ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.832.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 832/2017-204
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce S. O. O. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Krahulíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Ke Skalkám 3080/58, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 361 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 135/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 18 Co 313/2016-185, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 18 Co 313/2016-185, se v rozsahu, v jakém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se žaloba o zaplacení částky 130 500 Kč s příslušenstvím zamítá, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 361 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění z titulu nezákonného trestního stíhání a neoprávněného výkonu vazby. Proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky ze dne 3. 8. 2010, č. j. ORI-4279-33/TČ-2010-001176-7-BK, pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, přičemž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 44 Nt 522/2010, bylo rozhodnuto o vzetí žalobce do vazby, která trvala (byla započítána) od 3. 8. 2010 do 20. 4. 2011, tedy po 261 dnů. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 9 To 258/2012, věc postoupil Úřadu městské části Praha 7, neboť shledal, že v dané věci se nejedná o trestný čin, ale věc by mohla být posouzena jako přestupek.
2. V souvislosti s trestním stíháním žalobce požadoval zadostiučinění v částce 100 000 Kč a v souvislosti s vazbou požadoval zadostiučinění v částce 261 000 Kč.
3. Žalovaná se k žádosti o zadostiučinění za nemajetkovou újmu v mimosoudním projednání vyjádřila tak, že nárok za neoprávněný výkon vazby přiznala a vyplatila žalobci částku v částečné výši 130 500 Kč. V případě nezákonného trestního stíhání uvedla, že postačí konstatování porušení práva bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Žalovaná svůj postup zdůvodnila tím, že trestní řízení proběhlo rychle a nepromítlo se závažně do osobní sféry žalobce, kdy tento denně kouří marihuanu, byl hospitalizován z důvodu jeho agresivity a není výdělečně činný, a dále tím, že skutek kladený žalobci za vinu se částečně stal a žalobcovy požadavky jsou nemravné.
4. Žalobce následně vzal zpět svou žalobu co do částky 130 500 Kč, kterou žalovaná zaplatila, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno.
5. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2016, č. j. 12 C 135/2013-147, rozhodl, že řízení o žalobě co do zaplacení částky 130 500 Kč s příslušenstvím se zastavuje (výrok I), žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 130 500 Kč s příslušenstvím (výrok II). Současně zamítl zaplacení částky ve výši 100 000 Kč (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
6. Soud prvního stupně shledal, že i po částečném zpětvzetí se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou vazebním stíháním ve zbylé výši 130 500 Kč. Posoudil nárok na základě předpokladu, že vznik nemajetkové újmy za neoprávněnou vazbu se předpokládá, přičemž jde o vyvratitelnou právní domněnku, a poznamenal, že žalovaná vznik žalobcovy újmy nevyvracela, a proto za nezákonné omezení osobní svobody vazbou žalobce zčásti odškodnila. Soud prvního stupně nepřistoupil na argumentaci žalované, že žalobce požívá měkké drogy a legálně nepracuje, a dospěl k závěru, že dosavadní plnění žalovanou je nepřiměřeně nízké, resp. že není důvod k odchýlení se od střední hodnoty odškodnění, ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tzn. od 1000 Kč za den vazby.
7. Ve věci vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, za kterou žalobce požadoval částku 100 000 Kč, vzal soud prvního stupně za svoji judikatorní praxi, že nejde o vyvratitelnou domněnku jako u nepřiměřeně dlouhého řízení, újma musí být prokázána, a to i její intenzita, odůvodňující peněžní odškodnění. Soud prvního stupně na podkladě prokázaných skutečností uzavřel, že žalobci vznikla jen určitá újma ztotožnitelná se subjektivními pocity frustrace a beznaděje, avšak nikoliv újma objektivizovaná, představovaná zásahem do osobních práv žalobce. Soud také posoudil délku trestního stíhání od 3. 8. 2010 do 21. 6. 2012, tj. cca 1 rok a 11 měsíců, jako nijak zjevně nadmíru dlouhou.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované napadeným rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 18 Co 313/2016-185, potvrdil zamítnutí žaloby ve výroku III rozsudku soudu prvního stupně a změnil výrok II o věci samé tak, že se žaloba o zaplacení částky 130 500 Kč s příslušenstvím zamítá. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.
9. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ve věci vzniku a prokázání újmy žalobce, vzniklé jen z trestního stíhání samého, a odkázal na jeho odůvodnění. Vyzdvihl také řádné zhodnocení faktu (soudem prvního stupně), že žalobce si svým jednáním, které bylo v trestním řízení prokázáno, trestní stíhání podstatnou měrou zavinil sám. Odvolací soud nepovažoval odůvodnění soudu prvního stupně za revizi závěrů trestního soudu, ale za souladné s jeho závěrem, že se skutek částečně stal.
10. Odvolací soud však neshledal správným závěr soudu prvního stupně, dle něhož má žalobce právo na vyšší odškodnění za vazbu. Odvolací soud má za to, že konkrétní okolnosti dané věci odůvodňují závěr, že žalobci nelze požadované zadostiučinění přiznat, neboť si vzetí do vazby zavinil (zapříčinil) sám.
11. Dle odvolacího soudu se „totiž“ podává ze zprošťujícího trestního rozhodnutí, že skutek, pro který byl žalobce stíhán, se „částečně stal“, i když některé fyzické i verbální útoky popsané v žalobě, s ohledem na absenci výpovědi poškozené, se prokázat nepodařilo. Odvolacímu soudu je zřejmé, že k fyzickým atakům mezi obžalovaným (žalobcem) a poškozenou docházelo, i když tyto, při absenci jiných použitelných důkazů, nebylo možné posoudit jako žalovaný trestný čin. Odvolací soud se ve svém posouzení opírá o skutková zjištění učiněná v trestním řízení (výpovědi řady svědků, záznam policie o vykázání žalobce ze společného obydlí), z nichž vyplývá, že opakované agresivní jednání žalobce vůči manželce žalobce bylo prokázáno. Uzavírá, že předstižná vazba dle §67 písm. c) trestního řádu, jejímž účelem bylo zamezit opakovanému týrání osoby (manželky) žijící s žalobcem ve společné domácnosti, byla prostředkem ochrany manželky žalobce před jeho dalšími útoky. Z tohoto pohledu si vzetí do vazby způsobil žalobce sám svým agresivním jednáním, které mělo znaky trestného činu.
12. Dle odvolacího soudu vyplývá z usnesení o vzetí do vazby další vazební důvod v podobě tzv. vazby útěkové dle §67 písm. a) trestního řádu, odůvodněný tím, že se žalobce nezdržoval na adrese svého nahlášeného úředního pobytu a pracoval jen ilegálně (tzn. na černo). S přihlédnutím i k tomu, že se žalobce současně prokazatelně opakovaně dopouštěl agresivního jednání vůči své manželce, jako osobě žijící ve společné domácnosti, lze mít za to, že si tak zapříčinil i vzetí do tzv. útěkové vazby.
13. Odvolací soud uzavřel, že vazba žalobce byla z hlediska §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), žalobcem zapříčiněna jeho vlastním chováním v době před vzetím do vazby. I přesto, že existovaly průtahy v trestním řízení zapříčiněné orgány činnými v trestním řízení, které zjistil Městský soud v Praze a konstatoval je v usnesení ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 6 To 138/2011, posoudil odvolací soud mimosoudní vyrovnání ze strany žalované jako dostačující. Pro zvýšení částky odškodnění z minimální hranice 500 Kč za den vazby na úroveň střední, tzn. 1000 Kč za den vazby, neshledal důvody.
II. Dovolání
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to proti všem jeho výrokům.
15. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, neboť odvolací soud v rozporu s hmotným právem řešil otázku viny žalobce v trestním řízení.
16. Dovolatel argumentuje tím, že žalovaná v neformálním mimosoudním řešení náhrady škody žalobce odškodnila, z čehož vyplývá, že právo na náhradu škody má. Své tvrzení dovolatel staví na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, podle kterého „podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, není naplněna již tím, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno“. Dále dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, dle kterého v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené vedením trestního stíhání, soud v kompenzačním řízení nemůže znovu posuzovat vinu poškozené osoby ani nemůže vycházet z úvah, podle nichž rozsudek soudu v trestním řízení naznačuje určité pochybnosti o spáchaném skutku. Ohledně okolností zadržení dovolatel sděluje, že přišel sám a dobrovolně po telefonickém předvolání k policejnímu orgánu a přitom byl zadržen. Konečně dovolatel také zmiňuje trestním soudem prokázané průtahy ve vazebním stíhání.
17. Bez bližších podrobností dovolatel v dovolání sděluje, že odvolací soud nijak nerozhodl o odvolání žalobce proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně ve věci nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné (z důvodů uvedených níže) v rozsahu žalobcem požadovaného zadostiučinění v částce 100 000 Kč za újmu vzniklou z nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání), neboť výrok odvolacího soudu nezávisí (výlučně) jen na zavinění si trestního stíhání žalobcem, ale stojí, a to ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se odvolací soud zcela ztotožnil a odkázal na ně, i na závěru, že žalobce neprokázal újmu opravňující ke kompenzaci formou peněžitého zadostiučinění.
24. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že identifikoval-li dovolací soud několik právních závěrů, v nichž posuzoval přípustnost dovolání (zde konkrétně v rozsahu náhrady nemajetkové újmy vzniklé z nezákonného trestního stíhání je to závěr o zavinění si trestního stíhání a závěr o neprokázání vzniku újmy), z nichž jeden zakládá nepřípustnost ve smyslu nesplnění předpokladů §237 o. s. ř. (zde konkrétně skutkový závěr o neprokázání vzniku újmy je z dovolacího přezkumu ve smyslu §241a odst. 1 a 6 o. s. ř. vyloučen), nemůže být přípustnost dovolání založena ani polemikou s ostatními otázkami předestřenými v napadeném rozhodnutí, protože by jejich věcný přezkum nemohl na výsledku věci nic změnit (srov. podobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3893/2016; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
25. Dovolání v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 130 500 Kč s příslušenstvím (náhrada nemajetkové újmy za vykonanou vazbu) je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť vyřešení otázky, zda si žalobce ve smyslu §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk zavinil vazbu, je v napadeném rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však Nejvyšší soud neshledal. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nerozhodl o jeho odvolání proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, pomíjí, že odvolací soud za situace, kdy změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, postupem podle §224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodl i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.
28. Podle §9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
29. Podle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.
30. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že si žalobce měl zavinit vazbu jednak tím, že se minimálně částečně dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán [důvod vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu], jednak tím, že se jako cizinec nezdržoval na adrese svého nahlášeného úředního pobytu a pracoval jen ilegálně [důvod vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu].
31. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1707/2015, na který rovněž odkazuje odvolací soud, k zavinění si vazby samotným obviněným podle ustanovení §12 odst. 1 písm. a) OdpŠK uvedl, že i když je odpovědnost státu za škodu objektivní (tj. bez ohledu na zavinění odpovědné osoby) a bez liberačního důvodu, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala bez výjimky vždy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti. Jsou-li jinak splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, nenáleží právo na náhradu škody osobě, která si vazbu sama zavinila svým jednáním. Současně odkázal na výklad pojmu „zavinění si vazby“ v judikatuře Ústavního soudu s tím, že používá-li zákon č. 82/1998 Sb. tento termín, pak by měl být chápán jako „způsobení si“ („zavdání příčiny ke“) vzetí do vazby a měl by být vykládán restriktivně, resp. tak, aby samotný aspekt zavinění neznamenal ve své podstatě popření úmyslu zákonodárce založit odpovědnost státu i za zákonné rozhodnutí o vazbě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 148/2011; rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na nalus.usoud.cz). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v dalším odvolacím soudem odkazovaném rozsudku ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 827/2014, z něhož rovněž vyplývá, že zavinění si vazby nemůže spočívat v dřívějším odsouzení trestně stíhaného, byť by šlo o odsouzení pro trestný čin se stejnou právní kvalifikací, pro který je trestně stíhán. Může však spočívat v tom, že se obviněný dozná ke spáchání trestného činu, pro který byl již dříve odsouzen, a to i tehdy, jestliže byl následně zproštěn obžaloby z důvodu, že se skutek jemu kladený za vinu nestal.
32. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to i před vydáním shora označeného nálezu Ústavního soudu, znaky skutkové podstaty trestného činu, které vedou orgány činné v trestním řízení k uvalení vazby, nejsou automaticky přijatelným důvodem i pro „zavinění si“ vazby z pohledu kompenzačního řízení. Vždy tu musí být jiná, další skutečnost (v tomto smyslu kvalifikovaná), která, byť i nese totožný projev jednání, musí být právně identifikována (a odůvodněna) zvlášť pro řízení kompenzační (srov. zprávu pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, uveřejněnou pod číslem 35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2255/2002).
33. V této souvislosti je nutno poznamenat, že odpovědnost státu za rozhodnutí o vazbě podle §9 odst. 1 OdpŠk zakládá i postoupení věci jinému orgánu. Podle §222 odst. 2 trestního řádu soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.
34. Pokud by trestní soud nedospěl k právně nezávaznému závěru, že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem [§226 písm. b) trestního řádu; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6069/2016].
35. Nicméně i kdyby následně byl příslušným orgánem učiněn závěr, že obviněný přestupek spáchal, nelze v takovém jednání bez dalšího spatřovat „zavinění si“ vazby, neboť takové jednání nemůže být ani vazebním důvodem podle §67 trestního řádu. Výklad provedený odvolacím soudem tedy popírá úmysl zákonodárce založit odpovědnost státu za újmu způsobenou rozhodnutí o vazbě i v případech, kdy je následně věc postoupena jinému orgánu, neboť není zřejmé, v jakých případech postoupení věci jinému orgánu (a zda vůbec v nějakých) by odpovědnost státu za újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě zůstala zachována.
36. Dovolací soud se opakovaně vyjádřil i k „zavinění si“ tzv. útěkové vazby s tím, že samotný pobyt obviněného v zahraničí v době trestního stíhání sám o sobě neznamená zavinění na následném vzetí do vazby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2794/2006), stejně jako samotná okolnost, že obviněný nemá stále bydliště, jestliže není projevem jeho snahy skrývat se před trestním stíháním, nýbrž důsledkem jeho nepříznivé sociální situace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2309/2012). Naproti tomu okolnost, že orgánům policie se opakovaně nepodařilo zastihnout obviněného na místech, která po sdělení obvinění uvedl jako místa svého pobytu, zakládá zavinění obviněného na jeho vzetí do vazby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2113/2006).
37. Odvolací soud nijak neposuzoval, v tomto směru si neopatřil ani žádná skutková zjištění, co bylo důvodem, že se žalobce nezdržoval na své evidenční adrese a zda tato okolnost je projevem jeho snahy skrývat se před trestním stíháním či zda má jiné příčiny. Pouhé převzetí důvodů k uvalení vazby od orgánů činných v trestním řízení odvolacím soudem, bez právního posouzení žalobcova jednání ve smyslu §12 odst. 1 OdpŠk, jak toto vyplývá z dosavadní judikatury dovolacího soudu, a to v intencích shora označené judikatury Ústavního soudu, tak představuje neúplné, a tudíž nesprávné právní posouzení.
V. Závěr
38. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení nároku žalobce nesprávné, dovolací soud postupem podle §243e odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
39. V dalším řízení odvolací soud, ať již vyjde ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, příp. po doplnění či zopakování dokazování učiní skutková zjištění vlastní, znovu posoudí, zda skutečnosti zjištěné v trestním řízení naplňují smysl a účel §12 odst. 1 písm a) OdpŠk při respektování shora označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Teprve v závislosti na tomto posouzení bude moci odvolací soud případně zvážit i výši přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž shora uvedenými závěry dovolacího soudu není nijak předjímáno, zda či v jaké výši má být žalobci přiznáno zadostiučinění, natož že toto má být ve výši přiznané soudem prvního stupně, a to zejména s ohledem na kritérium následků v osobní sféře poškozeného, které umožňuje zohlednit i konkrétní osobní, rodinné či pracovní poměry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 2 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu