ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1854.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1854/2019-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně FARAON reality, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Polská 1211, identifikační číslo osoby 27564096, zastoupené Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, proti žalované PROREALM, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Dolnocholupická 233/21, identifikační číslo osoby 48109240, zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, o zaplacení částky 1 052 000 Kč a smluvní pokuty 1 052 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 45/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, č. j. 58 Co 439/2018-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 41 C 45/2016-235 (v pořadí třetím ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 052 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a dále smluvní pokutu ve výši 1 052 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud otázku „zda lze považovat za platnou smlouvu o zprostředkování v případě, že mezi jejími účastníky není jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být zprostředkována“, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje a argumentuje ve prospěch názoru, že v projednávané věci zprostředkovatelská smlouva nebyla platně uzavřena, neboť v ní nebyla jednoznačně určena kupní cena, za kterou mají být předmětné nemovitosti ve zprostředkované kupní smlouvě převedeny na třetí osobu. Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť dovolatelka s tvrzením o nedostatečném určení kupní ceny, za niž měla být nemovitost prodána, přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolacím řízení. V řízení před soudy nižších stupňů tuto skutečnost netvrdila, odvolací soud se jí nezabýval a neučinil žádný závěr, který by mohl být dovolacím soudem přezkoumán. Dovolatelka svou procesní obranu založila na tvrzení, že jí byl zprostředkovaný zájemce znám již před uzavřením zprostředkovatelské smlouvy, dále na absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalobkyně (jakožto zprostředkovatele) a uzavřením kupní smlouvy k předmětné nemovitosti a na rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy, respektive na nepřiměřenosti požadované smluvní pokuty. Soud prvního stupně považoval zprostředkovatelskou smlouvu ze dne 11. 1. 2011 za platnou smlouvu uzavřenou v souladu s ustanovením §642 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a tento jeho závěr žalovaná v odvolání nezpochybnila. Přípustnost dovolání tak s ohledem na shora uvedené nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), v němž se dovolací soud zabýval náležitostmi zprostředkovatelské smlouvy se závěrem, že podstatnou náležitostí je dohoda o tom, jaká konkrétní smlouva a s jakým předmětem plnění má být zprostředkována. I kdyby byla dána přípustnost dovolání pro řešení dovolatelkou předložené otázky, odvolací soud se od závěrů citovaného rozsudku Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť ve zprostředkovatelské smlouvě uzavřené mezi účastnicemi dne 11. 1. 2011 bylo dohodnuto, že má být zprostředkována kupní smlouva k nemovitosti specifikované v jejím čl. I. odst. 1.1.
Otázkou „zda lze považovat za splnění závazku zprostředkovatele ze smlouvy o zprostředkování uzavření kupní smlouvy, která neodpovídá sjednaným podmínkám zprostředkovávané kupní smlouvy ve smlouvě o zprostředkování“ a navazující argumentací, že pokud byla kupní smlouva k předmětné nemovitosti uzavřena s nižší kupní cenou, než uváděla zprostředkovatelská smlouva a součástí prodeje nebyly všechny nemovitosti specifikované ve zprostředkovatelské smlouvě, nedošlo ze strany zprostředkovatele ke splnění hlavního závazku zajištění příležitosti k uzavření určité smlouvy, dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů o obsahu obou smluv. Pomíjí, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Dovolací přezkum je v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pro úplnost lze dodat, že kupní cena, za niž měla být nemovitost prodána, nebyla ve zprostředkovatelské smlouvě dohodnuta, částka 67 000 000 Kč uvedená v čl. I. odst. 1.2. byla nabídková kupní cena, z níž ujednání o výši provize nevychází.
Jde-li o otázku „zda za situace, kdy je úmyslem a účelem sjednané smluvní pokuty prevence určitého úmyslného jednání smluvní strany, sice dojde k formálnímu naplnění ujednání o smluvní pokutě, avšak ta smluvní strana, vůči které je nárok na smluvní pokutu uplatňován, se takového úmyslného jednání (pro jehož prevenci měla smluvní pokuta sloužit) nedopustila, je uplatnění nároku na tuto smluvní pokutu v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák.“, která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, pak dovolatelka zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, jak již bylo uvedeno), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Podle skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, strany ujednaly smluvní pokutu ve výši sjednané provize, pokud žalovaná poruší povinnost realizovat veškeré kontakty se zájemcem o koupi zprostředkovaným žalobkyní přes žalobkyni a bez vědomí žalobkyně s ním uzavře kupní smlouvu, k čemuž následně dne 26. 3. 2012 došlo. Odvolací soud se k nároku na zaplacení smluvní pokuty ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, jenž uzavřel, že smluvní pokuta měla v projednávané věci funkci zajišťovací, motivační (sankční) i prevenční. Oproti názoru dovolatelky tak odvolací soud neuzavřel, že úmyslem a účelem sjednané smluvní pokuty byla (pouze) prevence určitého úmyslného jednání, naopak s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že v projednávané věci není oproti názoru žalované rozhodné, zda k porušení její povinnosti došlo záměrně či nikoliv. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i s touto námitkou dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení argumentovala ve prospěch názoru, že pakliže z její strany nedošlo k úmyslnému porušení smlouvy, měl by soud smluvní pokutu moderovat s ohledem na ustanovení §301 obch. zák., nikoliv že uplatnění nároku na smluvní pokutu je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák., jak namítá v dovolání.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že o neřešenou otázku nejde, poněvadž v rozsudku ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že není vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Soud však musí hodnotit samo toto jednání, nikoli jednání jiné a musí prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5413/2016, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1657/2017). K tomu však v projednávané věci s ohledem na shora uvedené nedošlo.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádné z účastnic, neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a vyjádření žalobkyně k dovolání obsahující stručné sdělení, že žalobkyně se ztotožňuje s rozhodnutími soudů nižších stupňů včetně vypořádání se s námitkami žalované, a parafrázi ustanovení §237 o. s. ř., a proto navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání, nepovažuje dovolací soud za úkon učiněný k účelnému uplatňování či bránění práva.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu