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
23. K otázce kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním se Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyjadřoval. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že „zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“
24. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí také uvedl, k jakým okolnostem je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.“
25. Výše uvedené závěry Nejvyšší soud rozvedl v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016, v němž konstatoval, že „v řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 OdpŠk. Byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně provedla srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce.“
26. V právě posuzované věci neprovedl soud srovnání s obdobnými případy (respektive zcela nedostatečně srovnal projednávanou věc pouze s jediným případem, a to s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2015, č. j. 11 C 19/2014-178), ač k tomu směřovala podstata odvolacích námitek žalované, totiž že přiznaná výše zadostiučinění je přemrštěná, neodpovídá soudní praxi a okolnostem případu. Právní posouzení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí trestním stíháním, které skončilo zastavením, je proto neúplné a tudíž nesprávné.
27. Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na internetové stránce https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim . K údajům v dané databázi by soudy měly při novém posouzení žalovaného nároku přihlédnout.
28. Dovolací soud se dále zabýval otázkou odpovědnosti státu za újmu způsobenou medializací případu žalobkyně, u které je nutné zjišťovat, v jakém rozsahu se na újmě žalobkyně podílelo prosté plnění informační povinnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení a v jakém rozsahu byla její újma umocněna vlastní medializací. Je-li totiž medializace jen prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Odvolací soud se danou otázkou vůbec nezabýval. Právní posouzení žalovaného nároku je tak i v tomto ohledu neúplné, a proto nesprávné.
29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo, když soudy jednaly o neurčité žalobě. Žalobkyně již v žalobě a následně i v podání ze dne 21. 9. 2015 uvedla, že v důsledku trestního stíhání došlo také k narušení jejího zdraví. Žalobkyně rozčlenila své nároky tak, že požadovala 120 000 Kč za poškození dobrého jména v očích veřejnosti, 70 000 Kč jako náhradu za újmu na psychickém a tělesném zdraví, pohodě a dopadu na rodinu žalobkyně, 50 000 Kč jakožto újmu na profesním životě a konečně 10 000 Kč za újmu způsobenou délkou trestního řízení. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyní požadovaných 120 000 Kč za újmu na dobrém jméně a 50 000 Kč za újmu na profesním životě lze posoudit jako jediný nárok, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním. Oproti tomu z uvedeného není jasné, zda žalobkyně též uplatnila nárok na náhradu škody na zdraví, který je nárokem odlišným od nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
30. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, uvedl, že „pokud by v důsledku nepřiměřené délky řízení došlo k poškození zdraví žalobkyně (vzniku tělesného či duševního onemocnění), šlo by o nárok se samostatným skutkovým základem a neodškodňoval by se v režimu náhrady nemajetkové újmy podle §31a OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1293/2011).“ Tyto závěry jsou aplikovatelné obecně, nikoliv jen na újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V této věci nelze ze skutkových tvrzení seznat, zda žalobkyně skutečně nárok na náhradu nemajetkové újmy v důsledku poškození zdraví uplatnila. Pokud ano, musí uvést, v čem poškození jejího zdraví spočívá a jakou částkou požaduje danou újmu odškodnit.
31. Ve výše uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dále konstatoval, že „pokud by úzkostně depresivní stavy žalobkyně nebyly duševním onemocněním, ale toliko projevem intenzity jejích duševních útrap, považuje Nejvyšší soud za podstatné zdůraznit, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v režimu zák. č. 82/1998 Sb. může být shledána pouze tehdy, bylo-li prokázáno, že mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a neobvykle intenzivními duševními útrapami poškozeného je dán vztah příčiny a následku, přičemž nesprávný úřední postup nemusí být jedinou, musí však být podstatnou příčinou daného následku. Zjištění těchto skutečností, zejména pak prokázání zmíněné příčinné souvislosti, musí soudy při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. věnovat náležitou pozornost.“ Vztah příčiny a následku by tedy měl být prokázán, s ohledem na obecnou použitelnost zmíněné argumentace, i v případě, že by nezákonné rozhodnutí v souvislosti s vedením trestního stíhání proti žalobkyni bylo podstatnou příčinnou neobvykle intenzivních duševních útrap.
32. Soud prvního stupně měl tedy podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni vyzvat, aby upřesnila, zda v rámci žalobního požadavku na zaplacení částky ve výši 70 000 Kč uplatňuje též nárok na náhradu škody na zdraví, neboť není jasné, zdali žalobkyní uváděné okolnosti představují vylíčení újmy na zdraví, která by jako taková představovala nárok samostatný, jenž by jako takový musel být i soudem vylíčen, nebo zda se jedná pouze o prostý souhrn okolností, kterými žalobkyně popisuje svou nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jež by mohla být podřazena pod výše uvedený nárok.
33. Stejně tak u dané částky není zjevné, co mínila žalobkyně dopadem na svou rodinu. Zda chtěla být odškodněna za vlastní újmu na právu na rodinný život, či zda uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé jejím rodinným příslušníkům.
34. Pokud si odvolací soud dané otázky neujasnil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
35. Řízení trpí také další vadou, neboť není zřejmé, jak bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního stíhání a za kterou požadovala přiznání částky 10 000 Kč. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uvedl, že „je třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem soudu proto je, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).“ V tomto případě se žalobkyně domáhala jak nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Soudy nižších stupňů tak měly v prvé řadě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu na základě skutkových tvrzení žalobkyně posoudit, zda se jedná o nárok se samostatným skutkovým základem a jako o takovém o něm rozhodnout.
VI. Závěr
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba odstranit vady žaloby, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně, a to s výjimkou výroku II rozsudku soudu prvního stupně, který samostatně nabyl právní moci, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu