ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1872.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1872/2018-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Home Credit a.s. , se sídlem v Brně, Nové sady 996/25 (identifikační číslo 269 78 636), zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovanému R. P. , bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, o 37.510,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 228/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, č.j. 32 Co 48/2016-347, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.080 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Vladimíra Uhdeho, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 11. 11. 2015, č.j. 18 C 228/2015-163, kterým Okresní soud v Mladé Boleslavi žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 37.510,99 Kč se specifikovaným příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 8.917 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 12. 10. 2017, č.j. 33 Cdo 5258/2016-319 – uzavřel, že právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem se nepromlčelo, podala-li žalobkyně poté, co byla exekuce pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu.
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vycházel (a který nedoznal změn), shrnul Nejvyšší soud již v kasačním rozsudku ze dne 12. 10. 2017, č.j. 33 Cdo 5258/2016-319. Smlouvou o úvěru z 11. 9. 2009, č. 5909011126, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 17.000 Kč; součástí smlouvy byla rozhodčí doložka. Žalovaný, který čerpal úvěr, se zavázal dluh splácet v měsíčních splátkách ve výši 4% z dlužné částky vždy do dvacátého dne v měsíci (první splátka byla splatná 20. 10. 2009). Žalovaný úvěrový dluh ve sjednaných splátkách řádně neplatil, žalobkyně dopisem z 24. 2. 2010 od úvěrové smlouvy odstoupila a žalovaného vyzvala k zaplacení celé dlužné částky s příslušenstvím. Rozhodčí řízení bylo zahájeno 23. 2. 2012 a nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. H/2012/00324, který nabyl 29. 5. 2012 právní moci, rozhodce žalobě vyhověl. Okresní soud v Prostějově v exekučním řízení, zahájeném 6. 9. 2012, usnesením ze dne 9. 10. 2012, č.j. EXE 1705/2012-18, nařídil exekuci, kterou následně na návrh žalovaného (povinného) usnesením ze dne 17. 4. 2015, č.j. 35 EXE 1705/2012-78, podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. zastavil; uzavřel, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, protože rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nebyl k jeho vydání pravomocný (usnesení nabylo 23. 6. 2015 právní moci). V řízení, které bylo zahájeno 20. 7. 2015, uplatnila žalobkyně u soudu prvního stupně právo na peněžité plnění a žalovaný vznesl námitku promlčení.
Otázka běhu promlčecí doby, jejíž řešení odvolacím soudem žalovaný zpochybnil, byla – s odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017 – vyřešena v rozsudku ze dne 12. 10. 2017, č.j. 33 Cdo 5258/2016-319, na který Nejvyšší soud odkazuje; od jeho závěrů nemá důvody se odchýlit.
Namítá-li žalovaný, že žalobou uplatněný požadavek je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, pomíjí, že odvolací soud ani soud prvního stupně zjištěný skutkový stav korektivem dobrých mravů nepoměřovaly proto, že skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nebyly tvrzeny. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že právní posouzení věci není nesprávné, jestliže odvolací soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. rozsudek z 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, usnesení z 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 581/2008).
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu