ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1650.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1650/2018-209
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce L. K. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 834/8, proti žalované V. D., bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 197/14, o 67 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 58/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017, č. j. 13 Co 89/2016-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017, č. j. 13 Co 89/2016-180, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 8 C 58/2014-127, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 67 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně za dobu od 16. 1. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 67 000 Kč za dobu od 22. 12. 2013 do 15. 1. 2014 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli ústní formou smlouvu o půjčce dle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); žalobce žalované předal žalovanou částku třemi platbami (8. 12. 2011 částku 23 000 Kč, 9. 1. 2012 částku 22 000 Kč a 7. 1. 2012 nebo 7. 2. 2012 částku 22 000 Kč), doba vrácení sjednána nebyla, takže povinnost žalované k vrácení půjčky nastala prvního dne poté, co byla žalobcem o vrácení požádána. Podle soudu prvního stupně nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaná dotyčnou částku od žalovaného přijala z jiného právního důvodu.
Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 13 Co 89/2016-180, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 67 000 Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval důkaz listinou označenou jako „Dohoda o vyrovnání za prodej domu v XY“ ze dne 18. 12. 2011, přičemž vycházeje z dokazování provedeného již soudem prvního stupně neměl pochybnosti o předání žalované částky žalobcem žalované, ale na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „nebylo prokázáno, z jakého důvodu k předání této částky došlo“. Odvolací soud shledal nevěrohodnými tvrzení žalobce, že dotyčnou částku žalované poskytl na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce, i jím původně (v žalobě) formulovaná tvrzení o tom, že „za žalovanou“ uhradil nedoplatek za dodávku elektřiny, a tuto úhradu považuje za její bezdůvodné obohacení. Poskytnutí půjčky nelze dle odvolacího soudu dovodit „ani z žalobcem jinak precizně vyhotovených výdajových pokladních dokladů, na nichž žalovaná potvrdila přijetí všech třech částek a v nichž žalobce uvedl jako účel platby ''úhrada energie E. ON – dům XY'', ačkoliv podle jeho pozdějších tvrzení by se dalo z logiky věci očekávat označení účelu takto poskytnutých peněžních prostředků jako půjčku “. Výpověď svědka Z. Š., na níž soud prvního stupně své rozhodnutí především založil, podle přesvědčení odvolacího soudu ve spojení s dalšími událostmi nasvědčuje spíše tomu, že „ mezi účastníky došlo k předběžnému jednání o tom, jakým způsobem vyřešit situaci vzniklou v souvislosti se zjištěným nedoplatkem, přičemž nelze vyloučit ani to, že jednou z možností, o které účastníci v dané době uvažovali, byla i úvaha o půjčce, která ovšem zůstala pouze v rovině příslibu “. Závěru o tom, že jednání účastníků, o němž vypovídal svědek Z. Š., nevyústilo uzavřením smlouvy o půjčce, a že po 8. 11. 2011 došlo mezi účastníky řízení k dalšímu vývoji v náhledu na povahu vztahu, který byl založen poskytnutím žalované částky, nasvědčuje podle odvolacího soudu i skutečnost, že dne 18. 12. 2011 účastníci uzavřeli „Dohodu o vyrovnání za prodej domu v XY“, kterou se dohodli, že při prodeji předmětného domu se podělí rovným dílem o zisk z jeho prodeje „…po zaplacení veškerých služeb, poplatků ČS, daní…“, a že každý daruje 10 % ze svého podílu na účet jejich syna. Odvolací soud je přesvědčen, že poskytnutí finančních prostředků s touto dohodou souvisí, byť k její realizaci nedošlo, neboť z jejího obsahu lze dovodit vůli účastníků řízení vypořádat si veškeré investice vložené do nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované, která existenci těchto investic ze strany žalobce nijak nezpochybňovala. Z časových souvislostí mezi předáváním částek na úhradu dluhu žalované vůči společnosti E. ON a uzavřením dohody o vyrovnání za prodej domu se podle odvolacího soudu nabízí závěr, že částku, jejíž zaplacení se žalobce domáhá, žalované poskytl v souvislosti s rýsujícím se (byť posléze nerealizovaným) vypořádáním toho, co do stavby žalované vložil. Uvedené okolnosti „ve svém komplexu“ vedly odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal, že žalované dotyčnou částku poskytl jako půjčku. Vzhledem k tomu se již odvolací soud nemohl zabývat dále tím, na základě jakého jiného vztahu žalované tuto částku poskytl.
Žalobce podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nesouhlasí se závěrem, že neprokázal uzavření dohody o půjčce. Nesprávnost uvedeného závěru zakládá na přesvědčení, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, dospěl-li k závěru, že jednání účastníků, o němž vypovídal svědek Z. Š., nevyústilo v uzavření smlouvy o půjčce. Odvolací soud uvedený závěr opřel o skutečnosti, které v řízení žádný z účastníků netvrdil, tj. že poskytnutí dotyčných peněžních prostředků souvisí s dohodou uzavřenou mezi účastníky ohledně vypořádání prodeje nemovitosti žalované. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry, s přesvědčením, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí. Svým postupem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe představované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012. Za překvapivé lze napadené rozhodnutí označit i z důvodu, že odvolací soud účastníkům řízení nesdělil, že pro vydání rozhodnutí považuje za relevantní existenci dohody o vyrovnání za prodej domu, tedy nesplnil svou poučovací povinnost podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávný výklad §132 občanského soudního řádu, neboť vzal v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2390/2012. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v jeho rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000 (patrně sp. zn. 25 Cdo 643/2000), při řešení otázky, zda může soud zamítnout žalobu z důvodu, že žalobce nárok uplatněný žalobou právně hodnotil jinak, než soud, jestliže právní kvalifikace nároku účastníkem není pro soud závazná a právní posouzení věci náleží soudu. S poukazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, či v dalších rozhodnutích, považuje za chybný závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že mezi účastníky existoval závazkový vztah a že se odvolací soud nemohl zabývat tím, na základě „jakého jiného vztahu žalované dotyčnou částku poskytl“. Kromě toho namítá vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem neuvedl, na základě kterých důkazů učinil skutkový závěr, že žalobce dotyčnou částku žalované poskytl z titulu „dohody o vyrovnání za prodej domu v K.“, ani jak tyto důkazy hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů.
Nejvyšší soud věc projednal podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce uplatňuje řadu námitek, jejichž prostřednictvím vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že uzavření dohody o půjčce se žalovanou neprokázal. V tomto směru pouze namítá, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že mezi ním a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o půjčce. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet.
Již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, že nesplnil svou poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř., a že vzal v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly, pak přestože odvolacímu soudu vytýká, že se při svém postupu odchýlil od jím citované judikatury, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami dovolatel ve skutečnosti namítá vady řízení, přičemž podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Námitky vad řízení nejsou relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jak bylo uvedeno výše, pokud jsou obsahem dovolání námitky ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, tedy celkově ke skutkovému stavu věci, není takovým dovoláním uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navíc je třeba připomenout, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
Dovolání je však přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237 o. s. ř.). Za takovou právní otázku je třeba považovat (druhou dovolatelem vymezenou) otázku právního posouzení v žalobě vymezeného nároku i jinak, než jak bylo navrhováno žalobcem.
V rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, Nejvyšší soud dovodil, že právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.
Podle ustanovení §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkovým prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů.
Nejvyšší soud ve vícero svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, rozsudek ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3947/2010, nebo usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011) dovodil, že ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007). Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil (§451 odst. 1 obč. zák.). Je jím ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3096/2007).
Žalobce se domáhá vrácení peněz poskytnutých žalované za účelem úhrady jejího dluhu s tvrzením, že se na jejich vrácení dohodli. Žalovaná se bránila tvrzením, že se jednalo o plnění za škodu způsobenou jí žalobcem.
Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná od žalobce převzala peněžní částku ve výši celkem 67 000 Kč za účelem úhrady jejího dluhu vůči třetí osobě.
Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal své tvrzení, že došlo ke sjednání půjčky. Napadené rozhodnutí je založeno na pravděpodobnostním závěru - na přesvědčení , že poskytnutí dotyčných peněžních prostředků žalované souvisí s dohodou o vypořádání prodeje nemovitosti, ač zároveň dodává, že k naplnění uvedené dohody nedošlo, a na úvaze , že „se nabízí závěr, že částku, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá, poskytl žalované v souvislosti s rýsujícím se (byť posléze nerealizovaným) vypořádáním toho, co do stavby žalované vložil“. Z takto uvedeného není zřejmé, jaká konkrétní skutková zjištění odvolací soud ohledně dotyčné dohody učinil a jak tyto případně právně vyhodnotil ve vztahu k peněžité částce předané žalované za účelem úhrady jejího dluhu. Z odůvodnění rozsudku není rovněž zřejmé, jak se odvolací soud vypořádal se skutkovou verzí žalované, která tvrdila, že šlo o škodu způsobenou jí žalobcem. Jeho závěr o tom, že se při neprokázání skutkové verze žalobce o půjčce nemůže zabývat dále tím, na základě jakého jiného vztahu žalobce žalované dotyčnou peněžní částku poskytl, je proto přinejmenším předčasný.
Jak totiž bylo rozvedeno výše, posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (ustanovení §451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl. Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Obohacenému tak vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění (§456 obč. zák.).
Jestliže tedy žalobce odůvodnil svůj nárok na peněžité plnění tvrzením, že „se na přelomu listopadu a prosince 2011 se žalovanou dohodli, že žalobce žalované půjčí 67 000 Kč na úhradu nedoplatku za elektřinu s tím, že si účastníci dobu vrácení půjčky nesjednali“, přičemž je nesporné, že částku 67 000 Kč žalovaná převzala, pak nebude-li prokázán jiný právní důvod tohoto plnění, což prozatím z provedeného dokazování nevyplývá, pak je zřejmé, že skutková tvrzení uplatněná v žalobě by umožňovala posoudit věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. V tomto posouzení by nemohla bránit jen okolnost, že žalobce neprokázal dohodu o vrácení částky.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Tzv. zmatečnostní vady z obsahu spisu nezjistil, nicméně odvolací soud zatížil řízení tzv. jinou vadou, neboť odlišně hodnotil důkaz výpovědí svědka Z. Š., aniž by jej zopakoval, čímž se odchýlil od závěrů uvedených například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012, podle něhož je nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Soud prvního stupně přitom zjištění, že mezi účastníky k uzavření dohody o půjčce došlo, na němž založil důvodnost žalobou požadovaného nároku, založil především právě na výpovědi svědka Z. Š.. Odvolací soud však tento důkaz bez toho, že by jej zopakoval, vyhodnotil odlišně, tudíž svůj skutkový závěr (že ke sjednání půjčky nedošlo) učinil v rozporu s §122, §132, §211 a §213 o. s. ř. Uvedená vada přitom mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn důvodně. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušit a podle odstavce 2 téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu