ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3131.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3131/2019-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ARTA REAL, k. s. , se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, identifikační číslo osoby 26174545, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovanému J. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o zaplacení částky 11 300 000 Kč s příslušenstvím uspokojením z výtěžku zpeněžení zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, č. j. 18 Co 228/2018-395, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 27. 6. 2018, č. j. 46 C 47/2006-386, zastavil řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2018, č. j. 18 Co 455/2011-375, podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, neboť žalovaný nezaplatil soudní poplatek za toto dovolání ve lhůtě stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 4. 2018, č. j. 46 C 47/2006-384, jež bylo žalovanému doručeno dne 2. 5. 2018 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání žalovaného usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil přechodné ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a má za to, že pro určení, jaké znění zákona o soudních poplatcích se na projednávanou věc aplikuje, je rozhodné datum zahájení řízení před soudem prvního stupně. Odvolacímu soudu tak vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Podle ustanovení §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v ustanovení §238a o. s. ř. Podle tohoto, dovolatelem označeného ustanovení, dovolání přípustné není. Jeho přípustnost tak lze posuzovat pouze podle ustanovení §237 o. s. ř. (ve spojení s omezeními podle ustanovení §238 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, maje nesprávně za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř. Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není zjistitelné ani z obsahu dovolací argumentace.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu