ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4581.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4581/2018-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalované Autodoprava Hod s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Kamýk, Mařatkova 918/2, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 27087646, o zaplacení 353 364,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 76/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 68 Co 287/2018-53, ve znění usnesení ze dne 11. 9. 2018, č. j. 68 Co 287/2018-56, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 2018, č. j. 24 C 76/2018-42, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 68 Co 287/2018-53, ve znění usnesení ze dne 11. 9. 2018, č. j. 68 Co 287/2018-56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 8. 2018, č. j. 24 C 76/2018-42, zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „cit. zákon“) [výrok I.], nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků [výrok II.] a rozhodl, že po právní moci usnesení bude žalobci vrácena částka 9 736 Kč, kterou zaplatil na soudní poplatek [výrok III.]. Soud prvního stupně, vycházeje z §6a odst. 3 a §10 odst. 3 cit. zákona, dospěl k závěru, že žalobce svou poplatkovou povinnost zaplacením částky 9 736 Kč na vyměřený soudní poplatek nesplnil v situaci, kdy po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 158 650 Kč by výše soudního poplatku činila 10 722,60 Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok pod bodem I.), změnil ho ve výroku III. jen tak, že výše vráceného soudního poplatku činí 6 202,20 Kč, jinak ho potvrdil (výrok pod bodem II.), a dále nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok pod bodem III.).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil v plném rozsahu, neboť poplatková povinnost má přednost před zpětvzetím žaloby, resp. z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení lze řízení zastavit jen tehdy, byl-li soudní poplatek zaplacen. Uvedený postup soudu prvního stupně je v souladu i se závěrem Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017 (jež je – stejně jako i dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ) a v něm odkazovaném stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. Cpjn 68/95, Opjn 1/95, uveřejněném pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „cit. stanovisko Nejvyššího soudu“), vyjádřeném v písmenu „i“, podle něhož zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti proto, že soud již začal jednat ve věci samé, a který vychází z toho, že splnění poplatkové povinnosti je podmínkou řízení, bez jejíhož splnění nelze řízení pro zpětvzetí žaloby zastavit.
Odvolací soud se tak neztotožnil s názorem, který Nejvyšší soud zaujal v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2649/2017, a v němž s odkazem na již cit. stanovisko Nejvyššího soudu (konkrétně písmeno „h“) a své dřívější usnesení ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1426/2016 (a jimiž argumentoval i odvolatel), dovodil, že řízení má nadále probíhat pro předmět řízení, v němž nebyla žaloba vzata zpět a zároveň došlo k zaplacení soudního poplatku. Uzavřel, že Nejvyšší soud posuzoval věc v usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, komplexně i s odkazem na cit. stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v písmenu „i“, a nikoli jen izolovaně s odkazem na jeho písmeno „h“, které se zabývá pouze snížením již zaplaceného soudního poplatku o část odpovídající částečnému zpětvzetí žaloby před tím, než soud začal jednat ve věci samé, a vrácením jeho přeplatku. Vytýkal-li proto odvolatel soudu prvního stupně, že s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby co do částky 158 650 Kč a částečnou úhradu soudního poplatku ve výši 9 736 Kč neměl řízení zastavit co do celého předmětu řízení, ale jen v rozsahu částky 158 650 Kč, a řízení tak mělo probíhat ohledně zbývající částky 194 714,59 Kč, z níž ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně zaplatil soudní poplatek, není tato jeho námitka opodstatněná.
Odvolací soud neshledal ani tvrzené pochybení soudu prvního stupně, pokud nerozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení v rozsahu nároku vypořádaného po zahájení řízení, neboť to byl žalobce, který nezaplacením soudního poplatku zavinil zastavení řízení. Konečně věcně správným (co do základu) shledal i výrok o vrácení zaplaceného soudního poplatku, nicméně ho změnil ve výši částky, která bude žalobci vrácena, neboť soud prvního stupně ji opomněl ponížit o 20 % podle §10 odst. 3 věty první cit. zákona. Odvolací soud tak neakceptoval názor odvolatele, že o ponížení vratky zaplaceného soudního poplatku nelze uvažovat za situace, kdy v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby soudní poplatek neuhradil, v němž vyšel z úvahy, že nebyl-li soudní poplatek z určité části řízení zaplacen, nemůže být ani vracen, a není-li vracen, nemůže být ponížen o 20 % nebo o 1 000 Kč.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, na němž napadené rozhodnutí spočívá, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci.
Podle dovolatele se odvolací soud nesprávným řešením otázky zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v případě jeho částečné úhrady v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby ještě před zahájením jednání ve věci samé odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2649/2017, a ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1426/2016, včetně odkazovaného cit. stanoviska Nejvyššího soudu. Podle jeho názoru odvolací soud nenapravil pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně, který neměl zastavit celé řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nýbrž měl na základě částečného zpětvzetí žaloby a částečné úhrady soudního poplatku řízení zastavit v části a pokračovat v projednání zbývající části nároku.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nerozlišuje mezi situacemi, kdy soudní poplatek nebyl zaplacen vůbec a kdy byl v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby uhrazen pouze částečně v rozsahu odpovídajícím zbývající části žalobního nároku. Míní, že pouze na první případ dopadají závěry cit. stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřené pod písm. „h“, zatímco druhému případu se nejvíce blíží závěry uvedené pod písm. „i“ a prosazované v rozhodování Nejvyššího soudu senátem 23 Cdo (z kontextu vyplývá, že písm. „h“ a písm. „i“ měla být zřejmě uvedena obráceně). Zatímco v prvním případě se totiž primárně řešila konkurence důvodů pro zastavení řízení (nezaplacení soudního poplatku a zpětvzetí žaloby), ve druhém případě šlo o řešení postupu soudu při pouhé částečné úhradě vyměřeného soudního poplatku. Dovolatel zdůrazňuje, že zatímco jím odkazované a odvolacím soudem nerespektované rozhodnutí Nejvyššího soudu se přiléhavě vztahuje k řešení druhé otázky, odvolací soud se nepřípadně přiklonil k argumentaci vztahující se k řešení otázky první (jiné). V souzené věci však nešlo o vyřešení otázky, zda řízení zastavit podle §9 odst. 1 cit. zákona pro nezaplacení soudního poplatku nebo za aplikace §96 o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby, nýbrž šlo o vyřešení otázky, jak naložit s řízením, v němž žalobce uhradil pouze část vyměřeného soudního poplatku a jeho zbývající část nezaplatil proto, že odpovídala svým rozsahem souběžnému částečnému zpětvzetí žaloby.
Podle přesvědčení žalobce představuje jím kritizovaný postup soudů obou stupňů extrémně formalistický přístup, v jehož důsledku mu byla odmítnuta spravedlnost, resp. přístup k soudu v rozsahu, ve kterém řádně splnil svou poplatkovou povinnost. Tvrdí, že odvolací soud i přes jeho předcházející upozornění postupoval způsobem, který Ústavní soud označuje za sofistikované odůvodnění nespravedlnosti a za přehnaně formalistický přístup. Akcentuje, že se nedopustil žádného vědomého opomenutí, a domníval se, že jedná řádně, když v souladu se zásadou legitimního očekávání předpokládal, že jeho postup bude posouzen stejně jako v rozhodnutí, na něž poukazoval. Více logičtější postup mu připadalo jím zvolené řešení, kdy nebude nadbytečně hradit soudní poplatek v té části, která by mu byla posléze soudem vrácena, a zaplatí soudní poplatek z té části žalobního nároku, která zůstává předmětem řízení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení, příp. aby zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil se závazným právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky zastavení řízení v části, která nebyla částečným zpětvzetím žaloby dotčena a která byla kryta zaplaceným soudním poplatkem, odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatele přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Podle §4 odst. 1 písm. a) cit. zákona jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále jen „návrh na zahájení řízení“).
Podle §9 odst. 1 věty první a druhé cit. zákona nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
Podle §9 odst. 7 cit. zákona nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce se podanou žalobou (č. l. 3 spisu a násl.) v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 353 364,59 Kč s příslušenstvím s tím, že ohledně soudního poplatku uvedl, že ho ve výši 17 669 Kč zaplatí k výzvě soudu bankovním převodem.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. 6. 2018, č. j. 24 C 76/2018-36, vyzval žalobce, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatil soudní poplatek za žalobu, který činí 17 669 Kč. Součástí výzvy, která byla žalobci doručena dne 21. 6. 2018, je i poučení, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před soudem prvního stupně zastaveno.
Na tuto výzvu žalobce reagoval podáním ze dne 2. 7. 2018 (č. l. 38 spisu), jímž vzal žalobu zpět v rozsahu částky 158 650 Kč pro chování žalované (pro zaplacení uvedené částky žalovanou po podání žaloby) s návrhem na částečné zastavení řízení a současně v něm sdělil, že na základě výzvy k zaplacení soudního poplatku uhradí soudní poplatek počítaný pouze ze základu 194 714,59 Kč, což činí 9 736 Kč. Tuto částku, jak vyplývá ze záznamu o složení soudního poplatku (č. l. 37 spisu), bankovním převodem dne 3. 7. 2018 zaplatil.
Za této situace, kdy žalobce uhradil soudní poplatek za žalobu z důvodu jejího částečného zpětvzetí jen zčásti, se podle odvolacího soudu (odkazujícího na právní závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, resp. v něm uvedený odkaz na cit. stanovisko Nejvyššího soudu) soud prvního stupně žalobcem tvrzeného pochybení nedopustil, když řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil v plném rozsahu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1426/2017 (z jehož závěrů vyšel ve skutkově mírně odlišné věci i v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2649/2017), řešil otázku zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení doplatku soudního poplatku za odvolání v situaci, kdy žaloba byla vzata částečně zpět v průběhu odvolacího řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že právně pochybil, dospěl-li k závěru, že na poplatkové povinnosti žalobkyně za odvolání nemohlo nic změnit částečné zpětvzetí žaloby a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení v celém rozsahu proto, že žalobkyně ve stanovené lhůtě nezaplatila doplatek soudního poplatku, aniž by bylo přihlédnuto k částečnému zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení, omezení žaloby a zaplacení části soudního poplatku, který byl soudem vyměřen z částky požadované v původní žalobě.
S těmito závěry se pak Nejvyšší soud zcela ztotožnil v již cit. usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2649/2017, v němž jako nesprávný posoudil závěr odvolacího soudu o tom, že povinnost žalobkyně zaplatit celý soudní poplatek počítaný z částky uplatněné v žalobě nebyla jejími dalšími procesními úkony (zejména částečným zpětvzetím žaloby) dotčena, neboť nelze zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku v části, ve které vzala žalobkyně žalobu zpět před prvním jednáním ve věci samé. Podle Nejvyššího soudu se měl s částečným zpětvzetím žaloby vypořádat již soud prvního stupně, který se měl následně zabývat posouzením, zda žalobkyní zaplacený soudní poplatek (představující část vyměřeného soudního poplatku) byl s ohledem na omezený předmět řízení zaplacen řádně.
Odvolací soud se však v souzené věci s tímto závěrem Nejvyššího soudu, který vyjadřuje jinými slovy tak, že za shora popsané situace má řízení nadále probíhat pro předmět řízení, neztotožňuje, neboť má za to, že Nejvyšší soud nevzal v potaz písmeno i) cit. stanoviska Nejvyššího soudu, a to v rozporu s právními závěry v usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017. Tento názor odvolacího soudu není správný.
V usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, Nejvyšší soud posuzoval správnost závěru odvolacího soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v poněkud odlišné situaci (než je tomu v souzené věci), kdy žalobce vzal žalobu částečně zpět, ale na vyměřený soudní poplatek za žalobu ničeho nezaplatil. Nejvyšší soud v něm vyšel ze závěru, který zaujal v cit. stanovisku Nejvyššího soudu v písm. i) a podle něhož zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti proto, že soud již začal jednat ve věci samé. Uvedený závěr vychází z toho, že splnění poplatkové povinnosti je jednou z podmínek řízení. Odvolací soud proto k částečnému zpětvzetí žaloby nepřihlédl a usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku potvrdil se zdůvodněním, že nedostatek podmínky řízení se nepodařilo odstranit a že poplatková povinnost má přednost před podaným zpětvzetím.
V souzené věci však šlo o případ, kdy žalobce na výzvu soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku ze žaloby reagoval v soudem stanovené lhůtě částečným zpětvzetím žaloby a zaplacením soudního poplatku ze zbývající části žaloby, která nebyla částečným zpětvzetím žaloby dotčena a zůstala tak předmětem žalobního nároku. Za tohoto stavu měl soud prvního stupně zastavit řízení podle §9 odst. 1 cit. zákona v části, v níž vzal žalobce žalobu zpět, a to pro nezaplacení soudního poplatku, neboť podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. již cit. stanovisko Nejvyššího soudu a jeho usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017) zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti proto, že soud již začal jednat ve věci samé. Pokud však soud prvního stupně zastavil řízení podle §9 odst. 1 cit. zákona pro nezaplacení soudního poplatku i v části, v níž nevzal žalobce žalobu zpět a u níž svou poplatkovou povinnost v soudem stanovené lhůtě splnil, postupoval v rozporu s právními závěry Nejvyššího soudu formulovanými v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2649/2017 (včetně v něm odkazovaného usnesení ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1426/2017), od nichž nemá Nejvyšší soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v souzené věci.
Vytýká-li proto dovolatel odvolacímu soudu, že nenapravil pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně, který neměl zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nýbrž měl na základě částečného zpětvzetí žaloby a částečné úhrady soudního poplatku řízení zastavit v části a pokračovat v projednání zbývající části nároku, je tato jeho námitka zcela opodstatněná.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení (a v obou závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů a o vrácení přeplatku na soudním poplatku); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je ve výroku o zastavení řízení (a v závislých výrocích o nákladech řízení a o vrácení přeplatku na soudním poplatku) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu