ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2161.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2161/2017-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně O. se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 470/2a, proti žalovanému P. M. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, o 150.446 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 152/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2016, č. j. 16 Co 376/2014-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2014, č. j. 63 C 152/2006-151, zamítl žalobu o zaplacení částky 150.446,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně byla zapsána do obchodního rejstříku dne 30. 12. 1991, přičemž jejím statutárním orgánem byli jednatelé K. Š., V. K. (oba od 30. 12. 1991) a V. K. (od 16. 8. 2002); za společnost jednají a podepisují dva jednatelé společně. Uvěřil svědkovi R. K., který je zaměstnavatelem žalovaného, že jej seznámil s K. Š. (starším), aby se oba dohodli, zda a jaké práce mohou být a budou pro žalovaného K. Š. provedeny. Když byly práce hotové, požádal žalovaný svědka o půjčku peněz ve výši 120.000 Kč, přičemž obálku s touto částkou svědek žalovanému předal a žalovaný touto půjčkou uhradil cenu provedených prací K. Š. u žalovaného v kuchyni za přítomnosti svědka. Při jednání K. Š. vystupoval sám za sebe a nikoli za někoho jiného. Rozhodně si žalovaný s K. Š. nedohodli, že práce bude provádět žalobkyně. Požadované práce (provedení přípojky vody k rodinnému domu č. p. XY v XY) byly skutečně provedeny. Soud prvního stupně uzavřel, že z provedených důkazů (výslechu svědků J. K. ml., J. K. st., P. H., F. T., V. K., a listinných důkazů) nevyplývá, že K. Š. při jednání s žalovaným vystupoval jménem žalobkyně, a tudíž nebylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl právní vztah, z něhož by žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobkyni spornou částku. Jelikož K. Š. zemřel, nebylo možno jeho výpovědí zjistit obsah dohody s žalovaným, neboť žádná jiná osoba jejich jednání nebyla přítomna, ani její text nebyl zachycen písemně. Ze smlouvy o dodávce vody z vodovodu pro veřejnou potřebu a o odvádění odpadních vod do kanalizace č. 1037474 ze dne 22. 3. 2005 a dohody o jejím ukončení se podává, že K. Š. v této věci ve prospěch žalovaného vystupoval jako fyzická osoba a nikoli jako člen statutárního orgánu žalobkyně. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu, na jejímž základě žalobkyně provedla pro žalovaného požadované práce a jemu vznikla povinnost za provedené výkony žalobkyni zaplatit požadovanou částku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 16 Co 376/2014-274, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o 2,5 % úroku z prodlení z částky 150.446,- Kč za dobu od 12. 2. 2005 do 9. 8. 2006, změnil jej ve zbývajícím zamítavém rozsahu, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 150.446 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. S odkazem na §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., §631, §644 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §133 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vzal po zopakování dokazování za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování přípojek. V. K. jako jeden ze tří tehdejších jednatelů žalobkyně projednal návrh zakázky s K. Š., společně jej odsouhlasili a dohodli se, že žalobkyně zakázku pro žalovaného bude realizovat. Vůči žalovanému tak jednali za žalobkyni dva její jednatelé společně. S vědomím judikatury Nejvyššího soudu k výkladu §133 obch. zák., představované rozsudky ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 34/2004, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011, má odvolací soud zato, že smlouva mezi žalobkyní a žalovaným není neplatná jen proto, že žalovaný ohledně jejího sjednání osobně hovořil pouze s K. Š. a nikoli současně též s dalším (druhým) jednatelem žalobkyně. Stačilo totiž, že dodávku plnění pro žalovaného společně projednali a odsouhlasili. Podle odvolacího soudu nebylo v řízení prokázáno uzavření smlouvy mezi žalovaným a K. Š. jako fyzickou osobou, ani to, že žalovaný za vybudování přípojek zaplatil. Svědeckou výpověď R. K. vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť jeho čtyři výpovědi před soudy obou stupňů byly rozporné a nepřesvědčivé. To, že na smlouvě o dodávce vody je uvedeno jméno K. Š. a nikoliv žalobkyně, v kontextu ostatních rozhodných důkazů, nemůže zvrátit závěr o existenci smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že při řešení otázky způsobu jednání statutárního orgánu žalobkyně, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 34/2004, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011. Prosazuje názor, že se zřetelem ke znění §133 obch. zák. nelze platně uzavřít smlouvu, jestliže s objednatelem (žalovaným) jedná za dodavatele (žalobkyni) pouze jeden z jednatelů společnosti s ručením omezeným (který ani jako jednatel jménem žalobkyně nevystupuje), ačkoli podle veřejného rejstříku musí jednat vždy dva jednatelé společně. Takový důsledek nastává i tehdy, jestliže předsmluvní jednání jednoho z jednatelů interně schválí druhý z jednatelů. Má-li za právnickou osobu jednat současně více jednatelů, pak smlouvu musí taktéž určený počet jednatelů uzavřít. Nejednají-li jednatelé žalobkyně způsobem, kterým odpovídá zápisu v obchodním rejstříku, má to za následek, že taková smlouva je neplatná pro nedostatek jednatelského oprávnění.
Žalovaný má dovolání dále za přípustné pro řešení otázky procesního práva, neboť odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1191/2003, a nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, přijal závěr o nevěrohodnosti svědka R. K., přičemž tento úsudek je nepřípustně založen na komparaci obsahu jeho výpovědi před odvolacím soudem s tím, jak vypovídal dříve před soudy obou stupňů. Odvolací soud přitom dostatečně (řádně) neodůvodnil, které části jeho výpovědi jsou v rozporu s ostatními důkazy, popř. v čem si jeho poslední výpověď odporuje s jeho předchozími výpověďmi, ani přesvědčivě neuvedl, z jakého důvodu tomuto svědkovi neuvěřil. Přitom jeho svědecká výpověď měla prokázat skutkovou verzi žalovaného, že uhradil cenu díla K. Š., vystupujícímu ať již jako jednatel žalobkyně či sám za sebe jako fyzická osoba. S tímto odůvodněním žalovaný navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přičemž se nejprve zabýval jeho přípustností (§236 odst. 1, §237, §239 o. s. ř.).
Spojuje-li žalovaný přípustnost dovolání s otázkou hodnocení pravdivosti svědecké výpovědi a namítá-li, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že výpověď svědka R. K. hodnotil v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132, §211 o. s. ř.), nejde o způsobilé uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Tato námitka nesměřuje primárně proti právnímu posouzení, nýbrž je jí vytýkána nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že žalovaný neuhradil cenu díla. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení svědecké výpovědi co do její pravdivosti přihlédl k tomu, jak svědek K. dříve v řízení vypovídal a na tomto základě uzavřel, že jeho výpověď není věrohodná. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Ostatně námitka proti skutkovému zjištění týkajícímu se úhrady ceny díla (že cena díla nebyla uhrazena) je bezcenná; pro dovolací soud je závazný skutkový stav, na němž odvolací soud založil rozhodnutí o věci, a dovolacímu přezkumu jeho správnost (úplnost) nepodléhá.
Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 34/2004, na které dovolatel odkazuje, však na nyní projednávanou věc nedopadají. V citovaném rozhodnutí dovolací soud vycházel z odlišné skutkové situace, neboť v tam souzené věci šlo o stav, kdy jednatelé společnosti s ručením omezeným podle výpisu z obchodního rejstříku byli oprávněni jednat jménem žalující společnosti samostatně a neomezeně, přičemž Nejvyšší soud se v označeném rozhodnutí vyjadřoval k otázce neplatnosti smlouvy v situaci, kdy jedna smluvní strana věděla o omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu druhého účastníka smlouvy podle §133 odst. 2 obch. zák., které nevyplývalo ze zápisu v obchodním rejstříku, nýbrž ze stanov. S uvedeným rozhodnutím tak nemůže být rozsudek odvolacího soudu v rozporu.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011, jímž dovolatel argumentuje ve prospěch závěru o přípustnosti svého dovolání, bylo zdůrazněno, že v případě písemně uzavřené smlouvy o nájmu nebytového prostoru a vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v investicích do tohoto prostoru, byla otázka, kdy lze projev vůle považovat za projev vůle společnosti s ručením omezeným, vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002. Podle něj platí, že určuje-li společenská smlouva, že jménem společnosti jedná více jednatelů společnosti, jde o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení §133 odst. 1 obch. zák. Uzavřel-li smlouvu jménem společnosti její jednatel, který podle zápisu v obchodním rejstříku nebyl oprávněn činit jménem společnosti právní úkony samostatně, ale pouze s dalším jednatelem, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti. Je pak nerozhodné, „zda ostatní členové statutárního orgánu žalobkyně o uzavření smlouvy věděli a souhlasili s jejím uzavřením a zda se obě smluvní strany podle smlouvy chovaly.“ Ovšem ani s tímto rozhodnutím a jeho nosnými důvody není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, jenž by zakládal přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž není založeno na závěru, že druhý z jednatelů jednání prvního jednatele dodatečně schválil, nýbrž na závěru, že před uzavřením smlouvy K. Š. zakázku projednal s druhým z jednatelů V. K. a že smlouva byla uzavřena jménem žalobkyně, když bylo vyloučeno, že by jí K. Š. uzavíral svým jménem jako fyzická osoba.
Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu