ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2311.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2311/2019-583
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně BNP Paribas Personal Finance, societé anonyme , se sídlem v Paříži, 1 boulevard Haussmann, Francouzská republika, registrační číslo 542097902, podnikající na území České republiky prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpného závodu, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5, identifikační číslo osoby 03814742, zastoupené JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované D. H ., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Němcem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 114/45, o zaplacení částky 97 204 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále
pod sp. zn. 218 C 131/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 10. 2016, č. j. 218 C 131/2013-263, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2018, č. j. 15 Co 78/2017-468, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Bruntáleze dne 26. 10. 2016, č. j. 218 C 131/2013-263, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2018,č. j. 15 Co 78/2017-468, se odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 218 C 131/2013-263, uložil žalované zaplatit žalobkyni 94 900 Kč se zákonným úrokem z prodleníz částky 83 851 Kč od 1. 8. 2013 do zaplacení (výrok I.)a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 2. 2018,č. j. 15 Co 78/2017-468, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 0,55% ročně z částky 2 052,04 Kč za dobu od 1. 8. 2013 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 1% ročně z částky 13 299,60 Kč za dobu od 1. 8. 2013 do zaplacení zamítl [první výrok písm. a)], ve zbývající části výroku I. jej potvrdil [první výrok písm. b)], ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil co do výše náhrady (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Výslovně proti rozhodnutí soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání, proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku písm. b), druhého a třetího výroku. Z obsahu dovolání se podává, že má za to, že soudy nižších stupňů se odchýlily od rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, na která odkazuje. Soudům nižších stupňů vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou, stejně jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, vytýká-li soudům obou stupňů, že se nezabývaly posuzováním otázky, zda je nedodržení lhůty podle ustanovení §115 o. s. ř. závažnou překážkou v řízení. Na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání u této otázky zcela rezignovala a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace. Pro úplnost nutno dodat, že tvrzení dovolatelky není pravdivé, odvolací soud se významem a zachováním lhůty uvedené v ustanovení §115 o. s. ř. zabýval, jak vyplývá z bodů 29. a 30. jeho rozsudku.
Předkládá-li dovolatelka otázku, zda v souvislosti s nepřijetím soudem včasné a řádné omluvy z jednání nařízeného tímto soudem, nedošlo k odnětí práva žalované účastnit se tohoto řízení, resp. být před soudem řádně zastoupena prostřednictvím svého zástupce, jde o námitku zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné
(srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatelka s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17, a ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), že odvolací soud se v rozporu s tam uvedenými závěry nevypořádal s námitkou spočívající v odkazu na jeho vlastní rozhodnutí v jiném řízení, kde nosným důvodem byl stejný základ a neodůvodnil rozdílný názor na tuto otázku v tomto řízení, čímž způsobil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí, nelze jí přisvědčit. Odvolací soud se oproti názoru dovolatelky zabýval rozhodnutím téhož soudu ve věci sp. zn. 15 Co 870/2015, a vysvětlil, v čem je projednávaná věc skutkově odlišná (srov. bod 43. jeho rozhodnutí). Postupoval tak zcela v souladu s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.
Dovolatelce proto nelze přisvědčit ani v námitce, že „soudy nižších stupňů nerespektovaly nosné závěry nálezů Ústavního soudu, jak jim to ukládá nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12“, neboť jak již Nejvyšší soudu uvedl shora, odvolací soud závěrům citovaných rozhodnutí Ústavního soudu dostál.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, patrně přehlíží, že tímto způsobem nelze přípustnost dovolání založit, neboť rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení
§237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1222/2017, či ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. 32 Cdo 1921/2017).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu