ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2453.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2453/2018-251
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) P. C. a b) P. C. , obou bytem XY, zastoupených JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 502/42, proti žalované GAMA stavby s. r. o. se sídlem Prostějov, Olomoucká 2625/30, identifikační číslo osoby 292 88 193, zastoupené Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem se sídlem Prostějov, Vrahovická 2526/7, o 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 215/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 17 Co 156/2016-214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 17 Co 156/2016-214, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 1. 2016, č. j. 5 C 215/2014-178, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení smluvní pokuty 100.000 Kč s příslušenstvím za prodlení se zhotovením díla v období od 16. 8. 2012 do 23. 10. 2012.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 17 Co 156/2016-214, potvrdil rozsudek ze dne 26. 1. 2016, č. j. 5 C 215/2014-178, kterým Okresní soud v Prostějově žalobu zamítl, změnil jeho nákladový výrok a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jako objednatelé uzavřeli s žalovanou jako zhotovitelem dne 27. 10. 2011 smlouvu o dílo, kterou se žalovaná zavázala zhotovit pro žalobce dílo – stavbu rodinného domu včetně garáže na pozemku parc. č. XY ležícím v katastrálním území XY za sjednanou cenu 2.992.000 Kč včetně DPH. Rozsah a kvalita díla byly popsány v nabídce č. N-2001-07. Součástí díla nebyly venkovní úpravy a vybudování inženýrských sítí. Žalovaná se ve smlouvě zavázala dílo zhotovit do 30. 5. 2012. Pro případ prodlení zhotovitele se zhotovením díla strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,05 % z celkové ceny díla za každý započatý den prodlení až do úplného zhotovení díla. Účastníci rovněž dohodli, že smlouva může být měněna pouze písemnými očíslovanými dodatky podepsanými oběma smluvními stranami. Písemným dodatkem č. 1 ze dne 2. 1. 2012 byla ujednána změna termínu zhotovení díla, podle níž měla žalovaná dílo zhotovit do 15. 8. 2012. Listem č. 9654321 stavebního deníku bylo prokázáno, že dne 25. 5. 2012 došlo mezi stranami ke sjednání prodloužení termínu zhotovení díla o sedm týdnů. Listem č. 9654324 stavebního deníku bylo prokázáno, že dne 9. 7. 2012 došlo mezi stranami ke sjednání termínu dokončení díla do 31. 12. 2012. Byť účastníci ve smlouvě sjednali možnost jejích změn pouze v písemné formě, je podle odvolacího soudu zjevné, že se rozhodli ujednání ohledně dokončení díla formou písemného dodatku nerespektovat, tudíž za situace, kdy jednoznačně projevili vůli měnit určitou část smlouvy jinou, než dohodnutou formou, byl by formalistický přístup, aby taková dohoda byla vykládána jako neplatná. Je nepochybné, že žalobce a) termín prodloužení akceptoval (jak je zřejmé ze záznamu ve stavebním deníku) a nic proti tomuto nenamítal. Odvolací soud navíc přihlédl i k tomu, že způsob ujednání změn smlouvy o dílo jinak než písemně byl mezi účastníky běžnou praxí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřují v odchýlení soudů obou stupňů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 451/2013 a sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 v otázce neplatnosti pro nedostatek formy a způsobu učinění právního úkonu, a dále v otázce „vykročení z výkladu textu smluvního ujednání v neprospěch spotřebitele“.
Žalobci v dovolání namítají, že soudy obou stupňů nesprávně považují záznamy ve stavebním deníku za dohody o změně termínu zhotovení díla, přestože k jejich sjednání nedošlo formou číslovaných písemných dodatků podepsaných všemi účastníky. Trvají na přesvědčení, že kromě písemného dodatku č. 1, kterým došlo k posunu termínu zhotovení stavby na srpen 2012, žádné řádné dodatky uzavřeny nebyly. Poukazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 451/2013 a 23 Cdo 1146/2007, podle nichž je-li ve smlouvě uveden určitý způsob „měnění smlouvy“, měl by se pro minimalizování neshod obsahu závazku dodržovat. Jedinou formou změny smlouvy jsou číslované dodatky podepsané všemi účastníky, nikoli změnové listy či zápisy ve stavebním deníku. Ač žalobci tvrzení ohledně neuzavření dodatku v průběhu řízení řádně uplatnili, soud prvního stupně se s ním nevypořádal, což žalobci namítali v odvolání; ani odvolací soud se však s uvedenou „vadou“ nevypořádal, čímž nerespektoval citovanou judikaturu. Oběma soudům žalobci rovněž vytýkají, že vykročily výkladem textu smluvního ujednání v neprospěch spotřebitele. Vzhledem k tomu, že jde o spotřebitelský vztah, platí zákaz odchýlit se ve spotřebitelských smlouvách od zákona v neprospěch spotřebitele, přičemž v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Soudy v projednávané věci „nejen použily výklad pro spotřebitele nepříznivý, ale vykročily z výslovného ujednání smluvních stran o písemné formě dodatků v neprospěch spotřebitele“. Ve vztahu k uvedeným otázkám se dle přesvědčení dovolatelů nalézací soudy odchýlily od stávající praxe Nejvyššího soudu, případně se jedná o „aspekty“, které dosud praxí řešeny nebyly a měly by být řešeny jinak. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 17 Co 156/2016-214, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej změnil.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů; odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 451/2013 považuje za nepřiléhavý. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá dovolateli formulovaná námitka, že „ právní otázky (vymezené dovoláním) měly být vyřešeny jinak “. Formulace této námitky nasvědčuje tomu, že se žalobci nedomáhají toho, aby dovolací soud posoudil určitou jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, jak požaduje §237 o. s. ř., nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Tím však požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nedostáli.
Přípustnost dovolání však zakládá námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky relativní neplatnosti právního úkonu.
Jak vyplývá z ustálené judikatury, písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost. Důsledky nedodržení formy právního úkonu upravuje §40 odst. 1 obč. zák., podle něhož nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle §40a obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/2011).
Od uvedených závěrů se odvolací soud neodchýlil, jestliže z provedených důkazů zjistil, že ke sjednání dohody (jinou než písemnou formou) o změně termínu dokončení díla došlo, neboť „ žalobce termín prodloužení akceptoval, jak je zřejmé ze záznamu ve stavebním deníku “. Potud jsou jeho závěry správné.
Nelze však souhlasit s navazujícím závěrem, podle něhož „žalobce termín prodloužení akceptoval (jak je zřejmé ze záznamu ve stavebním deníku) a nic proti tomuto nenamítal “, tvrdil-li v průběhu řízení, že ústní dodatek ke smlouvě mezi účastníky uzavřen nebyl. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci již v průběhu řízení před soudem I. stupně (v podání ze dne 18. 1. 2016 na č.l. 166) vyjádřili nesouhlas s tvrzením žalované, podle něhož došlo ke změně smlouvy tak, že měl být ústně dohodnut jiný termín dokončení díla, a uplatnili tak tvrzení, že k ústní změně smlouvy dojít nemohlo, neboť to smlouva neumožňuje. Z ustanovení §40a obč. zák. přitom vyplývá, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
V rozsudku ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013, Nejvyšší soud dovodil, že dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Přitom soud není vázán tím, jak účastník uplatněné skutečnosti právně posuzuje, je proto nerozhodné, zda kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní (srov. též závěry v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, ze dne 22. srpna 1998, sp. zn. 26 Cdo 1336/98, ze dne 28. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2266/99, ze dne 20. května 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003 a ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 784/2003).
Tvrdili-li tedy žalobci v průběhu řízení, že dodatek ke smlouvě uzavřen nebyl a že k platné změně písemně uzavřené smlouvy obsahující výhradu písemné formy změn a dodatků ani dojít nemohlo uzavřením ústního dodatku, obsahuje tento úkon, jímž je zpochybněno uzavření dodatku, námitku jeho neplatnosti. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že k prodlení se zhotovením díla dojít nemohlo, neboť došlo ke sjednání změny termínu dokončení v ústním dodatku odlišně od ujednání ve smlouvě a žalobce relativní neplatnost této změny smlouvy nenamítl, je jeho právní posouzení nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu