ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2507.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2507/2019-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce T. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, proti žalované IMOFA, spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Milevská 922/2, identifikační číslo osoby 43874452, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o zaplacení částky 54 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 26/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 70 Co 72/2019-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 15 C 26/2017-134, uložil žalované zaplatit žalobci 54 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 54 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí má „po právní stránce zásadní význam, neboť se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak a napadené rozhodnutí se odchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů celého řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud nesprávně určil právní předpis, pokud aplikoval ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a nikoliv ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při posouzení uplatněného nároku a jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. označil skutečnost, že tato „právní otázka má být posouzena jinak“. Patrně však přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neuvedl.
Obdobně předkládá-li dovolatel otázku porušení své prevenční povinnosti předcházet vzniku škody, maje za to, že by „tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Neuvedl-li žádnou judikaturu dovolacího soudu, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, ani u této otázky shora uvedenému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostál.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil (či změnil) rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže u některé z těchto otázek nejsou splněny předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž - dále jen „R 48/2006“, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015). O takovou situaci jde v projednávané věci, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na třech na sobě nezávislých právních závěrech (srov. bod 14. napadeného rozhodnutí), a to na závěru, že žalobcem uplatněné právo vzniklo pouze v důsledku záruky za jakost poskytnuté žalovanou a uplatnění tohoto práva bylo možné jen v jejích mezích, tedy včetně limitů záruky daných v čl. 3.6 záruční knížky, podle něhož byla následná škoda spočívající v uhrazeném nájmu náhradního vozidla (předmět žaloby) výslovně vyloučena, dále na závěru o porušení prevenční povinnosti předcházet vzniku škody žalobcem podle ustanovení §384 odst. 1 obch. zák., žalovaná tak v rozsahu uhrazeného nájemného za škodu vzniklou žalobci neodpovídá, a konečně na závěru, že předmětná vada vozidla byla žalobcem vytčena opožděně a s ohledem na ustanovení §428 odst. 1 obch. zák. tak právo z vad zboží nemohlo být v soudním řízení přiznáno. Každý z těchto závěrů pak sám o sobě byl důvodem k zamítnutí žaloby.
Protože dovolatelem zpochybněný závěr o tom, že porušil prevenční povinnost předcházet vzniku škody, nemůže - s ohledem na shora uvedené k této otázce - založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., pak z pohledu závěru vyjádřeného v R 48/2006 nemůže věcný přezkum ostatních otázek (závěrů odvolacího soudu) výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit a dovolání je nepřípustné jako celek.
Pro úplnost lze uvést, že dovolatel se mýlí, má-li za to, že odvolací soud se při řešení otázky vytknutí vady bez zbytečného odkladu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje. V rozsudcích ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2191/2007, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 203/2011, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1267/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že není přijatelný požadavek na uplatnění vad zboží vozidla jen u prodejce, kde kupující vozidlo koupil a jehož sídlo (resp. provozovna) může být i značně vzdáleno od bydliště (sídla) kupujícího, jsou-li snadno dostupné rozlehlé sítě autorizovaných značkových prodejců a jejich specializované servisní služby příslušné tovární značky vozidla. V projednávané věci však odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyšel z toho, že provozovna prodejce (žalované) je vzdálena pouze čtyři kilometry od sídla autorizovaného servisu vozidel XY A., kde žalobce vadu vozidla reklamoval, a obě sídla se nacházejí v Praze. Nejde tak o případ, kdy by sídlo prodejce bylo značně vzdáleno od sídla kupujícího, z něhož citovaná rozhodnutí dovolacího soudu vycházejí, a v nich uvedené závěry proto nelze v projednávané věci použít.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu