ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.562.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 562/2019-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. R. , narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, proti žalované FARID COMERCIA s. r. o. , se sídlem v Kněžmostě, Hradišťská 167, identifikační číslo osoby 61498696, zastoupené Mgr. Evou Ciprysovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, o zaplacení částky 829 286 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 67/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 2 Cmo 56/2017-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výroky I. a II. rozsudku ze dne 19. 10. 2016, č. j. 46 Cm 67/2011-205, kterými Krajský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 829 286 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení státu tak, že se nevydává (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání pouze proti jeho prvnímu výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé) podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že „výklad ustanovení §125 a §127 odst. 2 o. s. ř. v souvislosti s ustanovením §132 o. s. ř. ohledně hodnocení důkazů v jejich souvislosti, a to zejména znaleckých posudků, má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.“. Dovolatel má za to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1, 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledal takovýto požadavek ústavně konformním (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
Těmto požadavkům dovolatel nedostál, neboť z obsahu dovolání není zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné jeho tvrzení, že výklad §125, §127 odst. 2 a §132 o. s. ř. má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Tvrzením o nepřezkoumatelnosti, vnitřní rozpornosti a nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí dovolatel nevymezuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku hmotného nebo procesního práva, která by splňovala předpoklady dané ustanovením §237 o. s. ř., ale uplatňuje jím námitku vady řízení, k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o vadě řízení tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se soudy nižších stupňů procesního pochybení dopustily (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3008/2015).
Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu