ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1615.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1615/2019-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Autocentrum Nord, a. s. , se sídlem v Liberci, České mládeže 594/33, identifikační číslo osoby 28714199, zastoupené Mgr. Robertem Musilem, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti žalované VITOstav s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, identifikační číslo osoby 26502569, zastoupené JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Zádušní 2590/2, o zaplacení 1 401 942 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 15/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 4 Cmo 123/2018-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 52 Cm 15/2015-191, kterým bylo rozhodnuto, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je co do základu po právu a že výše bezdůvodného obohacení bude stanovena znaleckým posudkem následně (výrok I) a vrátil věc soudu prvního stupně k pokračování v řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a „tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Spatřuje-li dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že „by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“ otázka „určení osoby, která se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a je povinna takový majetkový prospěch vydat“, resp. otázka, „zda-li vzniklo bezdůvodné obohacení na straně nájemce předmětu leasingu nebo se bezdůvodně obohatil pronajímatel jako vlastník předmětu leasingu, na němž žalobce provedl opravy“, patrně přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl v projednávané věci odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se (s přihlédnutím k dalšímu obsahu dovolání) zřejmě mylně domnívá dovolatelka, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil její postavení z uzavřené leasingové smlouvy a nesouhlasí s tím, že se podle obsahu smlouvy její pozice leasingového nájemce „blížila vlastnickému právu“. I kdyby tak bylo možno dovodit, že dovolatelka prostřednictvím odkazu na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu), zamýšlela uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud při řešení jí formulované otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou její odkazy nepřípadné, citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu, na projednávanou věc nedopadají a přípustnost dovolání tudíž nemohou založit. V rozsudku ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu– na http://www.nsoud.cz ), se dovolací soud zabýval otázkou, zda vzniká bezdůvodné obohacení i manželovi v situaci, kdy byla třetí osobou bez právního důvodu plněna peněžitá částka pouze jeho manželce, a v rozsudku ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, Nejvyšší soud řešil otázku určení výše bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku provedení stavebních prací bez právního důvodu. V nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15 (jež je veřejnosti dostupný - na https://nalus.usoud.cz ) pak Ústavní soud dovodil neakceptovatelnou „libovůli“ odvolacího soudu spočívající v nerespektování §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v situaci, kdy odvolací soud zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobu nájemce na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v nájemném, které nájemce zaplatil osobám, jež nebyly vlastníky bytové jednotky užívané nájemcem, neboť uzavřel, že šlo o bezdůvodné obohacení vzniklé na základě neplatné smlouvy o převodu bytové jednotky uzavřené mezi vlastníkem bytové jednotky a těmito osobami, jež lze vypořádat pouze mezi účastníky neplatné smlouvy.
Dovolatelka svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem navíc zakládá na tvrzení alternativních skutkových situací a na zpochybnění skutkového závěru, že po havárii nechala vozidlo u žalobkyně opravit (a tím plnila svou povinnost z leasingové smlouvy, podle které nesla rizika spojená s vozidlem i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), ze kterého odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu