ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2398.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2398/2019-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně PRAGOTRADING ONE s. r. o. , se sídlem v Praze 9 – Libni, Stará Spojovací 2263/9, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 61508969, zastoupené. J. H., narozeným XY, bytem XY, proti žalovanému M. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Majerčíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jagellonská 1329/6, o zaplacení částky 2 942 838,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 38/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 70 Co 135/2018-191, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 10. 2017, č. j. 53 C 38/2015-167, ve výrocích pod body I a III se zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 70 Co 135/2018-191, ve třetím a čtvrtém výroku se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z toho vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 10. 2017, č. j. 53 C 38/2015-167, ve výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, který z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněný, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, shledal tento zákonem stanovený požadavek ústavně konformním.
Dovolatelka tomuto požadavku nedostála, neboť přes správné poučení odvolacím soudem na výslovné vymezení přípustnosti dovolání rezignovala. Pokus o vymezení předpokladu přípustnosti dovolání lze však z hlediska věcného seznat z obsahu dovolací argumentace.
Dovolatelka vyjadřuje předpoklad, že existuje státní moc, která postihuje takové jednání, které úmyslně likviduje majetek a tím existenci obchodní společnosti a sobě přináší neoprávněný majetkový zisk, odkazuje k tomu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 839/2004, a namítá, že odkaz v rozhodnutí soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 624/2001, je zcela nepřiléhavý. Z toho lze usoudit, že dovolatelka má právní posouzení odvolacího soudu za odchylné od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 839/2004.
Návrh na zrušení rozsudků soudů obou stupňů dovolatelka opírá o argument, že otázka „žalobní pasivní legitimace je stěžejní právní otázkou v tomto sporu a prozatím nebyla dostatečně řešena, a rovněž otázka hmotněprávní byla soudem řešena pouze jednostranně ve vztahu k žalovanému 2“. Zřejmě tedy má takto vymezenou otázku za právní otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
Taková argumentace není způsobilá přivodit závěr o přípustnosti dovolání.
Otázka „žalobní pasivní legitimace v tomto sporu“, kterou má dovolatelka zřejmě (a mylně) za otázku procesního práva, a blíže nespecifikovaná „otázka hmotněprávní řešená pouze jednostranně ve vztahu k žalovanému 2“, nejsou otázkami hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny a které by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Otázky, které předkládá dovolatelka, nejsou otázky výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, jejichž vyřešením by dovolací soud přispěl k sjednocování rozhodovací praxe soudů; dovolatelka tu nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu správnosti právního posouzení konkrétní věci, tedy přezkumu výsledku aplikace norem hmotného práva v individuálních poměrech tohoto sporu. Tím nevymezuje příslušný předpoklad přípustnosti dovolání, nýbrž dovolací důvod.
Námitky, jejímž prostřednictvím se dovolatelka dovolává uplatnění závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 839/2004 (podle nichž nelze zadržovat věc, která byla na dlužníku vylákána lstí, resp. zadržovat lze věc, která se do moci věřitele dostala v souladu s vůlí dlužníka), se podle obsahu vztahují pouze k závěru odvolacího soudu, že původní žalovaná 1) nejednala při uplatnění zadržovacího práva protiprávně, nikoliv závěru, že žalovaný [původně žalovaný 2)] jednal při zadržení věcí pouze jako statutární orgán žalované 1) a jako takovému mu nelze přičítat jednání žalované 1), i kdyby bylo protiprávní. Otázkou odpovědnosti statutárního orgánu (či společníka) právnické osoby za její protiprávní jednání se dovolatelkou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 839/2004 v žádném ohledu nezabývalo.
Již v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud formuloval a zdůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Ačkoliv každý ze závěrů přijatých odvolacím soudem (že nedošlo k protiprávnímu jednání, a i kdyby došlo, nebyl-li by žalovaný pasivně věcně legitimován) postačí sám o sobě k zamítnutí žaloby, dovolatelka vymezila předpoklad přípustnosti dovolání pouze ve vztahu k jednomu z nich, totiž k závěru, že zadržovací právo bylo uplatněno po právu.
Věcný přezkum posouzení této právní otázky v popsané procesní situaci výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu