ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1850.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1850/2019-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce A. V. , s místem podnikání XY (identifikační číslo XY), zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244/18, proti žalovanému P. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, o 60.899 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 123 C 52/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2018, č. j. 57 Co 429/2017-280, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.646,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Mikundy, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2018, č. j. 57 Co 429/2017-280, potvrdil rozsudek ze dne 3. 8. 2017, č. j. 123 C 52/2014-185, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 5. 2018, č. j. 123 C 52/2014-225, kterým Okresní soud v Ostravě uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 60.899 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 ročně z této částky od 16. 10. 2012 do zaplacení; ve výrocích o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně a nákladů státu jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný opírá přípustnost svého dovolání o názor, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, jestliže mu uložil povinnost zaplatit cenu díla ve smyslu §634 odst. 2 zákona č. 40/164 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu věci ohledně okamžiku předání díla.
Odvolací soud vyšel po zopakovaném dokazování ze zjištění, že žalobce jako zhotovitel se v květnu 2012 s žalovaným jako objednatelem ústně dohodl, že mu zrekonstruuje byt podle jím předloženého projektu. Vzhledem k tomu, že nebyl přesně určen rozsah díla, nebyla stanovena ani přesná cena díla. V srpnu 2012 při návštěvě žalovaného v domě žalobce účastníci konzultovali výši ceny za dílo, a protože se neshodli, žalobce vrátil žalovanému klíče od bytu. Fakturou ze dne 17. 9. 2012, kterou obě smluvní strany považovaly za konečné vyúčtování, vyčíslil žalobce cenu díla částkou 115.271 Kč. Žalovaný s touto cenou nesouhlasil a seškrtal ji na výsledných 54.300 Kč. Ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Pavlem Prokšem soud zjistil, že hodnota skutečně provedeného díla činí 60.899 Kč. Zjištěný skutkový stav odvolací soud právně posoudil tak, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o dílo ve smyslu §652 odst. 1 obč. zák. Ačkoliv dílo nebylo dokončeno, žalobce je žalovanému předal a žalovaný jej převzal, čímž žalobci vzniklo právo na zaplacení 60.899 Kč (ceny za skutečně provedené dílo ve výši stanovené znaleckým posudkem). Neuvěřil žalovanému, že žalobci zaplatil na ceně za dílo 54.300 Kč, neboť jeho výpovědi se v různých stádiích řízení značně rozcházely.
Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002. Vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem nejde o odkaz přiléhavý. V citovaném rozhodnutí totiž nebylo - na rozdíl od nyní posuzované věci - zjištěno, že dílo bylo objednatelem převzato. Namítá-li žalovaný, že smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele a žalobce byl tudíž - při respektování závěrů přijatých ve věci sp. zn. 33 Odo 48/2002 - povinen ve smyslu §55 odst. 1 a §56 odst. 1 obč. zák. dílo dokončit, nelze než znovu konstatovat, že zjištění, že žalovaný dílo, byť nebylo dokončeno, převzal, znemožňuje poměřovat závěry přijatými ve věci sp. zn. 33 Odo 48/2002 správnost napadeného rozhodnutí.
Brojí-li žalovaný proti správnosti skutkového zjištění, že dílo převzal, přehlíží, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění ani samotné hodnocení důkazů, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Výhrady spojené s hodnocením důkazů výpověďmi účastníků řízení soudem, se proto nemohou uplatnit.
Výtkami, že odvolací soud nezopakoval ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. všechny důkazy, které provedl soud prvního stupně, a že neprovedl dokazování ohledně okamžiku převzetí díla, nezpochybňuje žalovaný právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, k nimž dovolací soud - jsou skutečně dány - přihlédne jen, je-li dovolání přípustné. Protože tato podmínka není naplněna, jsou uvedené výtky, ač podpořené odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011 (které bylo nadto vydáno za právní úpravy účinné do 31. 12. 2012), bezcenné. Nad rámec uvedeného dovolací soud považuje za vhodné připomenout, že odvolací soud zopakoval důkazy s cílem získat náležitý podklad pro posouzení věrohodnosti tvrzení žalovaného ohledně zaplacení 54.300 Kč; výslechem svědkyně P. V. H. (manželky žalovaného) nevyvracel, nýbrž pouze doplnil (stejné) skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně momentu předání a převzetí díla. Situace pro aplikaci §213 odst. 2 o. s. ř. (nutnost zopakování dokazování za účelem zjištění odlišného skutkového stavu věci) tudíž vůbec nenastala.
Domáhá-li se žalovaný revize nákladových výroků, pomíjí, že od 30. 9. 2017, již není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Jelikož žalovaným tvrzený odklon od ustálené judikatury dovolacího soudu není dán, a nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu