ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2478.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2478/2018-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Krutský spol. s r. o. , se sídlem v Úvalech, Škvorecká 871, okres Praha – východ, PSČ 250 82, identifikační číslo osoby 25653504, zastoupené JUDr. Janou Markovou, advokátkou, se sídlem v Českém Brodě, náměstí Husovo 64, proti žalovaným 1) Projekt – Real – Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27134067, 2) J. A. D. , narozenému XY, bytem XY, 3) Hottman´s s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Staroújezdská 2599, PSČ 190 16, identifikační číslo osoby 26153475, a 4) V. L. , narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Krhanická 988/7, o zaplacení částky 1 375 480 Kč se smluvní pokutou a příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 20 C 79/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 21 Co 280/2017-387, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu označenému v záhlaví není přípustné podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud vychází ve své ustálené rozhodovací praxi z názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. již usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a dále např. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z poslední doby např. usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5650/2017, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
V souzené věci jde právě o takovouto procesní situaci.
Odvolací soud vyšel, oproti soudu prvního stupně, při posouzení obsahu ručitelského prohlášení obsaženého v rámcové kupní smlouvě toliko z jazykového výkladu textu smlouvy, jehož prostřednictvím dovodil, že ručitelé se zavázali uspokojit „pohledávky z této smlouvy“, tedy ze smlouvy rámcové, a navázal úvahou, že na základě rámcové smlouvy žádný závazek první žalované nevznikal, nemohla tudíž vzniknout ani povinnost ručitele za nesplnění takovéhoto neexistujícího závazku. Zdůraznil, že pokud měli ručitelé ručit za závazky z jednotlivých kupních smluv, jejichž podmínky rámcová smlouva upravovala, měl být takto i formulován ručitelský závazek.
Odvolací soud dodal, že pokud by byl ručitelský závazek v rámcové smlouvě formulován správně a druhý žalovaný by za dluh první žalované z titulu nezaplacení kupní ceny dodaného zboží, včetně smluvní pokuty, ručil, bylo by nutno přisvědčit soudu prvního stupně v jeho závěru, že rámcová smlouva omezovala obchody na nezaplacené zboží v hodnotě 1 000 000 Kč, proto se ručení na žádné další kupní smlouvy uzavřené v době, kdy bylo odebráno a dosud nezaplaceno zboží o celkové hodnotě 1 000 000 Kč, nevztahuje, takové obchody již nemohly být podřízeny dohodnutému režimu rámcové kupní smlouvy a nemohlo se na ně vztahovat ručení podle této smlouvy, přičemž právě takovými (mimo rámcovou smlouvu stojícími) obchody musely být i nároky uplatněné v tomto řízení, neboť limit stanovený rámcovou smlouvou byl vyčerpán na dříve vzniklé pohledávky, uplatněné v řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 53/2013. Odvolací soud dodal, že sjednání limitu nesloužilo jen k ochraně žalobkyně, ale i k ochraně ručitelů, neboť ti mohli uvažovat pouze o pohledávkách do výše 1 000 000 Kč.
Dovolatelka důvodně namítá, že odvolací soud se při výkladu slovního spojení „pohledávky z této smlouvy“ odchýlil od judikatury, v níž Nejvyšší soud a v rovině ústavního práva Ústavní soud blíže vysvětlují pravidla postupu při výkladu právních úkonů. Stručně řečeno, omezil se toliko na gramaticko – sémantický výklad textu smlouvy a nezkoumal, jaká byla skutečná shodná vůle účastníků smlouvy, ačkoliv podle ustálených judikaturních závěrů je text smlouvy toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit, a doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran; směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z judikatury Nejvyššího soudu již rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a z poslední doby např. rozsudek ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015). Odvolací soud nevzal v potaz tak významné principy výkladu smluv, jakými jsou ústavní požadavek respektu autonomie vůle smluvních stran v soukromoprávních vztazích (srov. již shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011) a předpoklad racionálních aktérů, v jehož světle je při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně. Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), a též se zřetelem na zásadu, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány a dosáhly tak jimi zamýšleného výsledku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, a jeho již citovaný rozsudek sp. zn. 32 Cdo 4725/2015).
To však samo o sobě v procesních poměrech souzené věci k závěru o přípustnosti dovolání nevede. Pro posouzení žaloby jako nedůvodné totiž postačí sám o sobě závěr přijatý soudem prvního stupně a aprobovaný odvolacím soudem, že kupní smlouvy uzavřené v době, kdy bylo odebráno a nebylo dosud zaplaceno zboží o celkové hodnotě 1 000 000 Kč, režimu rámcové smlouvy nepodléhaly a na závazky z těchto kupních smluv se tudíž ručení sjednané v rámcové smlouvě nevztahovalo. Dovolatel sice též tento závěr zpochybňuje a prosazuje názor, že z ručitelského prohlášení nevyplývá, že by ručení bylo omezeno určitou částkou, leč nečiní tak způsobem, jenž by odpovídal požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatel má za to, že „tato otázka byla odvolacím soudem (soudem prvého stupně) posouzena nesprávně, případně, že tato problematika dovolacím soudem řešena nebyla“, respektive že „tato otázka by měla být dovolacím soudem (soudem prvého stupně) posouzena jinak, tj. že závěr odvolacího soudu (kterým se přiklonil k právním závěrům soudu prvého stupně) ohledně výkladu ustanovení o limitu vystavených faktur 1 000 000 Kč není založen na správném právním posouzení“.
Nejvyšší soud upozornil již např. v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Takový předpoklad přípustnosti dovolání totiž ustanovení §237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. např. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z poslední doby usnesení ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3085/2017).
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argument, že „tato problematika dovolacím soudem řešena nebyla“. Má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pak musí dovolatel formulovat právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013) a kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. To dovolatel v souzené věci ani náznakem neučinil (taková otázka se neotevírá ani z obsahu dovolacích námitek) a omezuje se na kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Tím z hlediska obsahového nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s dalším požadavkem, obsaženým též v §241a odst. 2 o. s. ř., vymezuje důvod dovolání způsobem stanoveným ve třetím odstavci tohoto ustanovení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2102/2017, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1309/2018). Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, či ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017).
Coby obiter dictum lze dodat, že v rovině posouzení limitace ručitelského závazku byl postup soudů nižších stupňů při výkladu rámcové smlouvy v souladu se shora uvedenými judikaturou vymezenými principy.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tj. též ve druhém a třetím výroku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Kromě toho, že dovolání v této části zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatel zřejmě přehlédl, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu