ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2344.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2344/2019-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Ing. Tomáše Kučery , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, insolvenčního správce dlužníka L.M., identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem Praha – Staré Město, Mariánské náměstí 2/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení částky 4 730 611 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 125/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, č. j. 15 Co 537/2018-259, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2017, č. j. 20 C 125/2015-179, tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává, jež může být přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a kterou by měl vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale zejména též pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4300/2018, či ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017, jež jsou stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupná na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál; „otázka vhodnosti vydání rozsudku pro zmeškání v případě, kdy se žalovaný, ač zastoupen advokátem, nedostavil bez omluvy na první jednání ve věci“, kterou předkládá jako dosud judikatorně nevyřešenou, je vymezena nejasně a užitá formulace nasvědčuje spíše tomu, že má jít o otázku posouzení vhodnosti vydání rozsudku pro zmeškání ve zde souzené věci; o otázku judikatorně řešitelnou v intencích §237 o. s. ř. nejde.
Otázka materiálních podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b o. s. ř. v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla a ve svých rozhodnutích se k ní v rovině ústavně právní vyjadřoval opakovaně též Ústavní soud. Dovolatel na některá z těchto rozhodnutí odkazuje a vytýká odvolacímu soudu, že věc posoudil v rozporu s nimi. Tím podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení otázky splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání od označené judikatury odchýlil. V tom mu však přisvědčit nelze.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že rozsudek pro zmeškání soud při splnění zákonem stanovených předpokladů může, avšak také nemusí, vydat (srov. výraz „může“ užitý v §153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem či nikoliv (srov. např. usnesení ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3699/2015, ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016, a ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2353/2017, odkazující na názor vyjádřený v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1049 a násl.). Soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. např. usnesení ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, a rozsudky ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013). Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud např. v nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v nálezu ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, uveřejněném pod číslem 163/2005 tamtéž, či nálezu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, uveřejněném pod číslem 78/2013 téže Sbírky, a svou judikaturu shrnul v nálezu svého pléna ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, uveřejněném v téže Sbírce pod číslem 10/2014. Zdůraznil mimo jiné, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 a §3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.
V takto judikatorně stanovených mezích bude zvážení soudu, zda vydat rozsudek pro zmeškání či nikoliv, záviset na posouzení individuálních okolností toho kterého konkrétního případu, a to na posouzení komplexním, na poměření významu jednotlivých relevantních okolností jednotlivě i v jejich celku. Skutečnost, že v určité věci Nejvyšší soud shledal v tam zjištěných konkrétních poměrech zmeškání nařízeného jednání advokátem žalovaného bez předchozí omluvy a z důvodu opomenutí na jeho straně důvody pro vydání rozsudku pro zmeškání, přes určitou předchozí procesní aktivitu žalovaného, zdaleka neznamená, že tak by tomu muselo být vždy, bez zřetele na konkrétní okolnosti případu. Nakonec ani závěr, že předchozí procesní aktivita žalovaného nebrání vydání rozsudku pro zmeškání, vyjádřený Nejvyšším soudem v poměrech některých věcí, nelze chápat tak, že jakkoliv intenzivní a kvalifikovaná procesní aktivita je pro úvahu o vydání rozsudku pro zmeškání bez právního významu. Přístup, který se na základě selektivně vybraných a izolovaně předložených závěrů přijatých v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu snaží prosadit dovolatel, je ve zjevném a příkrém rozporu se zásadami zdůrazňovanými Ústavním soudem, a v návaznosti na něj též Nejvyšším soudem, včetně toho, že absence procesní aktivity žalovaného je jednou z materiálních podmínek pro vydání kontumačního rozsudku a že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě.
Jestliže odvolací soud ve zde souzené věci s ohledem na evidentní, skutečnou (nikoliv jen předstíranou) a kvalifikovanou procesní aktivitu žalovaného po celou dobu trvání takřka čtyřletého sporu a s přihlédnutím k povaze sporu naplnění materiálních podmínek pro vydání kontumačního rozsudku neshledal, meze diskrečního oprávnění, které mu svěřuje zákon, nepřekročil a od judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se neodchýlil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu