ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3296.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3296/2019-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně J. S. , narozené XY , bytem v XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Jakovidu Velkou, advokátkou se sídlem v Ostravě, U Staré elektrárny 291/11, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, městskému obvodu Ostrava-Jih , se sídlem úřadu městského obvodu v Ostravě-Hrabůvce, Horní 791/3, identifikační číslo osoby 00845451, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9 Co 1119/2010-65, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Co 1119/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Co 5/2017-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení ze dne 1. 11. 2016, č. j. 9 Co 1119/2010-82, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu žalobkyně pro zmatečnost proti usnesení téhož soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9 Co 1119/2010-65, a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok I.), a dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 363,50 Kč (výrok II.). Navrhla, aby dovolací soud zrušil jak dovoláním napadené usnesení ve všech jeho výrocích, tak i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, č. j. 9 Co 1119/2019-82, a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony– zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou– stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2991/2015).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, uvádí-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání podle §237 o. s. ř., že „právní otázka v napadeném rozhodnutí je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“ Domáhá-li se dovolatelka jiného vyřešení otázky ze strany dovolacího soudu, pak přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání uvádí, že právní otázka řešená v napadeném rozhodnutí je rozhodována rozdílně, pak na žádnou rozdílnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepoukazuje a ani Nejvyšší soud takový předpoklad přípustnosti dovolání neshledal.
Nicméně z obsahu dovolání bylo možné dovodit, že dovolatelka uplatnila první z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř., totiž že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, podle něhož i kdyby usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9 Co 1119/2010-65, jímž bylo odmítnuto odvolání povinné (žalobkyně) proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2009, č. j. 51 E 756/2009-8, jímž byla nařízena exekuce, bylo zrušeno, nebylo by možné o takovém odvolání již rozhodnout z toho důvodu, že řízení o výkon rozhodnutí bylo již pravomocně zastaveno a nelze v něm pokračovat. Dovolatelka však ve své kritice zcela přehlíží, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, jímž svůj názor o odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe podpořila, založil závěr o bezdůvodném obohacení na předpokladu, že exekuce byla provedena bez způsobilého právního titulu. Vzhledem k tomu, že v souzené věci o takovou situaci nešlo, dovolací soud nemohl souhlasit s dovolatelkou, že by se odvolací soud v řešení vymezené otázky odchýlil od odkazovaného rozhodnutí.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně) s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu vytýká, že se v napadeném rozhodnutí „nezabýval povahou exekuované částky (tj. že se jedná o náklady právního zastoupení oprávněné jakožto statutárního města), tedy nezabýval se samotným skutkovým stavem“ a argumentačně se nikterak nevypořádal se vznesenými námitkami, je třeba uvést, že odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí neřešil, řešit nemohl a své rozhodnutí na řešení této otázky nezaložil.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již například v usnesení ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 353/2006, žaloba pro zmatečnost je mimořádný opravný prostředek, který v občanském soudním řízení slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost tedy představuje právní prostředek, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve sporu nebo v jiné právní věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům; nelze se jí domáhat nápravy případných pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nebo při jejím právním posouzení.
Pokud dovolatelka výslovně uvádí, že její dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak dovolání v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Tento vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu