ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1092.2018.1
10
Pokračování 9 28 Cdo 1092/2018
sp. zn. 28 Cdo 1092/2018-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Tachlovice , se sídlem v Tachlovicích, Toskánská náves 7, IČ 446 84 240, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání jiných než zemědělských nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 231/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 24 Co 325/2017-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 5.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem pro uznání ze dne 20. 4. 2017, č. j. 15 C 231/2016-28, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní ve výroku I. specifikovanou dohodu o vydání jiných než zemědělských nemovitostí, a to pozemků parc. č. v kat. území T., s tím, že „souhlas povinné osoby nahrazuje ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání pravomocný rozsudek soudu“; dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v plné výši 6.776,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II). Soud prvního stupně v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že žalované bylo usnesením ze dne 6. 12. 2016, č. j. 15 C 231/2016-14 [vydaným podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], uloženo, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřila k žalobě, a zároveň byla poučena, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a soud proto ve věci samé rozhodně rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), že toto usnesení bylo žalované doručeno dne 20. 12. 2016, že na něj reagovala přípisem ze dne 19. 1. 2017, v němž požádala o prodloužení lhůty k vyjádření z důvodů „zvláštního zřetele hodných“, spočívajících v organizačních změnách, že přípisem ze dne 27. 1. 2017 byla lhůta k podání vyjádření k žalobě žalované prodloužena o 20 dní od doručení tohoto přípisu, který byl žalované doručen dne 27. 1. 2017, a že žalovaná ani poté vyjádření k žalobě nepodala. Dovodil, že nevyjádřila-li se žalovaná k žalobě v souladu s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, uplatnila se fikce uznání nároku, který byl proti ní žalobou uplatněn, a že proto postupoval podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b o. s. ř. a bez nařízení ústního jednání rozhodl o nároku žalobkyně rozsudkem pro uznání, neboť zákon tento postup nevylučuje, a uplatněný nárok neodporuje kogentním ustanovením právních předpisů - §10 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 24 Co 325/2017-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6.776,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. Předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání byly podle odvolacího soudu naplněny, neboť povaha věci (její skutková a právní složitost) odůvodňovala vydání kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., nejedná se o spor, v němž by nebylo možno schválit soudní smír, a zákon č. 428/2012 Sb. nezakládá situaci, kdy by hmotné právo nepřipouštělo vyřízení věci dohodou účastníků. Dovozuje-li konstantní soudní judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 626/2013), že i ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitosti lze uzavřít soudní smír, pak stejný závěr lze dovodit i ve vztahu ke sporu o nahrazení projevu vůle k uzavření konkrétní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti. Dále odvolací soud dovodil, že žalobce podal podle svého obsahu věcně projednatelnou žalobu, že neexistuje žádný nedostatek podmínek řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 180/2004) a že žalovaná v podání ze dne 16. 1. 2017, doručeném soudu prvního stupně dne 19. 1. 2017, uvedla pouze to, že nárok žalobkyně neuznává, aniž by alespoň v základních obrysech vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, které by v případě, že budou prokázány, mohly vést „přinejmenším“ k jejímu částečnému úspěchu ve sporu, přitom však ve lhůtě nesdělila soudu konkrétní vážný důvod, který by jí v podání vyjádření objektivně zabránil. Došlo tak k fikci uznání žalobou uplatněného nároku žalované a soud prvního stupně správně rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání. K námitce žalované, že rozsudek pro uznání je vůči ní přísným institutem, odvolací soud odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 484/10, v němž tento soud na téma „přílišné přísnosti“ ustanovení §114b o. s. ř. konstatoval, že ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. je sice institutem přísným, nicméně v souladu s ústavně zaručenými právy, zejména právem a spravedlivý proces. Odkázala-li žalovaná dále na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1298/17, v němž vyslovil, že fikce uznání podle §114 odst. 5 o. s. ř. může nastat jen tehdy, je-li v konkrétním případě zcela zřejmé, že je žalovaný k žalobě lhostejný, případně je obstrukčně pasivní, zjevně taktizuje a jeho jednáním dochází k průtahům, pak tyto podmínky byly v dané věci splněny, neboť žalovaná od okamžiku podání výzvy žalobkyně k vydání pozemků v květnu 2013 byla informována o tom, že žalobkyně uplatnila zákonný nárok na jejich vydání podle zákona č. 428/2012 Sb., a v období od 21. 2. 2017 až do veřejného vyhlášení rozsudku pro uznání soudem prvního stupně neomluvitelným způsobem ve vztahu k původně stanovené lhůtě k podání kvalifikovaného vyjádření, jež byla soudem prvního stupně prodloužena, zmeškala lhůtu k tomu, aby učinila vše potřebné pro věcné řešení tohoto sporu. Tento postup žalované nelze než hodnotit jako obstrukční pasivitu na její straně, jíž znemožnila soudu prvního stupně řádnou přípravu jednání. Nedostatečné personální obsazení u takového subjektu, kterým je stát, nemůže být tím důvodem, který by mohl být hodnocen jako zmeškání z omluvitelných důvodů, navíc v tak dlouhém časovém intervalu. V daném případě se podle odvolacího soudu jednalo ze strany žalované o dlouhodobou celkovou pasivitu, sdělila-li ke kvalifikované výzvě soudu k vyjádření pouze to, že s žalobou nesouhlasí, že nárok žalobkyně neuznává, aniž by, byť i jen v základních obrysech, vyjádřila argumenty, na nichž staví svou obranu proti uplatněnému nároku, a to ani ve lhůtě, kterou sama požadovala; žalovaná požadavek soudu dlouhodobě neodůvodněně ignorovala, třebaže je u ní namístě předpokládat vyšší míru právní vzdělanosti, než u jiných účastníků řízení. Argumentace, které ohledně nemožnosti redukce uplatnění procesních práv vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1298/17 k §114b odst. 5 a §153a o. s. ř., tak není namístě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, příp. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně aplikace ustanovení §153a odst. 3 a §114b zákona č. 99/1963 Sb.“. Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, aniž vzal v úvahu „její upozornění“, jež uvedla v žádosti o prodloužení lhůty k podání vyjádření, ohledně složité personální situace u ní začátkem roku 2016, kdy „za stavu 1900 aktivních sporů byly přítomné pouze dvě zaměstnankyně“, jakož ani to, že v tomto podání uvedla, že nárok žalobkyně neuznává. Zastává názor, že k fikci uznání „je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných“. K otázce, kdy se jedná o vážný důvod ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 328/2013 a dodala, že od doručení podání soudu, jímž jí byla prodloužena lhůta k vyjádření do 15. 2. 2017, neuběhly do vydání rozsudku ani dva měsíce, že „rozsudek pro zmeškání“ je soud oprávněn, nikoliv však povinen, vydat, přičemž tato diskrece umožňuje reagovat na konkrétní specifika případu, a že rozsudek pro uznání je nejen zásahem do autonomie vůle, ale i do řady procesních práv, takže nepřípadná a nesprávná aplikace §114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci, jakož i práva na spravedlivý proces. Dále dovolatelka poukázala na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1261/15, v němž uvedl, že na žalobu je v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti, a dále na nález téhož soudu sp. zn. IV. ÚS 842/16, v němž judikoval, že nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, je nutno rozumět tak, že s fikcí nároku a rozsudkem pro uznání je nutno zacházet citlivě a že soud musí zejména zvážit, zda přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání je na místě a zda okolnosti případu nenasvědčují (nesprávně uvedeno nasvědčují) tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. Podle dovolatelky nebyly v daném případě dány podmínky pro výzvu dle §114b odst. 1 o. s. ř., neboť vzhledem k tomu, že se jedná o nárok uplatňovaný podle zákona č. 428/2012 Sb., nelze mít za to, že je „zde dán právě tento postup, který soud prvního stupně zvolil“, a že žalobkyně nepředložila soudu důkazy, které by obsahovaly všechny právně významné skutečnosti. V tomto ohledu namítá, že ve všech případech žalob podle tohoto zákona je nezbytné provést prověření požadovaných pozemků z hlediska jeho §8 a zda jde o pozemky dle §2 odst. 2 zákona, a že žalobkyně již v době podání žaloby měla k dispozici rozhodnutí pozemkového úřadu, ze kterého „patrně“ vyplývá, že pozemky byly ke dni 24. 6. 1991 vedeny jako vodní plocha, přičemž podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. platí, že zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, návrh oprávněné osoby na její vydání zamítne. „Jsou-li zde zákonné překážky vydání věci dle zákona č. 428/2012 Sb., které byly žalobkyni známy z předchozích vyjádření a rozhodnutí správního orgánu, pak nelze použít postup dle §114b o. s. ř.“, avšak žalobkyně účelově k důkazům předloženým k žalobě neuvedla rozhodnutí Pozemkového úřadu sp. zn. SP19884/2015-537100, kterým správní orgán zamítl návrh na vydání předmětných pozemků, byť byl žalobkyni prokazatelně doručen čtyři měsíce před podáním žaloby“. Zároveň dovolatelka poukázala na to, že dle §153a odst. 2 o. s. ř. nelze rozsudek pro uznání vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír a že dle §99 odst. 2 o. s. ř. smír nelze uzavřít, je-li v rozporu s právními předpisy. Pokud tedy nebylo možné pozemky ze zákonných důvodů vydat, neboť tomu bránily překážky dle §2 odst. 2 a §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., pak nelze věc uzavřít smírně a tudíž není namístě výzva dle §114b o. s. ř. a v důsledku toho nebylo možné vydat rozsudek pro uznání dle §153a o. s. ř. Ze všech těchto důvodů, pro něž má napadené rozhodnutí za nesprávné, dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalobkyně považuje závěry nalézacího i odvolacího soudu za správné a řádně odůvodněné a s dovoláním žalované nesouhlasí. Poukázala na to, že žalovaná byla od okamžiku uplatnění výzvy k vydání předmětných pozemků, tj. od 21. 5. 2013, zcela laxní, že uložené zákonné lhůty jí byly naprosto lhostejné, a stejně tak zůstala pasivní i poté, co jí soudem prvního stupně byla zaslána kvalifikovaná výzva k vyjádření k žalobě. Její „lamentace“ nad složitou personální situací začátkem roku 2016 není argumentem, nýbrž výhradně chybou žalované, že si není schopna udržet zaměstnance, přičemž však nedoložila, že má 1.900 aktivních sporů, nehledě již na to, že značnou část žalob předala k vyřízení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, což mohla učinit i v daném případě, a taktéž na to, že výzva soudu prvního stupně byla žalované doručena až rok po tvrzené složité personální situaci. Dále se žalobkyně uvedla, že žalovaná v žádném z jejích podání neoznačila ustanovení restituční normy, pro které by vydání pozemků nebylo možné, ačkoliv od okamžiku uplatnění výzvy k vydání pozemků do podání žaloby dne 21. 11. 2016 měla dostatek času k vydání pozemků či pro kvalifikované odmítnutí uplatněného nároku. Argumentace žalované v dovolání rozhodnutím Pozemkového úřadu sp. zn. SP19884/2015-537100, kterým správní orgán zamítl návrh žalobkyně na vydání předmětných pozemků, je irelevantní, neboť v tomto rozhodnutí nebyla konstatována neoprávněnost jejího restitučního nároku či existenci výlukového důvodu, nýbrž správní orgán se jen vyjádřil k povaze předmětných pozemků a odkázal žalobkyni na §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.; podle tohoto ustanovení pak žalobkyně podala žalobu na nahrazení projevu vůle žalované k vydání pozemků k soudu prvního stupně. Proto žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalované projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 10. 2017. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníci řízení), za niž jedná zaměstnankyně s právnickým vzděláním, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2) - srov. §114b odst. 1 o. s. ř. K podání vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. §114b odst. 2 větu první o. s. ř.). Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. §114b odst. 4 o. s. ř.). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (srov. §114b odst. 5 o. s ř.).
Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.) - srov. §153a odst. 2 o. s. ř. Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6) - srov. §153a odst. 3 o. s. ř.
Usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem (srov. §114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.
Vyzve-li soud žalovaného podle §114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch.
Soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než 30 dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření.
Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání písemného vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013).
Zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. rozumí „vážným důvodem“, pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě „vážným důvodem“, který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového „vážného důvodu“ vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze - s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že „vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod č. 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). K případům, kdy žalovaný před uplynutím lhůty k písemnému vyjádření ve věci požádá o její prodloužení, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že v případě vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) jsou formálními předpoklady pro jeho vydání předpoklady, za nichž tato fikce vzniká (§114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v §120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006, a usnesení téhož soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005 , ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012 , ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012 , či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011).
Podmínkou pro vydání kvalifikované výzvy je, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, případně, že bylo o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, anebo nebylo vyhověno výzvě podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání; okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2565/2010).
Dalšími předpoklady fikce uznání jsou absence takového nedostatku podmínek řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno a absence vad žaloby bránicích pokračování v řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2949/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004).
Ve vztahu k vadám žaloby ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4414/2016, usnesení Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu z 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Jde o ty skutečnosti, které, budou-li v řízení prokázány, povedou k závěru, že požadavek žalobce vyjádřený v žalobním petitu je opodstatněný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013).
Rozsudkem pro uznání se nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř., tedy namísto skutkových zjištění, která jsou výsledkem dokazování z podnětu účastníků řízení, jsou tu „uznaná“ žalobní tvrzení. S ohledem na účinky právních důsledků fikce uznání nároku je soud povinen dbát o kvalitu žaloby, tak, aby především obsahovala všechna právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016; z literatury srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 788).
Z ustanovení 205b o. s. ř. se podává, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu §153a o. s. ř. K argumentům jdoucím mimo takto vymezený okruh odvolacích důvodů nelze přihlédnout ani v mezích dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1232/2005).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná na usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 12. 2016, č. j. 15 C 231/2016-14, obsahující výzvu k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení s poučením, že jinak se bude mít za to, že nárok uznává (jež jí bylo doručeno dne 20. 12. 2016), reagovala podáním doručeným soudu dne 19. 1. 2017, v němž uvedla, že nárok žalobkyně neuznává; současně požádala o prodloužení lhůty k vyjádření „z důvodů zvláštního zřetele hodných“ nejméně o 20 dní, což odůvodnila tím, že „Státní pozemkový úřad prochází složitými organizačními změnami vyžádanými účinností služebního zákona, což má úzkou souvislost s personálními změnami, a to i jednotlivých Krajských pozemkových úřadech a jejich pobočkách“, že „i v této souvislosti vzniklý odbor zastupování státu a legislativy SPÚ prošel velkými personálními změnami a vykazuje hluboký podstav“, že i přes veškerou intenzivní snahu SPÚ o doplnění stavu, se toto daří s nepředvídatelnými obtížemi“ a že „k podání kvalifikovaného vyjádření soudu k předmětné žalobě musí požádat o spolupráci a podklady příslušné pracoviště krajského pozemkového úřadu“. Soud prvního stupně přípisem ze dne 27. 1. 2017, doručeným žalované dne 27. 1. 2017, žalované sdělil, že „se lhůta prodlužuje o 20 dní od doručení tohoto přípisu“; ten byl žalované doručen do datové schránky téhož dne. Ani poté však žalovaná vyjádření k žalobě nepodala.
Námitka dovolatelky, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, aniž vzal v úvahu „její upozornění“, jež uvedla v žádosti o prodloužení lhůty k podání vyjádření ohledně složité personální situace u ní začátkem roku 2016, kdy „za stavu 1900 aktivních sporů byly přítomné pouze dvě zaměstnankyně“, je tudíž bezpředmětná; je tomu tak již proto, že takovýto důvod žalovaná v žádosti o prodloužení lhůty k podání vyjádření neuvedla.
Namítala-li pak žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že „se nachází přinejmenším od poloviny roku 2016 ve velmi složité personální situaci, kdy tato ke konci roku vygradovala, neboť v souvislosti s přijetím služebního zákona došlo k ukončení pracovního poměru četného množství zaměstnanců…“, což „se týkalo bezprostředně odboru zastupování státu, konkrétně tehdejšího oddělení soudních sporů“, pak tyto (ničím nedoložené) okolnosti, i kdyby byly pravdivé, nemohou být vnímány jako stav ospravedlňující (omlouvající) nečinnost ze strany žalovaného státu, reprezentovaného v soudním řízení jeho organizační složkou - Státním pozemkovým úřadem, jak odvolací soud dovodil. Vzhledem k tomu, že fikce uznání nároku nastane - bez ohledu na osobu žalovaného - vždy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v §114b odst. 5 o. s. ř., je nepochybné, že svou nečinností může způsobit tento následek i stát (Česká republika) - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016.
Namítá-li dále dovolatelka, že v daném případě nebyly dány podmínky pro výzvu dle §114b odst. 1 o. s. ř., neboť vzhledem k tomu, že se jedná o nárok uplatňovaný podle zákona č. 428/2012 Sb., nelze mít za to, že je „zde dán právě tento postup, který soud prvního stupně zvolil“, a že „žalobkyně nepředložila soudu důkazy, které by obsahovaly všechny právně významné skutečnosti“, pak přehlíží závěr přijímaný ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že rozhodující z hlediska splnění náležitostí žaloby nezbytných pro vydání rozsudku pro uznání je toliko skutečnost, že žaloba obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností, nikoliv zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda se jeví jako důvodná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4349/2016, usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2622/2007). Závěr odvolacího soudu, že žaloba obsahuje úplné, určité i srozumitelné vylíčení rozhodujících skutečností, žalovaná v dovolání nezpochybnila. K právnímu názoru odvolacího soudu, že rozsudek pro uznání může soud, jsou-li pro to splněny všechny zákonem vyžadované předpoklady, vydat i v řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017.
Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, pak zřejmě přehlédla, že v něm vyslovené právní závěry vycházejí z jiného skutkového stavu, kdy vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu bylo učiněno včas.
Námitka dovolatelky, že soud nemůže v dané věci schválit smír z důvodu, že tomu brání „překážky dle §2 odst. 2 a §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb.“, je pak zcela lichá, a to právě vzhledem k výslovnému znění §9 odst. 6 tohoto zákona, který stanoví, že nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na základě návrhu oprávněné osoby pozemkový úřad; návrh lze podat do šesti měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba. Zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém případě se postupuje podle §10 odst. 4. Ustanovení §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. vymezuje, co se rozumí zemědělskými nemovitostmi (tento právní předpis ovšem neobsahuje §2 odst. 2, jak se dovolatelka mylně domnívá). Postup při vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti stanoví právě §10 tohoto zákona, který v odstavci 4 určuje, že nedojde-li k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo §11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Je možno jen dodat, že dlouhodobě ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že povaha věci připouští uzavření smíru i ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitostem - nyní k nemovitým věcem (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu z 31. 10. 1968, sp. zn. 4 Cz 105/68, a rozsudek Nejvyššího soudu ze 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněná pod č. 49/1969 a č. 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně pak lze přisvědčit i názoru žalobkyně, že žalovaná v odvolání (i v dovolání) sice zmínila, že „v případě žalob podle zákona č. 428/2012 Sb. je nezbytné provést prověření požadovaných pozemků z hlediska jeho ustanovení §8“ (který stanoví výluky, pro něž nelze věci podle tohoto zákona vydat) a že předmětné pozemky, ohledně nichž žalobkyně uplatnila restituční nárok na jejich vydání, „se nacházejí pod korytem Mezouňského potoka ve správě PVL“, resp. že tyto pozemky byly ke dni 24. 6. 1991 vedeny jako vodní plocha“, konkrétně však v odvolání (ani v dovolání) neuvedla žádný takový důvod výluky dle uvedeného ustanovení či jiného právního předpisu.
Za této situace tedy soudy v projednávané věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyhodnotily, že nečinnost žalované (neboli marné uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle §114b o. s. ř. pro vyjádření žalované k žalobě) měla za následek, že nastala fikce, že žalovaná nárok, který byl proti ní uplatněn, zcela uznává (skutečnost, že žalovaná v podání ze dne 16. 1. 2017 jen uvedla, že nárok žalobkyně neuznává, není řádným písemným vyjádřením k žalobě, neboť neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu, nejsou k němu připojeny listinné důkazy, a neobsahuje ani označení důkazů k prokázání jejích tvrzení). Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodl (musel rozhodnout) v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť účinky této fikce, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit, a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení - přes námitky žalované - nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovanou ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a již citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016).
Protože dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobkyni v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalované sepsané advokátem. Podle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni částku 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu