ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.775.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 775/2019-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně El NIŇO BEVERAGES, a.s., identifikační číslo osoby 27950395, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 6/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 153/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, č. j. 20 Co 197/2018-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jejího právního zástupce Mgr. Vladimíra Trnavského.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2018, č. j. 21 C 153/2017-19, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 737 163,09 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla být způsobena v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 1729/2009-177500-03/3. Soud prvního stupně vydal po uplatnění žalobního nároku usnesení dle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kterým vyzval žalovanou, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení vyjádřila k žalobě, přičemž žalovanou poučil, že nevyhoví-li této výzvě, bude mít soud za to, že žalobou uplatněný nárok uznává. Žalovaná se ve zmíněné lhůtě nevyjádřila, proto soud prvního stupně rozhodl podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, jímž plně vyhověl žalobě.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla skutečnost, že civilní soudní řízení je ovládáno zásadou rovnosti a s ohledem na to není možné státu přiznávat privilegované postavení zrcadlící se v nemožnosti soudu vydat v řízení kvalifikovanou výzvu dle §114b o. s. ř., pokud je v postavení žalované Česká republika. Žalobkyně též tvrdila, že spory se státem o náhradu škody či nemajetkové újmy nemohou být považovány za natolik triviální, aby vylučovaly možnost využití výzvy dle §114b o. s. ř. Konečně, žalobkyně se domnívá, že žalovaná musí nést následky nedostání výzvě soudu jakkoliv způsobené administrativním pochybením tím spíše, když je nadána dostatečným a odborným personálním substrátem právě proto, aby se taková pochybení stávat nemohla.
Otázka, zda je možné vydat kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř., pokud je žalovanou Česká republika, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že kriteriem opodstatněnosti (a účelnosti) výzvy není osoba žalovaného, případně jeho poměry, nýbrž mimořádná obtížnost věci po skutkové stránce nebo jsou-li tu takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016). Vzhledem k tomu, že fikce uznání nároku nastane – bez ohledu na osobu žalovaného – vždy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v §114b odst. 5 o. s. ř., je nepochybné, že svou nečinností může způsobit tento následek i stát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1092/2018).
V rozsudku ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněném pod číslem 108/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5027/2017, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, zakládá taková skutečnost pochybnosti, zdali žalobce neuplatňuje právo bezúspěšně, a kvalifikovaná výzva dle §114b o. s. ř. tak není na místě. Na to však nelze usuzovat v projednávané věci, když žalobní tvrzení nezavdávala příčinu domnívat se, že by žalobě nebylo možné vyhovět v plném rozsahu, kterážto skutečnost je umocněna tím, že žalobkyně požaduje náhradu škody, nikoliv zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Její petit je tak – na rozdíl od shora uvedených případů – exaktním vyčíslením, které má představovat náhradu škody za zlikvidované zboží v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí celního úřadu. Vzhledem k absenci zjevného nepoměru mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem nelze než trvat na závěru, že kvalifikovaná výzva byla soudem prvního stupně použita v intencích zmiňované judikatury. Případné pochybnosti o základu nároku či o výši žalobou uplatněné částky měly být vzneseny v reakci na kvalifikovanou výzvu soudu a nestalo-li se tak, další dokazování a zpochybňování nároku žalobkyně námitkami žalované je zásadně vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3092/2014).
Žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (předběžné projednání nároku a jeho dopad na možnost soudu vydat kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř.; výjimečná složitost věci). Může-li dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části, obsahující tyto námitky žalované trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč podle §7 bod 5, §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), včetně režijního paušálu ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), kteréžto náklady jsou podrobeny 21 % DPH, jíž je zástupce žalobkyně plátcem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu