ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1125.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1125/2018-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr . Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 000 01 350, zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalované B. H. , bytem XY, t. č. ve věznici ve Světlé nad Sázavou, Rozkoš 990, zastoupené Mgr. Petrem Malijovským, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 233, o zaplacení 95.052,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 175/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, č. j. 15 Co 96/2017-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.340,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Žáka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 6 C 175/2013-290, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 95.052,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21,5 % ročně z částky 95.052,62 Kč od 26. 4. 2012 do 19. 6. 2012, vyčísleným částkou 3.088,22 Kč, úrokem ve výši 19,2 % ročně z částky 95.052,62 Kč od 20. 6. 2012 do zaplacení, úrokem ve výši 30 % ročně z částky 15.052,62 Kč od 20. 6. 2012 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 20. 9. 2011 do 19. 6. 2012 kapitalizovaným částkou 3.724,18 Kč a úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 93.424,59 Kč od 20. 6. 2012 do zaplacení, žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni (73.824,40 Kč) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 15 Co 96/2017-316, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že uložil žalované povinnost k jejich náhradě ve výši 12.680,80 Kč. Vyšel ze zjištění, která převzal od soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely dne 12. 9. 2006 smlouvu o úvěru ke kreditní kartě č. 002262410R (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do dílčího úvěrového limitu 60.000 Kč. S účinností od 8. 6. 2011 došlo k navýšení dílčího úvěrového limitu na 80.000 Kč. Smlouva o úvěru obsahovala ujednání o bezúročném období za uplynulý měsíc v případně splnění podmínek splácení čerpané částky úvěru uvedených v článku 5.9. smlouvy o úvěru (tj. „úhrada celé čerpané částky uvedené ve výpisu za uplynulý měsíc do splatnosti této částky a současně úhrada celé čerpané částky uvedené ve výpisu za měsíc uplynulému měsíci předcházející do jejího dne splatnosti“). Žalovaná se zavázala splácet poskytnuté peněžní prostředky včetně příslušenství v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z vyčerpané částky ke dni vystavení výpisu z účtu. Smluvní úrok za poskytnuté peněžní prostředky byl sjednán ve výši 19,2 % p. a., která byla od 1. 4. 2011 jednostranně zvýšena na 19,9 % p. a., o čemž byla žalovaná podle smluvních ujednání vyrozuměna ve výpisu z účtu. V případě překročení úvěrového limitu byla částka, o kterou byl úvěr překročen, úročena debetní úrokovou sazbou ve výši 30 % p. a. Nesplnila-li žalovaná podmínky pro bezúročné období, byly úroky a debetní úroky účtovány k tíži úvěrového účtu a staly se součástí splácené částky úvěru. Součástí vyčerpané částky za minulé období se staly i poplatky, které byla žalobkyně oprávněna účtovat v souladu se Sazebníkem poplatků. Úrok z prodlení byl splatný ihned a nebyl účtován k tíži úvěrového účtu. Žalovaná překročila úvěrový limit 80.000 Kč dne 21. 9. 2011 o 1.202,89 Kč; tato částka byla úročena debetní sazbou 30 %. Část jistiny do výše úvěrového limitu 80.000 Kč byla nadále úročena sazbou 19,9 % p. a. a přečerpaná část jistiny sazbou 30 %. Poslední splátku úvěru žalovaná uhradila dne 20. 9. 2011. Dne 20. 12. 2011 došlo k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění činila nesplacená jistina (včetně přirostlých úroků) 85.756,18 Kč, ke dni podání žaloby (20. 6. 2012) činila 95.052,62 Kč. Takto zjištěný skutkový stav věci odvolací soud posoudil tak, že účastnice uzavřely smlouvu o úvěru podle §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Poté, co žalovaná překročila úvěrový limit (dne 21. 9. 2011) a současně v září provedla poslední úhradu splátky úvěru, přistoupila žalobkyně dne 20. 12. 2011 oprávněně k zesplatnění úvěru. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“), odvolací soud uzavřel, že dohoda o tom, že sjednané úroky se stanou součástí jistiny, je přípustná. Ujednání o přirůstání úroků k jistině není v rozporu s dobrými mravy, ani nepřiměřené (a tudíž neplatné) z pohledu ustanovení na ochranu spotřebitele, jelikož si smluvní strany oproti tomu dohodly možnost bezúročného období (za splnění podmínek sjednaných v úvěrové smlouvě), a žalovaná mohla reálně důsledek přirůstání úroků odvrátit. Přirůstání úroků má svůj ekonomický smysl, neboť jeho prostřednictvím je kompenzováno postavení věřitele poté, co se úrok stane splatným a není dlužníkem uhrazen. Z demonstrativního výčtu nepřiměřených ujednání ve vztahu ke spotřebiteli v §56 odst. 3 obč. zák. lze vysledovat, že za zneužívající jsou považována typově zcela odlišná ujednání. Nadto nová úprava §1806 o. z. připouští úročení úroků výslovně i ve vztahu ke spotřebiteli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně se vyjádřila k námitkám dovolatelky a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, příp. jako nedůvodné zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v řešení dvou otázek hmotného práva, které podle jejího názoru dovolací soud dosud nevyřešil, a to, zda si mohou smluvní strany dohodnout, že smluvní úroky se stanou součástí jistiny a takto navýšená jistina bude úročena smluvním úrokem, a zda si mohou smluvní strany ve spotřebitelské smlouvě sjednat přirůstání smluvních úroků k jistině a její úročení úrokem z prodlení.
Výše nastolené otázky nelze považovat za dosud neřešené. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně správně aplikoval R 5/2006, z nějž vychází i navazující judikatura dovolacího soudu. Závěry zde přijaté totiž lze beze zbytku použít i v nyní posuzované věci; jasně z nich vyplývá, že úroky stejně jako úroky z prodlení a poplatek z prodlení jsou ve smyslu §121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky a nelze je považovat za samostatné pohledávky. Úrokovým závazkovým právním vztahem je závazek (smluvní nebo zákonný) zaplatit věřiteli určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; podle občanského ani obchodního zákoníku se smluvené úroky nestávají součástí jistiny a proto se dále neúročí, není však dotčeno právo smluvních stran dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny.
Z toho lze dovodit jednoznačný právní závěr, kterým je zodpovězena první dovolatelkou předestřená otázka. Mohou-li si smluvní strany dohodnout, že úroky přirůstají k jistině, přičemž jistina je úročena smluvním úrokem, nemůže být z povahy věci nepřípustné ani ujednání o tom, že smluvnímu úroku podléhá i jistina navýšená v souladu se smluvním ujednáním o přirostlé úroky. Lze tudíž uzavřít, že otázku přípustnosti, resp. platnosti ujednání o úročení jistiny, jejíž součástí se staly dříve vzniklé smluvní úroky, smluvním úrokem vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nezakládá tudíž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Zmíněný judikát R 5/2006 lze použít i při řešení druhé otázky, kterou dovolatelka nastoluje, neboť v něm přijaté závěry Nejvyšší soud aplikoval i na vztah ze spotřebitelského úvěru (srovnej např. rozsudky ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4615/2007, ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 ICdo 88/2014, nebo ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 46/2015). Ani otázka, zda lze ve spotřebitelské smlouvě sjednat navyšování jistiny o smluvní úroky a její následné úročení úroky z prodlení, proto není otázkou dosud neřešenou. I když dovolatelka podpořila svou argumentaci v dovolání citovanými výňatky z nepublikovaných rozhodnutí soudů nižších stupňů (Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze) a výňatky z rozhodnutí slovenského Krajského soudu v Trnavě a z rozhodnutí finančního arbitra, které podle jejího názoru řeší nastolenou otázku rozdílně od odvolacího soudu, nelze než konstatovat, že odvolací soud tuto otázku posoudil v intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat.
Poukazuje-li dovolatelka na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, jehož prostřednictvím namítá protiprávnost ujednání o možnosti jednostranného zvyšování úrokových sazeb i to, že ujednání o navyšování jistiny o smluvní úroky způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, není její argumentace v tomto směru způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud z obecně formulovaných premis citovaného rozhodnutí Ústavního soudu nevybočil. Nejvyšší soud se k požadavku přiměřenosti smluvních ujednání a k rozporu, který způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, vyjádřil již v rozsudku ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 382/2018; s odkazem na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské Unie (viz rozhodnutí ze dne 21. 3. 2013, C-92/11) dospěl k závěru, že u ujednání podrobovaných testu přiměřenosti je třeba zkoumat splnění požadavku dobré víry, vyváženosti a transparentnosti s přihlédnutím k specifickým okolnostem dané věci.
Posuzovaná smluvní ujednání netrpí rozporem s požadavkem přiměřenosti a to z důvodů, které odvolací soud i soud prvního stupně ve svých rozhodnutích náležitě rozvedly, takže na ně lze odkázat. Žalovaná měla možnost za podmínek stanovených ve smlouvě o úvěru využít bezúročného období, mohla při jednostranné změně úrokové sazby k 1. 4. 2011, s níž byla seznámena ve výpisu z účtu, od smlouvy odstoupit (což neučinila), úvěr čerpala soustavně (i prostřednictvím výběrů hotovosti z bankomatu) již od roku 2006, aniž by z její strany docházelo k porušování závazku (zejména přečerpání úvěrového limitu, případně nedodržení splatnosti a výše splátek mající za následek vznik nároku žalobkyně na vyšší smluvní úroky). Je zřejmé, že byla dobře seznámena s podmínkami čerpání úvěru prostřednictvím kreditní karty, a byla schopna je dlouhodobě dodržovat. Výhody čerpání úvěru prostřednictvím kreditní karty a zejména možnost využívat bezúročného období adekvátně vyvažovaly ujednání o navyšování jistiny o smluvní úroky, které vznikly pouze v případě nedodržení podmínek pro bezúročné období. Vzhledem k uvedenému nelze než dospět k závěru, že inkriminovaná ujednání nezakládají nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran a odvolací soud tak rozhodl v intencích výše nastíněných závěrů.
Dovolací soud připomíná, že domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného nebo procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Žalovaná své povinnosti nedostála u dovolací námitky, že ujednání o kapitalizaci jistiny je v rozporu s dobrými mravy, jelikož „běžný spotřebitel není schopen udělat si představu o jeho důsledcích“ . Obdobně je tomu i v případě výhrad k nákladovému výroku, kdy dovolatelka sice namítá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, avšak již neoznačuje judikaturu, od níž se měl podle jejího názoru odvolací soud odchýlit. Absence obligatorní náležitosti dovolání v tomto směru znemožňuje dovolacímu soudu zmiňovanými námitkami se zabývat.
K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky žalované, že rozhodnutí dovolacího soudu je nepřezkoumatelné z důvodu absence kvalifikovaného vypořádání se s jejími námitkami.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu