ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1243.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1243/2019-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce R. S. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL. M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, proti žalovanému R. H., bytem v XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 28/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2018, č. j. 13 Co 174/2018-323, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 9 C 28/2015-284, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 500.000 Kč s úrokem ve výši 8,05 % z této částky od 2. 5. 2014 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 13 Co 174/2018-323, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný poté, kdy se obsáhle vyjádřil k dovolacím námitkám žalobce, navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V souvislosti s vylíčením přípustnosti žalobce v dovolání konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutími sp. zn. 21 Cdo 3341/2006 a sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce hodnocení důkazů. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný v řízení prokázal, že svůj dluh z půjčky splnil, neboť takový závěr nemá podle jeho názoru oporu v provedeném dokazování. Soudy nevzaly v úvahu vše, co vyšlo v řízení najevo. Skutečnost, že žalovaný částku 500.000 Kč vybral ze svého účtu, sama o sobě nedokládá, že byla použita ke splnění dluhu. Žádný ze svědků totiž nedosvědčil, že mu žalovaný předal částku 500.000 Kč, viděli pouze předání obálky s penězi. Důkaz výslechem žalovaného nebyl proveden, přestože ho navrhl. Soudy nezohlednily, že žalovaný ve vztahu k pokladnímu dokladu opakovaně svá tvrzení měnil. Výpověď svědka Š., bývalého advokáta, kterému měl být originál tohoto dokladu předán, byla přeceněna, resp. nebyla hodnocena ve smyslu kritérií uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3341/2006. Ačkoli existovaly důvodné pochybnosti o autentičnosti pokladního dokladu, soudy se technikou kopie blíže nezabývaly. Žalobce trvá na tom, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o splnění dluhu.
Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud při rozhodování nerespektoval závěry, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil ve svém rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, v němž posuzoval případ, kdy advokát, právní zástupce účastníka řízení, vypovídal jako svědek o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb tomuto účastníku řízení. Nejvyšší soud zde sice dovodil, že věrohodnost výpovědi advokáta je již z důvodu existence smluvního vztahu o zastoupení mezi účastníkem řízení a advokátem výrazně oslabena a soud při hodnocení tohoto důkazu musí k této okolnosti přihlížet, současně však zdůraznil, že takový důkaz bude zpravidla jen součástí logického důkazního řetězce, který nenarušuje, nikoli důkazem rozhodujícím. Odvolací soud v nyní posuzované věci postupoval v intencích těchto závěrů; skutkový závěr, že žalovaný žalobci dluh z půjčky vrátil, opřel zejména o výpovědi svědků P. a B. a o listinný důkaz – výpis z bankovního účtu žalovaného ze dne 26. 5. 2014 a dalšími provedenými důkazy pouze doplnil logický důkazní řetězec, kterým žalovaný prokazoval vrácení půjčky žalobci. Nadto je vhodné uvést, že bývalý právní zástupce žalovaného byl vyslýchán k listinnému důkazu – výdajovému pokladnímu dokladu, z něhož odvolací soud nevycházel.
Polemika žalobce, týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti, je bezcenná. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých výpovědí a listinných důkazů) předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně vrácení půjčky; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Vytýká-li žalobce - dovolávaje se přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5750/2015 - odvolacímu soudu, že pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, jestliže nevzal do úvahy vše, co vyšlo za řízení najevo, pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Ve vztahu k argumentaci týkající se úroků z prodlení, žalobce řádně nevymezil přípustnost svého dovolání, neboť neuvedl, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit a která brání dovolacímu soudu v dovolacímu přezkumu.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu