ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3542.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3542/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. k. d. P., proti žalované České republice-Ú. pro z. s. ve v. m., o 111.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 407/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2008, č. j. 11 Co 151/2008-82, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. 11 C 407/2006-62, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 111.000,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 17. 1. 2007 do 30. 6. 2007 a od 1. 7. 2007 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Č. n. b., platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7 procentních bodů. Výrokem II. žalobu ve zbytku požadovaného příslušenství zamítl. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem budov na st. p. č. 305, na st. p. č. 536, na st. p. č. 317, na st. p. č. 916 a budovy na st. p. č. 116, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního pracoviště P. K uvedeným pozemků měl žalobce právo trvalého užívání na základě hospodářských smluv ze dne 12. 8. 1977, 29. 7. 1986, 24. 2. 1967, 22. 2. 1978 a 28. 11. 1976. Žalobce dvěmi výzvami ze dne 18. 7. 2000 a třemi výzvami ze dne 19. 7. 2000 v souladu se zákonem č. 103/2000 Sb., kterým bylo do občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) vloženo ustanovení §879c, požádal příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Poté, co ustanovení §879c o. z. bylo s účinností od 30. 6. 2001 zákonem č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, zrušeno, uzavřel žalobce se žalovanou podle §60c zák. č. 219/2000 Sb. k jednotlivým výše uvedeným pozemkům dne 29. 9. 2003 pět kupních smluv o převodu předmětných pozemků na částky 6.190,- Kč, 14.430,- Kč, 42.670,- Kč, 41.960,- Kč a 5.750,- Kč, celkem tedy na částku 111.000,- Kč, která byla žalobcem žalované uhrazena. Jelikož nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná „Změna občanského zákoníku článek II.“ dnem 31. 12. 2004 jako neústavní zrušena a byl tak obnoven stav založený ustanoveními §879c a §879e o. z., požádal žalobce žalovanou o vrácení zaplacené kupní ceny z důvodu její neplatnosti. Soud prvního stupně s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu dovodil, že pokud žalobce splnil podmínky uvedené v §879c o. z., vzniklo mu vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona, neboť právě zrušením derogačních ustanovení došlo
k „rehabilitaci“ dříve zrušeného §879c o. z. a k obnovení stavu založeného tímto ustanovením. Kupní smlouvy, které žalobce se žalovanou uzavřel, jejichž předmětem byly pozemky splňující předpoklady stanovené v §879c odst. 1 a 4 o. z., jsou proto absolutně neplatné podle §39 o. z. pro rozpor s nastalým právním stavem a s ústavním pořádkem. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť zaplacením kupní ceny vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci podle §457 o. z. vrátit.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 11 Co 151/2008-82, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými
a právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce měl v trvalém užívání předmětné pozemky, u nichž v souladu
s podmínkami §879c o. z. požádal o jejich převod do vlastnictví. Podstatou sporu tak zůstalo posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004 na ustanovení
§879c až 879e o. z. a jejich použitelnosti na současné poměry účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že část druhá zákona č. 229/2001 Sb. byla v rozporu s principy právního státu, vykazovala znaky svévole a zasáhla do legitimních očekávání subjektů transformující své trvalé užívání ve vlastnictví, byla od samotného jejího přijetí protiústavní a nestala se tak součástí českého právního řádu. Konečně
i nález Ústavního soudu konstatuje, že se plně obnovily právní účinky zrušených ustanovení §879c až §879e o. z. Pokud tedy poté účastníci uzavřeli kupní smlouvy
o převodu pozemků, jedná se o absolutně neplatné právní úkony.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen žalované dne 4. července 2008
a právní moci nabyl dne 7. července 2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 25. července 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v posouzení otázky platnosti či neplatnosti kupní smlouvy v návaznosti na případné „oživení“ §879c o. z. Namítá, že toto ustanovení není ani na základě nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. v současné době součástí právního řádu ČR a tudíž je není možno aplikovat. Upozornil, že Ústavní soud není pozitivním zákonodárcem, proto nelze dovodit při derogaci derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady, než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb.
I pokud by součástí právního řádu ČR ustanovení §879c o. z. bylo, nebylo by je možno aplikovat s ohledem na existenci jiných ustanovení, jejichž účinnosti se citovaný nález nedotkl (jako např. ustanovení §60a a §60b, vložená do zákona č. 219/2000 Sb.,
a ustanovení §60c, vložené do stejného předpisu ustanovením čl. I zákona č. 280/2002 Sb.), která se aplikují na analogické situace, ve které se žalobce nachází. Užitím ustanovení §879c o. z. by nastala pravá retroaktivita a zásah do nabytých práv, což
je nepřípustné z důvodu zachování právní jistoty a v rozporu s pojmem právního státu ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky. Dále namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly tzv. euronovelou Ústavy, podle jejíhož čl. 10, pokud stanoví mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. V článku 87 Smlouvy o založení ES, s jejíž ratifikací dal Parlament ČR souhlas, je zakotvena zásada nepřípustnosti podpor, poskytovaných v jakékoliv podobě státem nebo
ze státních prostředků. V daném případě, kdy předmětné nemovitosti jsou státním majetkem a žalobce je subjektem podnikatelským, představuje bezúplatné ex lege nabytí majetku státu bezesporu pro žalobce výhodu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobce vyjádřil podáním ze dne 4. srpna 2008, ve kterém
se ztotožnil s rozsudkem odvolací soudu. Nová tvrzení žalovaného ohledně případné „veřejné podpory“ považuje za nepřípustnou novotu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované v celém rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním a bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však dovolání není přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. června 2008, sp. zn. 32 Odo 747/2002).
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud rozhodoval v posuzované věci o částce, která se skládá z pěti samostatných nároků na vydání bezdůvodného obohacení z titulu neplatných kupních smluv. Jednalo se o kupní smlouvy, v rámci nichž byla dohodnuta kupní cena ve výši 6.190,- Kč, 14.430,- Kč, 42.670,- Kč, 41.960,- Kč a 5.750,- Kč. Soud tak rozhodoval o samostatných nárocích na peněžitá plnění, z nichž ve třech případech nepřevyšuje částka 20.000,- Kč, takže u nich není dána přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání u zbývajících výroků ve věci samé týkajících se nároků na zaplacení částky 42.670,- Kč a 41.960,- Kč s negativním závěrem. V daném případě především nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadenými výroky nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný v dovolání žalovanou, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t. j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod naplněn není.
Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami uvedenými v dovolání. Posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., řešil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, kde byl mimo jiné přijat závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., se obnovil právní stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e o. z.“. Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) citovaného nálezu
se zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, se závěrem, že „kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle §39 o. z., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim §879 o.z., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni
1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (§457 o. z.).“
Pokud se týká námitky žalované, podle níž jsou závěry soudů obou stupňů v rozporu se zákazem veřejné podpory podle čl. 87 Smlouvy o založení Evropských společenství, jde o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř., uplatněnou až v dovolacím řízení, k níž dovolací soud nemohl přihlédnout (obdobně lze srovnat i usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 17. prosince 2008, sp.zn. IV. ÚS 2422/08).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posuzoval danou věc v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá v předmětných výrocích ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Protože tak proti žádnému z výroků napadeného rozsudku není dovolání přípustné, dovolací soud proto toto dovolání podle ustanovení
§243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona odmítl.
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu