ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3893.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3893/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Olgy Puškinové a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně K. C. M. , O., zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , IČ 750 32 333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 3, zastoupenému JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Velflíkova 4, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. , vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 6/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2016, č. j. 26 Co 421/2015-1503, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 26 Co 421/2015-1513, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám advokáta JUDr. Miloše Hoška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (poté, co usnesením ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 C 26/2007-209, povolil obnovu řízení vedeného u něj původně pod sp. zn. 8 C 13/2005) usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. 12 C 6/2015-1227, zamítl návrh žalobkyně na změnu jeho rozsudku ze dne 13. 9. 2005, č. j. 8 C 13/2005-464 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Posledně zmíněným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání souboru nemovitostí v katastrálním území O. pod Orlickými horami. Okresní soud shrnul obsah dříve předložených i nově doplněných důkazů, na základě jejich zhodnocení pak konstatoval, že žalobkyní uplatňovaný restituční nárok opírající se o §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), nemůže být přiznán, jelikož sporný majetek nebyl jejímu otci odňat v důsledku rasové perzekuce (při vědomí významu, který tomuto pojmu udělil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04). Příkoří, jež se právnímu předchůdci žalobkyně událo v období nacistické okupace, bylo motivováno jeho protiněmeckými postoji, nikoli údajným židovským původem. Z provedených důkazů nelze nikterak dovodit, že by říšské orgány měly jakékoli, byť jen vágní indicie o existenci židovských předků žalobkyně, rodinu C. M. naopak pokládaly za rod ve smyslu rakousko-monarchistickém, jehož mladší členové se hlásí k české národnosti. Se zřetelem ke shora uvedenému uzavřel soud, že pro vydání sporných nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. nebyly dány podmínky a přikročil tedy k zamítnutí projednávaného návrhu.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 4. 2016, č. j. 26 Co 421/2015-1503, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 5. 2016, č. j. 26 Co 421/2015-1513, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech, které účastníkům i státu vznikly v odvolacím řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud doplnil dokazování dalšími listinnými důkazy předloženými odvolatelkou, shodně se soudem okresním však konstatoval, že požadované nemovitosti žalobkyni v režimu zákona č. 87/1991 Sb. vydat nelze, neboť je nutné vycházet z tezí vyřčených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04 (jež nebyly nikterak překonány pozdějším nálezem sp. zn. I. ÚS 2430/13), dle nichž pojem rasové perzekuce ve smyslu aplikovaného restitučního předpisu zahrnuje jen nejkřiklavější formy rasismu páchané zejména formou holocaustu, nikoli již útlak z důvodů národnostních. Žalobkyni se zajisté podařilo prokázat, že měla židovské předky, neunesla však důkazní břemeno ohledně toho, že o dané skutečnosti měly okupační orgány povědomí a že právě z řečeného důvodu přistoupily ke konfiskaci majetku jejího otce. Krajský soud výslovně vyzdvihl, že by postačovalo, kdyby bylo doloženo, že úřady Německé říše o židovských předcích žalobkyně věděly a že tento fakt byl jednou z příčin bezpráví páchaného na rodině C. M. Uvedené okolnosti však ze žádného provedeného důkazu nevyplynuly, a naopak se jeví nepravděpodobnými. Odvolací soud navíc (odchylně od soudu první instance) vyslovil názor, že právní předchůdce žalobkyně utrpěl majetkovou křivdu již před 25. 2. 1948, restituce sporného majetku v režimu zákona č. 87/1991 Sb. tak není možná rovněž z tohoto důvodu.
Proti usnesení odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, v němž předně namítá, že odvolací soud vyložil podmínku rasové perzekuce ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nesprávně a v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1833/2003, respektive sp. zn. 28 Cdo 1733/2000, jakož i usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/94 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2430/13. Dle dovolatelky z důvodové zprávy k zákonu č. 87/1991 Sb. neplyne, že by se pro vznik nároku na vydání věci na základě §3 odst. 2 daného předpisu vyhledávala existence rasové persekuce v jakékoli konkrétní intenzitě. Výklad odkazovaného ustanovení je nutno vést ve světle usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/94, v souladu s nímž lze za rasově perzekvovaný pokládat mnohem širší okruh osob než jen ty, na něž dopadaly tzv. norimberské zákony. Právě v tomto duchu uvažoval též Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1733/2000; naproti tomu chybný je restriktivní náhled, jejž Ústavní soud upřednostnil v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04. Ovšem i kdyby bylo jako korektní akceptováno stanovisko posléze uvedené, žalobkyně by podmínky restituce předmětného majetku splňovala, neboť její otec se stal objektem perzekuce pro svůj židovský původ. Ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2430/13 (jejž podle jejího mínění odvolací soud nerespektoval) pak nelze trvat na tom, aby rasové důvody představovaly jediný důvod útlaku právních předchůdců oprávněné osoby.
Žalobkyně je přitom přesvědčena, že z jí předložených důkazů nade vši pochybnost vyplývá, že okupační orgány měly znalost o židovském původu jejích předků, přičemž obsáhle rekapituluje obsah jednotlivých listin, z nichž se podle jejího mínění podává, že říšské úřady přikročily ke konfiskaci majetku rodiny C. M. mimo jiné z důvodů rasových. Dovolatelka má za to, že odvolací soud jí předložené důkazy zhodnotil nesprávně, respektive zcela nedostatečně. Rovněž zpochybňuje úvahu, dle níž nebyla splněna podmínka vzniku majetkové křivdy v rozhodném období z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., a svou argumentaci uzavírá tím, že Nejvyššímu soudu navrhuje napadené rozhodnutí změnit tak, že žalobě vyhoví, případně je zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (eventuálně přistoupit též ke kasaci prvoinstančního usnesení a věc vrátit k dořešení Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou).
K dovolání podal vyjádření žalovaný, jenž polemizoval s dovolatelkou nastíněnými argumenty a dovolacímu soudu navrhl rozhodnutí soudů nižších stupňů potvrdit.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně však žádnou otázku odpovídající kritériím právě citovaného ustanovení neoznačila.
Výklad pojmu „rasová perzekuce“ použitého v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byl v kontextu řešené kauzy závazně předurčen nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, v němž se uvádí, že zmíněnému konceptu je třeba pro účely restituční podřazovat pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních (dále srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 380/08). Ačkoli se Nejvyšší soud zpočátku mimo jiné pod vlivem dovolatelkou odkazovaného usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 21. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/94, klonil k poněkud odlišné (méně striktní) interpretaci, již promítl do svého rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1733/2000, a usnesení ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1833/2003, je zřejmé, že někdejší právní názor zdejšího soudu byl Ústavním soudem odmítnut, a převzal-li tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí nikoli starší argumentaci dovolacího soudu, nýbrž pozdější náhled soudu Ústavního (jejž se i Nejvyšší soud v duchu čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, cítí povinen respektovat), nelze mu v tomto směru naprosto ničeho vytknout. Sluší se přitom zdůraznit, že závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 nebyly nikterak vytěsněny ani nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13 (takto viz zejména bod 22 naposledy vzpomenutého judikátu), v němž byla nanejvýš provedena jistá kvalifikace výkladu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v tom ohledu, že perzekuce, již zmíněné ustanovení předvídá jako jeden z předpokladů vzniku restitučního nároku, nemusela být motivována výlučně rasovými pohnutkami (srovnej bod 28 citovaného rozhodnutí). I toto hledisko ovšem odvolací soud náležitě reflektoval, přičemž dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by rasová motivace, tj. zřetel k židovskému původu příslušníků rodiny žalobkyně, alespoň dílčím způsobem figurovala mezi důvody perzekuce dovolatelčina otce okupačními orgány, poněvadž shledal nepravděpodobným, že by říšským úřadům byla informace o židovských předcích J. C. M. vůbec známa.
Pokládá-li dovolatelka teze artikulované v kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04 za pomýlené, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v současné procesní situaci nemá možnost předestřít „konkurující úvahy“, jimiž by opodstatnil odlišný náhled na problém interpretace zákona č. 87/1991 Sb., a musí důsledně sledovat právní názor vyslovený Ústavním soudem (k této problematice srovnej zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 57 a 58, či ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11, body 20 až 22), jenž by mohl být překonán toliko stanoviskem pléna Ústavního soudu přijatým na základě procedury předvídané §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05).
Další část dovolací argumentace pak žalobkyně zasvětila polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů týkajícími se nedostatku povědomí okupačních orgánů o židovském původu jejího otce a z toho vyplývající absence rasové motivace mezi důvody jeho perzekuce v období protektorátu. V tomto směru nezbývá než připomenout, že dovolací soud podle účinného znění právní úpravy není oprávněn podrobovat svému přezkumu skutkové závěry soudů nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1966/2016), a proto ani polemika se způsobem, jímž odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy (respektive námitky, kterými dovolatelka předestírá vlastní názor na to, co jí předložené listiny dokládají), nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Jelikož se žalobkyni nepodařilo účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, v souladu s nímž vyhovění projednávanému návrhu brání nesplnění podmínky rasové perzekuce jejího právního předchůdce, neshledává dovolací soud nezbytným, aby se věnoval správnosti úvahy, že se stát sporného majetku chopil již před počátkem rozhodného období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., kterou krajský soud nadnesl jako alternativní důvod zamítnutí projednávané žaloby. Identifikoval-li totiž odvolací soud několik samostatných okolností, pro něž nelze žalobě vyhovět, z nichž jedna nebyla zpochybněna způsobem naplňujícím předpoklady §237 o. s. ř., nemůže být přípustnost dovolání založena ani polemikou s ostatními otázkami předestřenými v napadeném rozhodnutí, neb by jejich věcný přezkum nemohl na výsledku věci ničeho změnit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1042/2016).
Se zřetelem ke shora uvedenému Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání žalobkyně pro nepřípustnost (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 3 písm. b) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu