ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2060.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2060/2019-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce D. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze, Jičínská 2348/10, proti žalované J. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlínou Mulačovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, o zaplacení částky 999 999 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 426/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, č. j. 15 Co 219/2018-168, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 7 C 426/2015-112, zamítl žalobu o zaplacení částky 999 999 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 200 840,86 Kč (výrok II.) a České republice částku 4 050,48 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, přičemž v průběhu odvolacího řízení s odkazem na ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), navrhl, aby na jeho místo do řízení vstoupila společnost W., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh na vstup společnosti W. do řízení na místo žalobce.
Odvolací soud uvedl, že žalobce sice formálně naplnil předpoklady pro vyhovění návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř., ovšem společnost W. byla založena až v průběhu odvolacího řízení, konkrétně dne 29. 3. 2018, a návrh na její vstup do řízení učinil žalobce pouhý jeden den před nařízeným jednáním o odvolání. Základní kapitál společnosti W. činí 1 000 Kč a její jednatel a jediný společník M. Ž. se účastní na podnikání řady dalších společností. Tyto konkrétní okolnosti vedly odvolací soud k závěru, že společnost W. byla založena pouze za účelem postoupení pohledávky projednávané v tomto řízení, aby se případná pohledávka žalované na náhradu nákladů řízení vůči žalobci stala nedobytnou. Jde proto o zneužití procesní úpravy ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněného pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2012“) a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2743/2017 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Uvádí, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže).
Dovolatel zdůrazňuje, že „takový popis však nelze použít extenzivně a nikoliv i bezvýhradně, tak jak jej odvolací soud vyložil“. Konstatování soudu o tom, že jednatel a společník postupníka se podílí na podnikání dalších společností, podle něj není určující pro odůvodnění závěru, že by snad postupník měl být bez kapitálu a majetku. Má za to, že „odvolací soud tedy pouze konstatoval, že ‚tyto‘ konkrétní okolnosti vedou soud k rozhodnutí, že vydání rozhodnutí dle §107 o. s. ř. je zneužitím procesní úpravy, avšak nikterak nepopisuje, o jaké konkrétní okolnosti je opírá, k tomu ani neprovedl žádné dokazování“ .
Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že změnu v osobě žalobce připustí, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Podle ustanovení §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Před rozhodnutím o návrhu podaném podle §107a o. s. ř. je třeba totiž zkoumat, zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy se záměrem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (srov. výše citované R 46/2012).
Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle ustanovení §107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup navrhující strany v průběhu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, a ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014). Dále lze přihlédnout k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem jednání, při němž bylo očekáváno pro žalobce nepříznivé rozhodnutí ve věci, či k obtížně zjistitelné bonitě postupníka (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015).
Dovolatelovo tvrzení, že odvolací soud nepodložil svůj závěr o zneužití procesní úpravy ustanovení §107a o. s. ř. žádnými konkrétními okolnostmi a neprovedl v této souvislosti dokazování, není správné.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, za tyto okolnosti považoval skutečnost, že společnost W. vznikla 29. 3. 2018, její základní kapitál činí 1 000 Kč a její jednatel a jediný společník M. Ž. je společníkem, členem statutárního orgánu či členem dozorčí rady v několika desítkách společností, a že návrh na rozhodnutí o procesním nástupci žalobce podal den před jednáním o odvolání. Nejvyšší soud nad rámec těchto zjištění odvolacího soudu dodává, že pochybnosti o reálném hospodářském významu předmětné smlouvy o postoupení pohledávky vzbuzuje rovněž fakt, že v této smlouvě strany nestanovily úplatu za postoupení pohledávky, nýbrž v jejím čl. 4.1 pouze ujednaly, že úplata je upravena samostatnou dohodou stran, jež však soudu předložena nebyla. Za okolnost nasvědčující účelovému postoupení pohledávky nutno považovat i skutečnost, že soud prvního stupně žalobu po obsáhlém dokazování zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku přesahující 200 000 Kč.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož návrh žalobce na změnu účastníka na straně žalobce je zneužitím procesního práva, je proto správný.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání podle ustanovení §243d písm. a) části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu