ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1995.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1995/2019-837
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce K. V. , bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovaným 1) R. P. , bytem v XY, 2) M. M. , bytem v XY, zastoupeným Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lumiérů 569/36, a 3) N. P. , bytem v XY, zastoupené Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, o zaplacení 918.782,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 243/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2019, č. j. 13 Co 60/2018-816, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhá zaplacení 918.782,25 Kč z titulu půjčky, kterou poskytl jeho právní předchůdce J. P., manželům R. a L. P. J. P. uzavřel s žalobcem dne 14. 6. 2012 smlouvu, jíž mu postoupil svou pohledávku za dlužníky manžely P. ve výši 3.675.129 Kč. R. P. (právní předchůdce žalovaných) dne 12. 1. 2008 zemřel.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 34 C 243/2012-628, uložil žalovaným, aby každý žalobci zaplatil 306.260,75 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a žalobci vrátil jím zaplacený soudní poplatek.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání.
V průběhu odvolacího řízení žalobce navrhl, aby na jeho místo vstoupila do řízení obchodní společnost Aqua HB s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Mezi Mosty 436 (identifikační číslo 259 45 726), neboť smlouvami ze dne 7. 11. 2018 jí postoupil své pohledávky za žalovanými; společnost Aqua HB s.r.o. se vstupem do řízení na místo původního žalobce (postupitele) souhlasila.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 1. 2019, č. j. 13 Co 60/2018-816, návrh žalobce, aby do řízení na místo něho vstoupila společnost A., zamítl, neboť jej posoudil jako účelové zneužití procesní úpravy podle §107a ve spojení s §2 a §6 věty druhé občanského soudního řádu. Z přiložených listin zjistil, že O. K. uzavřel v zastoupení společnosti A. s žalobcem dne 7. 11. 2018 tři smlouvy, jimiž došlo k postoupení pohledávek, které jsou předmětem řízení. Přesto, že řízení ve věci samé trvá již déle než šest let, postoupil žalobce pohledávku za žalovanými na společnost A. teprve poté, kdy se po změně výpovědi klíčového svědka P. před odvolacím soudem stal předpoklad jeho procesního úspěchu v řízení nejistým, s čímž souvisí riziko vzniku povinnosti nahradit žalovaným náklady řízení v řádech statisíc korun. Společnost, jíž žalobce postoupil pohledávky za žalovanými, negeneruje žádný zisk, nemá žádné tržby, nemovitosti, zboží, ani zásoby a disponuje pouze majetkem krátkodobé hodnoty ve výši základního kapitálu 100.000 Kč. V roce 2018 proti ní bylo vedeno insolvenční řízení pro nesplacené závazky v řádech milionů korun, které bylo zastaveno jen proto, že věřitel vzal podaný návrh zpět. Nelze vyloučit, resp. jeví se pravděpodobným, že žalobce zamýšlí návrhem na procesní nástupnictví zmařit uspokojení případného nároku žalovaných na náhradu nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud při řešení otázky procesního nástupnictví odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; údajná kontradiktorní rozhodnutí dovolacího soudu nespecifikuje. Odvolacímu soudu vytýká, že údaje o poměrech A. a teze o stavu důkazní situace v předmětném řízení převzal od žalovaných. Je přesvědčen, že důkazní situace nedoznala žádného posunu, neboť výpověď P., je podpořena výpověďmi dalších svědků, listinnými důkazy a znaleckými posudky, přičemž provedené důkazy zcela jasně žalobní nárok podporují. Proti A. sice bylo v roce 2018 vedeno insolvenční řízení, nicméně tato společnost vykazovala obrat několika milionů korun, insolvenční navrhovatel se stal jejím jednatelem a v rámci insolvenčního řízení tak došlo k narovnání vztahů. Pouhý fakt, že proti subjektu bylo zahájeno insolvenční řízení, nesvědčí o jeho špatné ekonomické situaci a z vedení insolvenčního řízení explicitně nevyplývá úpadková situace dlužníka. Závěr odvolacího soudu o insolventnosti A. je proto založen na nesprávných, resp. nedostatečných skutkových zjištěních. Napadené rozhodnutí je nadto nepřezkoumatelné, nezákonné, neboť porušuje právo A. na soudní ochranu, a z hlediska dovolacího přezkumu je neudržitelné.
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Podle §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).
Ustálená soudní praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013, ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2974/17) dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup je namístě např. tehdy, jestliže lze dovodit - podle toho, co v řízení vyšlo najevo - že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá, ničím nepodložená, obava, že případná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje, resp. nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedla k postoupení soudně vymáhané pohledávky, nemůže vést k tak zásadnímu odepření procesní ochrany. Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, nýbrž musí posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Měly by proto zhodnotit možnost účelového postoupení pohledávky zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím návrhu podle §107a o. s. ř. a měly by soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd.) a na případném podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky - procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky - mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici protistrany. Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř. pak přichází v úvahu pouze v případech zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.
S žalobcem lze souhlasit potud, že nepostačuje pouhá (objektivně nepodložená) obava, že náklady řízení nebudou vymahatelné, nýbrž v procesním postupu musí být patrná jeho zřejmá účelovost. Žalobce však přehlíží, že v řízení zjištěné skutečnosti v souhrnu svědčí pro závěr, že se pohledávky za žalovanými zbavil úmyslně, aby se vyhnul případné povinnosti nahradit protistraně náklady řízení a tyto se staly nedobytnými. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že společnost A. podle účetních rozvah, výkazů zisků a ztrát a přehledů o změnách vlastního kapitálu negeneruje žádný zisk, nemá žádné tržby, nemovitosti, zboží, zásoby a disponuje toliko finančním majetkem krátkodobé hodnoty ve výši základního kapitálu 100.000 Kč, akcentoval, že žalobce podal návrh podle §107a o. s. ř. teprve po změně výpovědi svědka P., kdy se předpoklad jeho procesního úspěchu v odvolacím řízení stal nejistým. Závěry odvolacího soudu jsou logickou odpovědí na řetězec skutečností, které v řízení vyšly najevo a které lze nepochybně označit za „nejasné a podivné okolnosti předcházející návrhu podle §107a o. s. ř.“ v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, i usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k tomu, jak postupovat v případě důvodných pochybností o tom, že návrh podle §107a o. s. ř. je účelovým zneužitím procesní úpravy.
Bez významu jsou výtky žalobce, že odvolací soud založil právní posouzení jeho návrhu na nesprávných, popř. neúplných skutkových zjištěních o poměrech společnosti A. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce odvolacímu soudu především vytýká, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné , se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. V daném případě tomu tak zjevně není. Přes stručnost odůvodnění nelze dovoláním napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se v něm vypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými skutečnostmi a jasně a srozumitelně rozvedl, proč považuje návrh žalobce za účelové zneužití procesní úpravy. Jeho úvaha, že potencionální pohledávka žalovaných na náhradu nákladů řízení by se v případě jejich úspěchu stala v podstatném rozsahu nedobytnou, není – s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž vycházel - zjevně nepřiměřená. Údaji o insolvenčním řízení vedeném proti obchodní společnosti A. v roce 2018, který dovolatel označuje za nosný důvod zamítnutí jeho návrhu podle §107a o. s. ř., odvolací soud nepřiznal žádný zvláštní význam; použil ho pouze pro dokreslení poměrů obchodní společnosti, jíž byly pohledávky žalobce za žalovanými postoupeny.
Nelze přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud svým postupem porušil právo společnosti A. na soudní ochranu. Protože uvedená obchodní společnost v důsledku zamítnutí návrhu podle §107a o. s. ř. nevstoupila do řízení na místo dosavadního žalobce (nestala se účastníkem tohoto řízení), nemohlo být logicky vzato porušeno její právo na soudní ochranu.
Vzhledem k tomu, že se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodováno v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu