ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.592.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 592/2017-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci J. N. , nar. XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pražské Předměstí, Dukelská třída 15/16, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 168 308 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 195/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 91 Co 61, 62/2016-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 168 308 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů za zastoupení daňovým poradcem při obraně proti nezákonným rozhodnutím Finančního úřadu v Hradci Králové (dále jen „finanční úřad“), náhrady nákladů za uhrazené úroky z úvěrů a půjček sjednaných na překlenutí doby, po kterou byly v držení finančního úřadu finanční prostředky, kterými žalobce zaplatil nezákonně vyměřenou daň z příjmu fyzických osob (dále jen „DPFO“) a daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), a náhrady úroků a nákladů v exekučním řízení pro neuhrazení nedoplatku na zdravotním pojištění v důsledku státem nezákonně odvedených (a tím chybějících) finančních prostředků žalobce.
Finanční úřad doměřil žalobci na základě jediné daňové kontroly DPH a DPFO několika dodatečnými platebními výměry (v rozhodnutí specifikovanými), které (přes podané odvolání) žalobce uhradil. Finanční ředitelství v Hradci Králové poté zrušilo svým rozhodnutím ze dne 15. 5. 2008, č. j. 3983/08-1300-603955, dodatečné platební výměry na DPH v souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 31 Ca 86/2007-113. Krajský soud v Hradci Králové také zrušil svými třemi rozsudky dalších několik rozhodnutí finančního úřadu o dodatečných platebních výměrech na DPFO (specifikovaných v rozhodnutí). Nezákonně vyměřená DPH byla žalobci vrácena dne 13. 6. 2008 a DPFO dne 17. 9. 2008. Finančním úřadem byly žalobci přiznány nároky na úroky z daňových přeplatků z DPH a DPFO.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 16 C 195/2011-177, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 29 076,30 Kč s tam specifikovanými úroky (výrok I), zamítl žalobu v částce 139 231,70 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 980 Kč (výrok III). Ohledně nákladů řízení ve vztahu mezi Českou republikou a účastníky řízení (výrok IV) bylo rozhodnuto v samostatném usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 C 195/2011-198, tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 2 878,20 Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu co do částky 29 076,30 Kč s tam specifikovanými úroky zamítl (výrok I), jinak jej potvrdil (výrok II). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů 3 600 Kč (výrok III) a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení částku 6 540 Kč (výrok IV).
Podle odvolacího soudu všechny dodatečné platební výměry byly vydány na základě jedné daňové kontroly ukončené jednou zprávou o daňové kontrole. V souvislosti s tím daňový poradce provedl dle odvolacího soudu účelně tři úkony (převzetí a přípravu zastoupení, prostudování spisu, sepis odvolání proti dodatečným platebním výměrům) ve věci, z níž odvolací soud určil souhrnnou tarifní hodnotu ve výši 712 540 Kč pro výpočet odměny za zastoupení, přičemž vycházel ze znění §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. 8. 2006. Výsledkem bylo stanovení výše odměny daňového poradce (výše nákladů žalobce) v souhrnné částce 21 375 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci byl vrácen úrok z daňového přeplatku ve výši 68 595 Kč, který se započítává na úhradu skutečné škody (§64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.), byly náklady vynaložené žalobcem na zastoupení daňovým poradcem tímto úrokem plně pokryty.
Odvolací soud se zabýval dalšími nároky žalobce, jejichž podstata spočívala v různých smlouvách o úvěru, nebo ve smlouvách o půjčce finančních prostředků. Jednalo se o kontokorentní úvěr sjednaný k běžnému účtu u Komerční banky, a.s., na základě kterého žalobce zaplatil na úrocích (mezi roky 2003-2008) jím tvrzenou částku 41 962,33 Kč. Dále se jednalo o úvěr ke kreditní kartě (sjednaný dne 29. 3. 2006), ze kterého žalobce zaplatil na úrocích částky 8 412,59 Kč (za rok 2006), 7 656,82 Kč (za rok 2007) a 10 540,09 Kč (za rok 2008). Ohledně výše úroků z těchto úvěrů však odvolací soud vyšel z posudku soudního znalce doc. JUDr. Ing. Jana Langa, CSc. a tyto uznal jen do výše 30 325,01 Kč (kontokorentní úvěr) a 22 421,29 Kč (úvěr ke kreditní kartě). Další žalovanou škodou byly zaplacené úroky ve výši 21 020 Kč, nacházející svůj základ ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 25. 10. 2006 mezi žalobcem a H. a J. N.. Žalobce také požadoval náhradu škody za úroky ve výši 36 936 Kč zaplacené na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 10. 10. 2007 mezi ním a H. K..
Výše zmíněné nároky odvolací soud neshledal oprávněnými, a to ani zčásti, a uzavřel, že čerpání finančních prostředků prostřednictvím úvěrů a půjček nesouviselo v plné míře s tím, že žalobce musel platit nezákonně doměřenou daň, a tedy ani všechny úroky, které žalobce z těchto úvěrů a půjček hradil po dobu pěti let (2003-2008), nemohou být v příčinné souvislosti s nezákonnými dodatečnými platebními výměry. Odvolací soud přitom odkázal také na závěry soudního znalce, z nichž vyplynulo, že použití úvěrových produktů bylo pro pokračování podnikatelské činnosti žalobce nezbytné, avšak to, že žalobce hradil dodatečně vyměřenou daň, nebylo jediným důvodem nedostatku finančních prostředků.
Odvolací soud se také zabýval žalobcovými nároky, které vycházely ze žalobcem zaplaceného penále z dlužného pojistného na zdravotním pojištění Vojenské zdravotní pojišťovně, vymáhaného exekučně a z nákladů této exekuce v souhrnné výši 46 515,52 Kč. Uvedl (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 115/2013), že úroky z prodlení jsou jistým sankčním opatřením za to, že dlužník neplnil věřiteli včas. Tyto závěry odvolací soud vztáhl i na penále, které má obdobný charakter, a také na náklady exekuce, které jsou přímým důsledkem toho, že žalobce nesplnil svou povinnost platit pojistné dobrovolně. Odvolací soud přitom neshledal přímý vliv přiznaných úroků z prodlení na vymezení rozsahu odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce (dále také „dovolatel“), zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila přípisem ze dne 26. 01. 2017 tak, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil dovolateli nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud dlouhodobě judikuje, že v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3638/2013 s tam uvedenou judikaturou, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3542/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, uveřejněný pod číslem 59/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ).
Výše uvedené závěry lze použít i v řešené věci a dovolání tak není dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jednotlivých nároků požadovaných žalobcem, vycházejících z níže uvedených samostatných skutkových základů.
Jednalo se o kontokorentní úvěr sjednaný k běžnému účtu u Komerční banky, a.s., na základě kterého měl dovolatel zaplatit na úrocích (mezi roky 2003-2008) částku 41 962,33 Kč, úvěr ke kreditní kartě (sjednaný dne 29. 3. 2006), ze kterého měl zaplatit na úrocích částky 8 412,59 Kč (za rok 2006), 7 656,82 Kč (za rok 2007) a 10 540,09 Kč (za rok 2008), smlouvu o půjčce uzavřenou dne 25. 10. 2006 mezi dovolatelem a H. a J. N., ze které měl zaplatit na úrocích částku 21 020 Kč, a smlouvu o půjčce uzavřenou dne 10. 10. 2007 mezi dovolatelem a H. K., ze které měl dovolatel zaplatit na úrocích částku 36 936 Kč. To samé platí i v případě nároků, které vycházely z dovolatelem zaplaceného penále z dlužného pojistného na zdravotním pojištění a z nákladů této exekuce, v souhrnné výši 46 515,52 Kč. Ve všech případech se jednalo o skutkově samostatné nároky, u nichž byla samostatně posuzována jejich výše i otázka existence příčinné souvislosti.
Ve zbylém rozsahu náhrady nákladů na daňového poradce v částce 60 000 Kč nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit dovolatelem vymezená otázka, „zda je přípustné za tarifní hodnotu považovat jednu souhrnnou částku doměřených daní, ačkoli jednotlivá daňová řízení nebyla spojena do jednoho řízení a ačkoli se jednalo o různá zdaňovací období a různé typy daní,“ neboť zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ohledně tohoto nároku spočívá rovněž na závěru, že podle §64 odst. 6 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se vyplacené úroky za daňové přeplatky započítávají na úhradu skutečné škody. Byť se tedy odvolací soud otázkou výše škody představované náklady na daňového poradce zabýval, i z jeho odůvodnění vyplývá, že na posouzení správné výše jeho rozhodnutí (pro účely dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; poznámka dovolacího soudu) nezávisí, neboť uvedl, „že i v případě, že by odměna daňového poradce měla být vyšší, maximálním limitem náhrady škody by byla částka zaplacená žalobcem a uplatněná v tomto řízení, tedy 60 000 Kč, a i v tomto případě by tato částka byla plně pokryta přiznaným úrokem z daňového přeplatku.“ Jinými slovy řečeno, i kdyby žalobci v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími vznikla na nákladech daňového poradenství škoda v žalované částce 60 000 Kč, byla by žaloba v celém rozsahu zamítnuta.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení žalované a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může oprávněný proti povinnému navrhnout soudní výkon rozhodnutí či soudní exekuci.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu