ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.6057.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 6057/2017-513
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Calypso leather, s. r. o. ( nyní podnikající pod obchodní firmou Bavaro, s. r. o.) , identifikační číslo osoby 280 03 110, se sídlem v Praze 5, Pod Habrovou 445/3, zastoupené Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 52, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o 2 730 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 187/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, č. j. 30 Co 321/2015 - 467, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 10 C 187/2013-244, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uhradit jí částku ve výši 2 730 000 Kč spolu se 7,05 % úrokem z prodlení ročně ode dne 23. 2. 2013 do zaplacení. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Uvedená částka byla žalobkyní tvrzená škoda, jež měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem M. S., notářky se sídlem v XY (dále jen „notářka“).
K odvolání žalobkyně rozhodl soud druhého stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 30 Co 321/2015 – 338, tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (výrok I), výrokem II a III pak uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení žalované v řízení nalézacím a odvolacím. Uvedené rozhodnutí bylo následně zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2734/2016, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání.
Dovoláním napadeným rozhodnutím, které je specifikováno v záhlaví tohoto usnesení, rozhodl Městský soud v Praze tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2015 a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu jednání. Usnesení odvolacího soudu bylo vystavěno na následujících závěrech. Právní posouzení nalézacího soudu o nesprávném úředním postupu notářky spočívajícím v sepisu kupní smlouvy, která byla absolutně neplatná pro nedostatek posudku znalce stanoveného soudem, není správné. V návaznosti na shora citované kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud konstatoval, že je povinností žalobkyně prokázat nesprávný úřední postup spočívající v nedostatku poučení o nutném souhlasu valné hromady ke kupní smlouvě dle §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění. O tom musí soud prvního stupně účastníky dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit, tedy že rozhodnou skutečností v tomto řízení (kromě dalšího) je zda ne/došlo při sepisu notářského zápisu k poučení notářky o nutném souhlasu valné hromady žalobkyně s uzavíranou smlouvou.
Výslech notářky, který byl proveden v průběhu ústního jednání před odvolacím soudem dne 13. 6. 2017, prohlásil odvolací soud za nepřípustný důkaz, a nečinil z něj proto žádná zjištění. Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalobkyně o nepřípustnosti uvedeného důkazu s ohledem na princip neúplné apelace (zejména §205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), jelikož nebyla splněna podmínka uvedená v citovaném ustanovení, tedy že soud prvního stupně nezamítl žalobu pro nesplnění povinnosti žalobkyně tvrdit všechny pro věc významné skutečnosti nebo důkazní povinnosti. Výslech bývalých jednatelů žalobkyně byly navrženy již před soudem prvního stupně, proto je mohl odvolací soud provést (jak učinil při ústním jednání dne 26. 1. 2016). Z výpovědi notářky proto odvolací soud nečinil žádná zjištění a pro hodnocení výslechu dvou bývalých jednatelů žalobkyně „nemá odvolací soud prostor, neboť nemůže tyto výpovědi hodnotit v souvislosti s dalšími důkazy, které již byly provedeny soudem prvního stupně, popř. budou provedeny v dalším řízení.“
Dále odvolací soud konstatoval, že obvodní soud pochybil, pokud učinil skutkový závěr o tom, že kupní cena za převáděnou nemovitost nebyla žalobkyní uhrazena v situaci, kdy žalovaná zpochybnila pravost dokladů o zaplacení kupní ceny (pokladní výdajové doklady – soukromé listiny), aniž by poučila žalobkyni o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání jejího uhrazení, neboť žalobkyni stíhá důkazní břemeno.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně uvádí, že odvolací soud porušil zásadu koncentrace řízení, rovnosti stran a dopustil se zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces, jestliže provedl důkaz výslechem notářky. Odvolací soud se tímto postupem měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009. Dále žalobkyně tvrdí, že k porušení zásady rovnosti stran došlo i v samotném průběhu výslechu notářky jako svědkyně, neboť odvolací soud měl pokládat návodné otázky a vědomě provedl nepřípustný důkaz, jelikož žalobkyně proti provedení tohoto důkazu při jednání protestovala. Žalobkyně má za to, že přípustnost dovolání je dána, neboť odvolací soud porušil normy civilní procesu v takové míře, že došlo k zásahu do práva dovolatelky na spravedlivý proces, a odkázala se na nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13. S ohledem na uvedené navrhuje žalobkyně zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že jej nepovažuje za důvodné. Nesporuje, že odvolací soud z hlediska procesního práva pochybil, avšak uvádí, že tato vada nezatížila rozhodnutí odvolacího soudu, neboť k tomuto důkazu nebylo přihlíženo. Naopak odvolací soud správně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož nemohl sám zhojit vady řízení před nalézacím soudem. Žádané zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu by vedlo pouze k prodloužení řízení. Žalovaná proto navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve smyslu §242 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odst. 3).
Žalobkyně se v dovolání omezuje pouze na kritiku procesního postupu odvolacího soudu, přičemž tyto vady řízení analyzuje z různých úhlů pohledu, neformuluje však žádnou otázku procesního práva, která by mohla založit přípustnost dovolání. K vadám řízením jako takovým však může dovolací soud přihlédnout ve smyslu výše citovaného §241a o. s. ř. teprve v případě, že je dovolání shledáno přípustným.
Odvolací soud navíc sám konstatoval a odůvodnil nepřípustnost provedeného důkazu výslechem notářky a nečinil proto z tohoto důkazu žádná zjištění. Naopak věc vrátil soudu prvního stupně s pokyny k doplnění dokazování tak, aby bylo možno všechny důkazy hodnotit řádně samostatně i v souvislosti s ostatními (§132 o. s. ř.).
Nelze pominout, že napadené rozhodnutí na vyřešení uvedené procesní situace/otázky nezávisí a tudíž nesplňuje podmínku uvedenou v §237 o. s. ř. Je vystavěno na několika právních závěrech rozvíjejících předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu a ani případná nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu by v tomto bodě ničeho nezměnila na výsledku napadeného rozhodnutí pro žalobkyni.
Pochopitelného smyslu postrádá argument dovolání, že se odvolací soud odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud nepřihlížel k provedenému důkazu právě z důvodu respektu k tam dosaženému závěru, t. j. aby neporušil pravidla zákonné koncentrace řízení.
V intencích stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, platí, že otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. Tento požadavek však dovolání nenaplňuje. Pokud žalobkyně shledává dovolání přípustným s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, uveřejněným pod číslem 5/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je nezbytné dodat, že uvedené nemění nic na tom, že i k tomuto dovolacímu důvodu, stejně jako ke každému jinému, je třeba uvést, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř), tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu