ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.983.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 983/2018-595
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobkyně Compakt spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 61467961, se sídlem v Praze 10, Baškirská 1465/14, zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Wenzigova 1871/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 68 610 465,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 154/2012, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 16 Co 421/2016-547, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované náhrady škody ve výši 68 610 465,80 Kč s odůvodněním, že dne 11. 2. 1997 se společností KAJAR spol. s r. o. uzavřela kupní smlouvu týkající se nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v XY na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY, okr. XY (dále též jako „předmětné nemovitosti“). Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 91 K 52/98-22, byl dne 31. 7. 1998 na společnost KAJAR spol. s r. o. prohlášen konkurs. Konkursní správce zahrnul do konkursní podstaty předmětné nemovitosti. Řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty bylo vedeno u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 130/99. Vylučovací žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003 zamítnuta, následně Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl tak, že předmětné nemovitosti z konkursní podstaty vyloučil. Uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo ovšem zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, č. j. 29 Odo 161/2004-156, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, č. j. 13 Cmo 138/2005-183, rozhodl, že se potvrzuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, č. j. 35 Cm 130/99-102. Na základě dovolání žalobkyně ze dne 22. 2. 2006 Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, č. j. 29 Odo 501/2006-202, i posledně zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Po provedené změně žaloby Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, č. j. 35 Cm 130/99-102, v bodu I. výroku o věci samé tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce KAJAR spol. s r. o. vyloučil výtěžek zpeněžení předmětných nemovitostí ve výši 22 669 574 Kč včetně nákladů řízení ve výši 59 125 Kč. Podle znaleckého posudku Ing. Václava Chvátala č. 96720/97, který si žalobkyně nechala dříve vypracovat k zajištění vyměření daně z převodu nemovitosti, byla cena předmětných nemovitostí 91 280 040 Kč. Žalobkyně škodu vypočítala jako rozdíl ceny předmětných nemovitostí podle znaleckého posudku a výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí. Žalobkyně, která v průběhu řízení shledávala odpovědnostní titul též v činnosti Nejvyššího soudu, jež měl podle jejího názoru v dovolacím řízení postupovat podle §243d o. s. ř., následně upřesnila, že škodu požaduje z odpovědnostního titulu, kterým je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, č. j. 13 Cmo 138/2005-183.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, č. j. 15 C 154/2012-515, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 140 425,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. od 20. 7. 2012 do zaplacení a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 54 470 040 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. od 20. 7. 2012 do zaplacení a dále částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení od 20. 1. 2012 do 19. 7. 2012 (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 916 603 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a že o náhradě nákladů České republice bude rozhodnuto v samostatném usnesení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 3. 2017, č. j. 16 Co 421/2016-547, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 5 877 226,89 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá, jinak jej potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 401 458 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a uložil soudu prvního stupně rozhodnout o náhradě nákladů státu před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se zásadními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že podmínky odpovědnosti státu za škodu jsou ve věci přítomné. Nezákonným rozhodnutím je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, č. j. 13 Cmo 138/2005-183, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 501/2006. Rovněž škoda žalobkyni vznikla, konkrétně se jedná o škodu skutečnou, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Odvolací soud uvedl, že již v předchozích rozhodnutích v této věci vyjádřil názor ohledně ceny dosažené v (nedobrovolné) dražbě, která nemůže být považována za cenu obvyklou, a na tomto názoru setrval, přičemž též odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 3588/14. Odvolací soud též uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně v tom ohledu, že znalecký posudek vypracovaný společností BDO Appraisal services – znalecký ústav s. r. o. je přesvědčivý co do závěrů a úplnosti ve vztahu k zadání a může být podkladem pro stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí. Jeho závěry jsou náležitě odůvodněny, jsou podloženy obsahem nálezu, znalec přihlédl ke všem skutečnostem, vyrovnal se s nimi a odůvodnění posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Znalec se též podrobně vypořádal se znaleckými posudky předloženými v tomto řízení a přezkoumatelně vyložil, z jakých důvodů je nelze při stanovení ceny obvyklé v daném řízení použít. Znalec při odvolacím jednání odkázal na závěry revizního posudku a zdůraznil, že stanovená cena nemovitých věcí je cenou obvyklou ve smyslu §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, když i zdůvodnil, že se v daném případě jednalo o specifický druh majetku, který byl v rozhodné době pronajímán, a v takovém případě je nutno obecnou cenu stanovit metodou výnosovou. Znalec opětovně zopakoval, že posudkem stanovená obvyklá cena je stanovena včetně 19 % DPH, neboť podpůrně byly zvažovány i náklady na dosažení nájemného a vycházelo se z faktur, ve kterých byla obsažena DPH. Odvolací soud s ohledem na uvedené odečetl od znalcem stanovené obvyklé ceny ve výši 36 810 000 Kč 19 %, neboť pro účely náhrady škody v tomto konkrétním případě je nutné vyjít z obvyklé ceny, jež neobsahuje DPH. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, na daný případ nedopadá, neboť tam vyslovené závěry se váží k jiným skutkovým okolnostem (účtování ceny opravy s DPH a náhrada škody ve výši ceny této opravy).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice řízení dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. [resp. §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. v případě žalované].
Byť dovolací soud pokládá za procesní situaci nepřiléhavé, že dovolání podané dne 9. 6. 2017 Českou republikou – Ministerstvem spravedlnosti v souvislosti se zdůvodněním přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku výslovně poukazuje na skutečnost, že napadeným rozsudkem byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a dále se zabývá zdůvodněním zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu (z čehož plyne, že žalovaná vycházela ze znění o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012), je v dovolání žalobkyně obsaženo tvrzení, že otázku, jež klade, předkládá jakožto právní otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou. Dovolání žalované též splňuje další zákonem vyžadované náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. a nelze jej tedy pokládat za vadné.
Žalovaná za dosud dovolacím soudem neřešenou otázku považuje, zda je či není při zjišťování vzniku (případně výše) škody, která měla vzniknout žalobci v důsledku provedené nedobrovolné dražby jeho nemovitostí v rámci konkursního řízení, na místě zkoumat a zabývat se konkrétními okolnostmi předmětné dražby (tj. okolnostmi, za nichž byla dražba připravena a provedena, publicita veřejné dražby, počet účastníků dražby atp.).
Dovolací soud dovolání žalované shledal nepřípustným. Závěr o ceně předmětných nemovitostí, a tedy existenci (popř. výši) škody získaný z (revizního) znaleckého posudku je v daných okolnostech případu zcela dostačující. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrný závěr odvolacího soudu, pro nějž nepokládal výsledek nedobrovolné dražby za dostatečný podklad pro určení obvyklé ceny předmětných nemovitostí, neboť odvolací soud odkázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 3588/14, přičemž též zmínil, že závěry v něm obsažené pokládá za přiléhavé též na dražbu konanou v rámci řízení konkursního. Z posledně uvedeného nálezu Ústavního soudu, s jehož závěry se Nejvyšší soud již dříve ztotožnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 237/2014), plyne, že bez dalšího nelze položit na roveň cenu dosaženou ve veřejné dražbě v rámci exekuce s cenou obvyklou. Argument odvolacího soudu, podle nějž se vyjádřený názor ( a simili ) uplatní i na projednávanou věc, není zpochybněn pouhým poukazem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodoval o dražbě učiněné v rámci exekučního řízení. Jestliže uvedená souvztažnost zásadně neexistuje, není potřebné zkoumat, zda v konkrétní věci výsledek dražby (výjimečně) obvyklou cenu odráží lépe, než jak plyne z jiného důkazu (zde revizního znaleckého posudku). Pakliže žalovaná měla za to, že v konkrétní věci cena dosažená v dražbě odpovídá ceně obvyklé, bylo na ní, aby tvrdila a prokazovala, že při dražbě působily tržní vlivy do té míry, že dosažená cena odpovídala skutečné nabídce a poptávce na trhu.
Rovněž dovolání žalobkyně splňuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., ovšem ani toto dovolání nelze mít za přípustné.
Dovolatelka v první řadě uvedla, že dovolání podává z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jak dovolací soud uvádí opakovaně snahy o vymezení přípustnosti dovolání pouhým odkazem na §237 o. s. ř., jeho citací (resp. parafrází) je nedostatečné, pokud z dovolání není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). V tomto ohledu dovolání obstojí (jako nikoliv vadné) pouze v té části, pokud je v něm odkazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, uveřejněný pod číslem 28/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „R 28/2014“). Uvedené rozhodnutí ovšem na danou věc nelze vztáhnout, což konstatoval i odvolací soud, neboť skutkové okolnosti projednávané věci jsou odlišné. Ve věci, v níž dovolací soud rozhodoval označeným rozhodnutím, bylo sporné, zda má být poškozenému hrazena cena opravy, kterou vynaložil na uvedení poškozené věci do původního stavu, včetně daně z přidané hodnoty. V nyní projednávané věci je situace odlišná, neboť bylo otázkou, zda (popřípadě jak velkou) má obdržet poškozená náhradu za nemovitosti, o jejichž vlastnictví přišla v důsledku nezákonného rozhodnutí žalované. Pakliže tedy ve věci projednané Nejvyšším soudem v rozsudku R 28/2014 poškozený zaplatil opravu včetně daně z přidané hodnoty uvedené opravy, v nyní projednávané věci se nepodává, že by poškozená v důsledku škodné události daň z přidané hodnoty zaplatila (či byla povinna zaplatit). Odvolací soud v této věci řešil otázku výše skutečné škody, která žalobkyni vznikla tím, že přišla o vlastnické právo k nemovitostem, vyplývající z obvyklé ceny předmětných nemovitostí. Obvyklá cena věci je přitom okolností objektivního charakteru, na níž nemůže mít vliv, zda jejím vlastníkem je plátce či neplátce daně z přidané hodnoty. Jak již bylo uvedeno, judikatorní závěry, z nichž žalobkyně v dovolání vychází, na tuto věc přiléhavé nejsou, a dovolací argumentace žalobkyně se nedotýká odvolacím soudem posuzovaných právních otázek.
K doplnění dovolání žalobkyně, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 3. 11. 2017, tj. po skončení lhůty k podání dovolání, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel (k tomu viz též např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20.)
Jelikož dovolání žalobkyně ani žalované nebylo shledáno přípustným, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř, nemohl přihlížet k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud z vyložených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu