ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3586.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3586/2019-550
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 5, Výmolova 353/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, proti žalovanému J. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na bělidle 830/2, o zaplacení 6 969 657,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na náhradu škody 7 000 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 37/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2018, č. j. 2 Cmo 231/2016-481, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2018, č. j. 2 Cmo 231/2016-481, se ve výrocích I., II., IV. a V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky představující doplatek kupních cen, úroky z prodlení a smluvní pokuty, na něž jí měl vzniknout nárok na základě kupních smluv a smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva, které uzavřela se žalovaným a jejichž předmětem byl prodej nákladních automobilů. Žalovaný v průběhu řízení uplatnil proti žalobkyni návrh na zaplacení náhrady škody ve výši 7 000 000 Kč.
Rozsudkem (v pořadí čtvrtým ve věci) ze dne 8. 6. 2016, č. j. 51 Cm 37/2006-411, Městský soud v Praze žalobě co do částky 524 949,50 Kč vyhověl (výrok I.), co do částky 6 444 708 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 30 342,50 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení státu (výrok V.).
Podle soudu prvního stupně žalobkyně jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli postupně čtyři kupní smlouvy, které se liší pouze datem, označením předmětu, cenou vozidla a výší první a dalších řádných splátek (dne 26. 6. 2001 kupní smlouvu č. 6120015 na koupi návěsu nákladního speciálního mrazírenského XY za cenu 3 367 066 Kč, dne 11. 12. 2001 kupní smlouvu č. 6120057 na koupi tahače návěsů XY za cenu 4 467 208 Kč a kupní smlouvu č. 6120058 na koupi návěsu nákladního speciálního mrazírenského XY za kupní cenu 3 762 331 Kč a dne 12. 7. 2001 kupní smlouvu č. 6120014 na koupi tahače návěsů XY za cenu 4 077 232 Kč, dále jen „vozidla“). Účastníci uzavřeli rovněž čtyři smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k těmto vozidlům lišící se pouze datem a označením automobilu. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením kupních cen vozidel, postupně přestal splátky platit zcela, došlo k zesplatnění nezaplacené kupní ceny vozidel v celkové výši 11 151 534 Kč a následně žalobkyně na základě čl. III.1. smluv o zajišťovacím převodu práva předmětná vozidla žalovanému dne 11. 12. 2002 odebrala a prodala je za částku 4 639 344,40 Kč. Dopisy ze dne 30. 6. 2003 žalobkyně vyčíslila závazky žalovaného ke každé z kupních smluv, a to s daty splatnosti 28, resp. 29. 7. 2003.
Soud prvního stupně jako předběžnou otázku zkoumal, zda kupní smlouvy a smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi účastníky jsou platné. Konstatoval, že o platnosti kupních smluv není pochyb, avšak smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům vykazují znaky tzv. propadné zástavy, a jsou tedy absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se na žalovaném oprávněně domáhá zaplacení zesplatněných dlužných splátek kupních cen předmětných vozidel v celkové výši 11 151 534 Kč, přičemž od této částky odečetl částku 4 639 344,40 Kč představující cenu, za kterou žalobkyně prodala předmětná vozidla poté, co je odebrala žalovanému. Jako oprávněně vymáhanou dále shledal částku 175 468 Kč představující úrok z prodlení do doby odebrání vozidel, tedy do 11. 12. 2002. Přiznání úroku z prodlení s placením kupních cen od 11. 12. 2002 shledal soud prvního stupně v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Celkem tedy podle soudu prvního stupně žalobkyně na žalovaném oprávněně vymáhá zaplacení částky 6 687 657,50 Kč. Návrh žalovaného na náhradu škody ve výši 7 000 000 Kč, která měla spočívat ve zmenšení jeho majetku o hodnotu žalobkyní odebraných vozidel, posoudil soud prvního stupně do výše žalobou vymáhaného nároku jako obranu a ve zbytku jako vzájemný návrh. Při posouzení nároků žalovaného vycházel ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Peltráma, podle něhož ke dni 11. 12. 2002 činila obvyklá cena předmětných vozidel 6 162 708 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 524 949,50 Kč představující rozdíl mezi přiznaným nárokem žalobkyně a škodou, kterou žalobkyně žalovanému odebráním vozidel způsobila. Návrh žalovaného posouzený jako obranu (6 969 657,50 Kč) soud prvního stupně v částce 6 162 708 Kč započítal proti nároku žalobkyně a vzájemný návrh žalovaného (30 342,50 Kč) zamítl.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 636 257,50 Kč (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu co do částky 5 333 400 Kč zamítl (výrok II.), v zamítavém výroku o vzájemném návrhu žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok IV.) a o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení státu (výrok V.).
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry a až na jednu výjimku i s jeho závěry právními. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu pochybil, pokud proti nárokům žalobkyně „započetl“ nárok žalovaného na náhradu škody ve výši součtu obvyklých cen předmětných vozidel včetně DPH, neboť plnění představující vzniklou škodu není předmětem daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Vycházeje ze znaleckých posudků Ing. Peltráma, navýšil odvolací soud výši úspěšně vymáhaného nároku žalobkyně o částku 1 111 308 Kč (rovnající se výši DPH) a snížil částku, v níž žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež směřoval proti jeho dvěma měnícím výrokům ve věci samé, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, argumentuje proti závěru odvolacího soudu, že od zjištěné obvyklé ceny vozidel, která žalobkyně dovolateli na základě absolutně neplatných smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva odebrala a prodala je, je třeba odečíst DPH. Výše náhrady majetkové újmy, která byla dovolateli způsobena, musí podle dovolatele zohledňovat výši prostředků potřebnou k obnovení původního majetkového stavu, tedy cenu, za kterou by bylo možné předmětná vozidla v daném místě a čase koupit, a to včetně DPH.
Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud neměl nároky žalobkyně a dovolatele posuzovat izolovaně, ale s přihlédnutím ke všem okolnostem, zejména ke sjednání tzv. propadných zástav, jejichž pomocí chtěla žalobkyně právu odporujícím způsobem docílit navrácení vlastnického práva k předmětným vozidlům pro případ platební neschopnosti dovolatele. Odvolací soud podle dovolatele pochybil, pokud neshledal výkon práv, jichž se žalobkyně žalobou domáhá, za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a poskytl ochranu nároku žalobkyně ze závazkového vztahu namísto toho, aby chránil vlastnické právo dovolatele.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2014“), a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014).
Předestírá-li dovolatel prostřednictvím své argumentace k řešení otázku, zda měl odvolací soud za použití §265 obch. zák. shledat výkon všech práv, jichž se žalobkyně žalobou domáhá, za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, pak u této otázky nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, neboť u ní neuvedl žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř.. Neodkázal ani na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je podle něj rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. V této části tedy dovolání trpí vadou.
Jinak je tomu však u otázky stanovení výše náhrady majetkové újmy v souvislosti s daní z přidané hodnoty, u níž dovolatel zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání dostál. Pro řešení této otázky je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, publikovaném pod C 871 a C 6557 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud vysvětlil, že „za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi“, a že „skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu“. Vysvětlil také, že i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se nadále uplatní závěry, které k definici škody formuluje stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod č. 55, neboť „vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu.“
V rozsudku ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, uveřejněném pod číslem 28/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „R 28/2014“), Nejvyšší soud vyložil, že vyčíslení skutečné škody, tedy újmy nastalé v majetkové sféře poškozeného, se za určitých okolností může lišit v návaznosti na to, je-li uvedený subjekt plátcem DPH. Ve věci, v níž dovolací soud rozhodoval rozsudkem R 28/2014, bylo sporné, zda má být poškozenému hrazena cena opravy, kterou vynaložil na uvedení poškozené věci do původního stavu, včetně daně z přidané hodnoty. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „není pochyb o tom, že při účtování ceny opravy ze strany opravitele je DPH běžnou součástí ceny díla, takže pro objednatele představuje část nákladů, které musel vynaložit na uvedení poškozené věci do původního stavu. Není proto důvodu, aby tomu odpovídající částka byla v rámci náhrady škody odečítána, resp. aby netvořila součást skutečné škody, jejíž náhrada náleží poškozenému.“ Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je podle citovaného rozhodnutí situace, kdy „poškozený je sám plátcem DPH, škoda vznikla na jeho majetku, který používá při své činnosti podléhající daňové povinnosti, a vznikl mu zároveň nárok na odpočet DPH vůči správci daně.“
V nyní projednávané věci bylo sporné, jak velkou náhradu má dovolatel obdržet za vozidla, o jejichž vlastnictví přišel v důsledku jednání žalobkyně, tedy jaká je výše skutečné škody, která žalovanému vznikla. Odvolací soud pochybil, jestliže při vyčíslení skutečné škody odečetl od obvyklé ceny vozidel částku rovnající se výši daně z přidané hodnoty, neboť skutečná škoda – újma nastalá v majetkové sféře poškozeného je, jak plyne ze shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, okolností objektivního charakteru, a na její výši nemůže mít vliv ani skutečnost (až na výše uvedenou výjimku, o niž však v nyní souzené věci podle obsahu spisu nejde), zda vlastníkem věci (poškozeným) je plátce či neplátce daně z přidané hodnoty, ani skutečnost, zda náhrada škody je či není předmětem daně z přidané hodnoty podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Daň z přidané hodnoty je nepochybně běžnou součástí kupní ceny při nákupu vozidel, a proto i tato daň musí být zahrnuta do vyčíslení finančních prostředků, které by bylo nutné vynaložit k obnovení původního majetkového stavu poškozeného (dovolatele), tedy do vyčíslení skutečné škody.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu uvedeném ve výroku zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu