ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1446.2019.3
sp. zn. 33 Cdo 1446/2019-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně K. H. , bytem XY, zastoupené JUDr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátkou se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, proti žalované K. F. , bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, o 126.638 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 108/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2018, č.j. 11 Co 178/2018-567, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.840,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Bc. Rudolfa Vinše, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č.j. 14 C 108/2014-475, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala z zaplacení 126.638 Kč „se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 4. 2014 do zaplacení,“ a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu.
Rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č.j. 11 Co 178/2018-567, Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení je změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že právní úkon odstoupení od kupní smlouvy, kterou účastnice uzavřely 23. 11. 2013, je (absolutně) neplatný ze dvou důvodů: 1) nebyl učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon (§40 odst. 1, odst. 2, odst. 3, věta třetí, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), protože žalobkyně od smlouvy odstoupila e-mailem z 19. 1. 2014, aniž datovou zprávu opatřila elektronickým podpisem (§2 písm. a/, b/, §3 odst. 1, 2 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů /zákon o elektronickém podpisu/, ve znění účinném do 18. 9. 2016, dále jen „zákon č. 227/2000 Sb.“), a 2) neobstojí ani po obsahové stránce, neboť žalobkyně nevymezila dostatečně určitým způsobem důvod odstoupení (§37 odst. 1 obč. zák.). Následky, které zákon spojuje s odstoupením od smlouvy (§48 odst. 2 obč. zák.), nenastaly.
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně – aniž by zpochybnila nedostatek písemné formy odstoupení od smlouvy – prosazuje, že zákon pro takový úkon žádnou formu nevyžaduje a že stačí, když její e-mailová korespondence, popř. SMS zpráva, se dostane do „sféry“ žalované. Dalšími námitkami dovolatelka vytýká nesprávný výklad obsahu právního úkonu (odstoupení od smlouvy), z něhož podle jejího názoru vyplývá vůle zrušit smlouvu pro vady předmětu koupě (vozidla).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Otázkou formy jednostranného adresovaného právního úkonu, kterým smluvní strana odstupuje od smlouvy, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudcích ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1593/2012, a ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2095/2017. Z nich vyplývá, že písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Pro odstoupení od smlouvy zákon sice nevyžaduje obecně žádnou zvláštní formu; byla-li však smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§40 odst. 2 obč. zák). Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů (§40 odst. 3, věta třetí, obč. zák.). Podle §2 písm. a/ zákona č. 227/2000 Sb. se elektronickým podpisem rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě.
Jestliže obstál z hlediska souladnosti s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu závěr o neplatnosti odstoupení pro nedostatek formy, je nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami zpochybňujícími výklad obsahu právního úkonu.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu