ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2502.2018.2
sp. zn. 33 Cdo 2502/2018-421
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Š. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, proti žalované C Automobil Import s.r.o., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 26213664, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem, se sídlem Praha, Revoluční 1003/3, o zaplacení částky 72 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 783/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 12 Co 370/2017-365, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 4. 2018, č. j. 12 Co 370/2017-376, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 12 Co 370/2017-365, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 4. 2018, č. j. 12 Co 370/2017-376, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 7. 2017, č. j. 8 C 783/2013-317, zamítající žalobu co do částky 73 434 Kč s příslušenstvím, se ohledně částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 31. 10. 2012 do zaplacení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylé části se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované částky celkem 87 000 Kč s příslušenstvím představující nároky z odpovědnosti za vady koupené věci (osobního automobilu) a náhradu škody.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2017, č. j. 8 C 783/2013-317, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 31. 10. 2012 do zaplacení (výrok I), co do částky 80 050 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu (výroky III až V).
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující dne 21. 10. 2010 zakoupila u žalované jako prodávající vozidlo XY za 309 839 Kč, jehož výbava zahrnovala mj. i předního parkovacího asistenta a dodatečně instalovanou loketní opěrku. Účastnice si v písemné kupní smlouvě sjednaly, že závazkový vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Žalobkyně vozidlo převzala 3. 11. 2010, dne 3. 10. 2011 reklamovala vadu nefunkčnosti předního parkovacího asistenta a nevhodnou loketní opěrku. Dopisem ze dne 16. 8. 2013 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 150 000 Kč v souvislosti s uplatněním následujících nároků: (i) nárok na náhradu škody představující poškození vozidla umístěním zvedáku při výměně kola v důsledku dodržení chybně uvedeného postupu v návodu k užívání vozidla, v němž je chybně uveden i postup nastartování vozidla s pomocí jiné baterie, (ii) vadu nefunkčního předního parkovacího asistenta, (iii) žalovanou uváděná průměrná spotřeba vozidla ve smíšeném provozu neodpovídá skutečné průměrné spotřebě s odchylkou 30 %, v důsledku čehož žalobkyně musela vynaložit vyšší náklady na nákup pohonných hmot. Dopisem ze dne 27. 8. 2013 žalobkyně uplatnila vadu loketní opěrky, kterou nechala odstranit. Soud prvního stupně dále zjistil, že přední parkovací asistent na vozidle od jeho převzetí žalobkyní nevykonává správnou funkci. U vozidla je poškozen levý práh u dveří řidiče, jehož příčinou je zřejmě nesprávné umístění zvedáku - v rozporu s pokynem na str. 135 návodu k použití vozidla z roku 2009, v němž není upřesněno umístění zvedáku ve směru příčné osy vozidla, pouze ve směru podélné osy, a to na rozdíl od návodu z roku 2006, kde je upřesněno i umístění po příčné ose vozidla. Spotřeba vozidla (uvedená v OTP) byla stanovena v laboratorních podmínkách dle směrnic EU nebo EHK podle přesně daného postupu a slouží jako srovnávací hodnota s produkty ostatních výrobců.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastnice podle §409 obch. zák. uzavřely kupní smlouvu o koupi předmětného vozidla, jehož součástí byl parkovací asistent i loketní opěrka; nepřisvědčil námitce žalované, že za jejich vady neodpovídá. Shledal však důvodnou námitku, že došlo k zániku některých nároků z odpovědnosti za vady. Žalobkyně vozidlo převzala dne 3. 11. 2010, dne 3. 10. 2011 – tedy včas ve lhůtě stanovené v §428 odst. 1 obch. zák. a v §620 odst. 1 obč. zák. reklamovala vadu nefunkčního parkovacího asistenta a loketní opěrku, ovšem u zbývajících nároků (vyšší spotřeba vozidla a chybný návod) práva z odpovědnosti zanikla, neboť je uplatnila po uplynutí uvedené (dvouleté) lhůty až v průběhu řízení, přičemž žalovaná zánik práva namítla. Dále se podrobně zabýval nároky z odpovědnosti za vady parkovacího asistenta a loketní opěrky; první z nich shledal opodstatněným a uznal důvodným nárok na slevu z kupní ceny, nevhodnou loketní opěrku nepovažoval za vadu vozidla. Ohledně nároku na náhradu škody způsobené nesprávným návodem vyšel ze zjištění, jež učinil ze znaleckého posudku a z výslechu znalce, že návod k použití vozidla dostatečně nevymezoval umístění zvedáku po příčné ose vozidla, zatímco umístění v podélné ose vozidla bylo v návodu jasně vymezeno. Bylo-li prokázáno, že žalobkyně při výměně levého předního kola umístila zvedák v rozporu s návodem, neboť nerespektovala pokyny k jeho umístění po podélné ose vozidla, zavinila vznik škody výlučně sama (§441 obč. zák.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (ve spojení s opravným usnesením) zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 566 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 31. 10. 2012 do zaplacení, jinak jej (ve výrokové části uvedl, že ohledně částky 73 434, ač správně se jedná o 76 484 Kč) potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech státu a o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II až IV).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že účastnice uzavřely smlouvu kupní podle §409 a násl. obch. zák. a vyslovil názor, že „správně posoudil i uplynutí dvouleté lhůty a zánik práva z odpovědnosti za vady ve smyslu §626 odst. 1 obč. zák. a §428 odst. 1 obch. zák. ohledně práva z tvrzené vady spotřeby vozidla, když žalovaná zánik práv žalobkyně z odpovědnosti za vady řádně namítla. Soud prvního stupně správně posoudil i námitku promlčení. U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným návodem k použití vozidla správně posoudil zavinění na vzniku uvedené škody ve smyslu §441 obč. zák.“. Odlišně od soudu prvního stupně však dovodil, že dodatečně instalovaná loketní opěrka představuje zjevný rozpor s kupní smlouvou podle §616 odst. 2 obč. zák. a vadu, která byla žalobkyní včas uplatněna (…), a proto jí náleží sleva. Nepřisvědčil odvolací námitce žalobkyně, že „u spotřeby paliva“ mělo být aplikováno ustanovení §428 odst. 3 obch. zák., neboť dle již ustálené judikatury není rozdíl mezi údajem o spotřebě uváděný v Osvědčení o technickém stavu vozidla a jeho pozdější faktická provozní spotřeba vadou kupované věci, dodrží-li výrobce při uvádění údajů o spotřebě metodiku stanovenou Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/3/ES a prodejce z ní vychází. (…) Údaj o spotřebě vozidla uvedený v Osvědčení o technickém průkazu vozidla je vypočten dle příslušné směrnice dle jednotné metodiky a nemusí souhlasit se spotřebou v konkrétním provozu a ani nedeklaruje, že je s ní totožný. Odvolací soud proto uzavřel, že takový údaj sám o sobě není vadou prodaného vozidla podle §422 odst. 1 obch. zák., a proto je vyloučena aplikace odvolatelkou prosazovaného ustanovení §428 odst. 3 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti potvrzující části výroku o věci samé v rozsahu částky 72 000 Kč s příslušenstvím (představující požadavek na náhradu škody vzniklé poškozením vozidla umístěním zvedáku při výměně kola v důsledku dodržení chybně uvedeného postupu v návodu k užívání vozidla, a vadu spočívající v žalovanou uváděné průměrné spotřebě vozidla ve smíšeném provozu, která neodpovídá skutečné průměrné spotřebě, v důsledku čehož žalobkyně musela vynaložit vyšší náklady na nákup pohonných hmot.), podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nevyřešené, „zda rozpor mezi údajem o spotřebě pohonných hmot vozidla uvedený v technickém průkaze vozidla a v technických parametrech vozu prezentovaných prodávajícím a skutečnou spotřebou vozu představuje rozpor s kupní smlouvou podle §616 odst. 2 obč. zák., a to za předpokladu, že spotřebitel nabyl na základě údajů uváděných výrobcem legitimní očekávání ohledně výše spotřeby pohonných hmot, kterou však vozidlo ve skutečném provozu překračuje“ . Namítá, že odvolací soud svůj právní závěr, že skutečná spotřeba, která je vyšší než spotřeba deklarovaná v technickém průkaze vozidla, nepředstavuje vadu prodané věci, nedoložil žádnou právní úvahou, toliko odkázal na judikaturu představovanou jediným rozhodnutím Vrchního soudu sp.zn. 12 Cmo 31/2013, které je však v projednávané věci neaplikovatelné, neboť vyšel z chybného závěru znalce, že měření spotřeby nelze opakovaně provést, což je v rozporu s Nařízením Komise (ES) č. 692/2008, které ukládá výrobcům provádět kontrolní měření. Žalobkyně dále poukazuje na to, že měření spotřeby výrobcem před uvedením typu vozu na trh nemusí být provedeno korektně, jak prokázala tzv. aféra „Dieselgate“. Odvolací soud pochybil tím, že nevzal v úvahu, že žalobkyně je spotřebitelem, a neaplikoval ustanovení §616 obč. zák., čímž se odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 5153/2016. Dále mu vytýká, že neaplikoval Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007, o schvalování typu motorových vozidel z hlediska emisí z lehkých osobních vozidel a z užitkových vozidel (Euro 5 a Euro 6), ani z hlediska přístupu k informacím o opravách a údržbě vozidla, které je s účinností od 3. 1. 2009 přímo použitelné ve všech členských státech EU. Pokud se odvolací soud ztotožnil s tvrzením žalované, že emise (a tedy i spotřeba vozidla) musí podle předpisů EU vyhovět stanoveným limitům pouze při laboratorním měření, nikoliv však při běžném provozu, pak tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu se zněním čl. 5 uvedeného předpisu.
Právní posouzení odvolacím soudem považuje dovolatelka za chybné i proto, že i poté, kdy v řízení byly předloženy důkazy o záměrném klamání spotřebitelů ohledně reálné spotřeby vozů XY, žalovaná nadále prezentovala nepravdivé informace ohledně skutečné spotřeby ve svých reklamních materiálech. Byla rovněž vyvrácena námitka žalované, že právní předpisy neumožňují zveřejnit údaj o skutečné spotřebě vozu v reálném provozu. V řízení bylo prokázáno, že odchylka průměrné spotřeby v reálném provozu od deklarované kombinované spotřeby 30 % je standardní vlastností vozů XY. Podle žalobkyně v případě, že by se podařilo prokázat, že jako kupující na základě údajů o spotřebě vozidla uvedených v technickém průkazu nabyla legitimní očekávání, že vozidlo bude dosahovat této spotřeby, je za situace, že ji prodávající o nesprávnosti těchto údajů nejen neinformoval, ale dokonce ji o jejich správnosti utvrzoval, třeba dospět k závěru, že jde o rozpor s kupní smlouvou podle §616 odst. 2 obč. zák.
Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že ohledně nároku na náhradu škody vzniklé porušením instruktážní povinnosti prodávajícího v rozsudku neuvedl žádné odůvodnění a odkázal pouze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V souvislosti s tím předkládá k posouzení otázku dle jejího přesvědčení doposud dovolacím soudem nevyřešenou, „ zda se prodávající může zcela zprostit odpovědnosti podle §617 obč. zák. za škodu vzniklou kupujícímu nedodržením pravidel pro užívání koupené věci, pokud kupujícího při uzavření kupní smlouvy o zvláštních pravidlech užívání věci výslovně neinstruoval, pouze mu předal návod k obsluze, kde jsou tato pravidla popsána neúplně a nepřesně “. Zdůrazňuje, že v dané věci byla uzavřena spotřebitelská kupní smlouva a spotřebitel prokazatelně nebyl při jejím uzavření seznámen s postupem výměny kola, byl mu předán pouze návod k obsluze, kde jsou tato pravidla popsána neúplně a nepřesně. Umístěním zvedáku na práh vozu a jeho následným zvednutím došlo k deformaci prahu vozu a soud „zcela vyvinil“ prodávajícího s odůvodněním, že vznik škody zavinila výlučně kupující tím, že neumístila zvedák v souladu s návodem k obsluze vozu.
Nesprávné právní posouzení spatřuje žalobkyně rovněž v tom, že odvolací soud „ nesprávně vyložil aplikovaný právní předpis “. Prosazuje názor, že instruktážní povinnost prodávajícího podle ustanovení §617 obč. zák., resp. §10 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, nelze splnit pouhým předáním písemného návodu k obsluze vozidla, který navíc obsahuje nekompletní, resp. nepřesné informace o postupu při výměně kola. Přitom nebylo zjišťováno, zda šlo o pravidla všeobecně známá, kdy se může prodávající odpovědnosti za porušení uvedené povinnosti zprostit. Z uvedených důvodů odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval §617 obč. zák. a §10 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele.
Další pochybení odvolacího soudu shledává v tom, že aplikoval při posouzení vady vozu spočívající ve vyšší než deklarované spotřebě ustanovení §626 odst. 1 obč. zák., ač to nebylo k jejímu prospěchu coby spotřebitelky, pro níž byla výhodnější aplikace §428 obch. zák. V souvislosti s tím namítá, že v důsledku opomenutí posoudit věc podle uvedeného ustanovení je napadený rozsudek (i rozsudek soudu prvního stupně) nepřezkoumatelný. S poukazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1604/2006 považuje za nepochybné, že si žalovaná jako autorizovaný dovozce a dceřiná společnost výrobce musela být vědoma, že spotřeba pohonných hmot deklarovaná v technickém průkazu vozidla neodpovídá jeho spotřebě v reálném provozu. Z uvedeného vyplývá, že nárok žalobkyně nemohl zaniknout v důsledku uplynutí dvouleté reklamační lhůty podle §428 odst. 1 obch. zák., neboť podle §428 odst. 3 obch. zák. se žádná reklamační lhůta na tento případ neaplikuje. Nemohlo tak dojít k zániku nároku podle §626 obč. zák., neboť podle §262 odst. 4 obch. zák. lze použít ustanovení občanského zákoníku pouze v případě, že by to bylo pro žalobkyni jako spotřebitelku výhodnější.
Žalobkyně namítá též vady řízení, konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s vadami znaleckého posudku a že se při jeho hodnocení odchýlil od závěrů uvedených v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5359/2007 nebo v rozhodnutí Rc 33/95. Znalecký posudek má za vadný proto, že znalec bez ověření do posudku převzal nepravdivá tvrzení žalované ohledně loketní opěrky, bezdůvodně odmítl provést měření a v obsahu posudku je logický rozpor. V uvedeném postupu odvolacího soudu žalobkyně shledává porušení práva na spravedlivý proces.
Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodnutí je postaveno na nesprávném hodnocení důkazů. Oba nalézací soudy porušily zásadu rovnosti účastníků při hodnocení důkazů, neboť zjevně přikládaly větší význam důkazům a tvrzením žalované a některá z jejích tvrzení automaticky považovaly za prokázaná, přestože žalobkyně jejich správnost zpochybňovala prostřednictvím navržených důkazů. Soudy obou stupňů nevyhověly návrhu žalobkyně, aby přenesly důkazní břemeno ohledně spotřeby vozu na žalovanou, neboť žalobkyně se ne vlastní vinou dostala do situace tzv. informačního deficitu. Odkazuje na právní závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 883/2010, od něhož se soudy - v souvislosti s předložením dokumentů týkajících se ověřování hodnot naměřených při schvalování typu vozidla v souladu s Nařízením Komise (ES) č. 692/2008 - odchýlily.
Dále má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí je překvapivé a že byla porušena zásada dvojinstančnosti. Konkrétně namítá, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že práva vyplývající z odpovědnosti za vady zanikla, takže se již dále nezabýval tím, zda se skutečně jednalo o vady předmětu koupě, naproti tomu odvolací soud vyslovil závěr o neexistenci vady a jím odůvodnil nemožnost aplikace §428 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud tak zcela nepřípustně učinil závěr o neexistenci vady, tedy o skutkové otázce, jíž se soud prvního stupně vůbec nezabýval a k níž neprovedl žádný z důkazů navržených žalobkyní. Jeho rozhodnutí je proto překvapivé, protože je v této části odvolací soud opřel o zcela odlišné důvody, v důsledku čehož došlo k porušení zásady dvojinstančnosti.
Další vytýkanou vadou je absence náležitostí rozsudku podle §157 odst. 2 občanského soudního řádu.
Konečně dovolatelka namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku je v extrémním rozporu s obsahem spisu v části týkající se zjištění ohledně umístění zvedáku vyplývajících ze znaleckého posudku a výslechu znalce. Znalec podle dovolatelky dospěl k jednoznačnému závěru, že příčinou poškození prahu vozidla nebylo chybné umístění zvedáku v podélné ose, jak uvádí soud prvního stupně (jehož závěry zcela převzal i odvolací soud), ale naopak jeho chybné umístění v ose příčné, a že toto umístění v příčné ose nebylo v návodu k použití nijak popsáno. Nesprávný je i závěr soudu prvního stupně, že zvedák „nebyl umístěn v souladu s pokynem na str. 135 návodu k použití vozu z roku 2009, kdy pokyn označuje k umístění zvedáku místo prolisu ve tvaru trojúhelníku, který se nachází 18 cm od přední hrany levého prahu a je zjistitelný i pohmatem“. Znalec při výslechu ve skutečnosti výslovně uvedl: „ pojem prolis v návodu není. Jak jsem již říkal, je tam uvedena značka označená jako trojúhelník se šipkou, resp. s vrcholem trojúhelníku směrem dolů a označena jako značka pod bodem A “. V návodu na str. 135 se však nehovoří ani o vzdálenosti 18 cm od přední hrany levého prahu. Znalec tedy jednoznačně konstatoval, že v návodu k obsluze vozu není řádně označeno ani místo, kam má být zvedák umístěn v podélné ose. Interpretace pokynu, který se podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nachází na straně 135 návodu, je tedy v podstatném rozporu se skutečností.
Dovolatelka z výše rozvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadené části.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolatelkou předložená právní otázka již byla v rozhodovací činnosti soudů (s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 12 Cmo 31/2013) vyřešena totožně jako v projednávané věci, takže se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů, v důsledku čehož má podané dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázka předestřená dovolatelkou, „ zda rozpor mezi údajem o spotřebě pohonných hmot vozidla uvedený v technickém průkaze vozidla a v technických parametrech vozu prezentovaných prodávajícím a skutečnou spotřebou vozu představuje rozpor s kupní smlouvou podle §616 odst. 2 obč. zák., a to za předpokladu, že spotřebitel nabyl na základě údajů uváděných výrobcem legitimní očekávání ohledně výše spotřeby pohonných hmot, kterou však vozidlo ve skutečném provozu překračuje“, není naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze totiž považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19, publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1324/19). Odvolací soud právní posouzení věci založil na závěru, že nebyla prokázána existence reklamované vady jako zákonného předpokladu pro vznik odpovědnosti žalované. Nebyl-li splněn tento zákonný předpoklad, nemohl žalobkyni vzniknout nárok na slevu z kupní ceny. Tento závěr založil na zjištění, že údaj o spotřebě vozidla uváděný v souvislosti se schvalováním vozidel je zjišťován jednotnou metodikou a nelze jej ztotožňovat s údajem o reálné spotřebě vozidla v běžném provozu. Na tomto zjištění pak založil závěr, že takový údaj není vadou prodávaného vozidla jakožto zákonného předpokladu pro vznik odpovědnosti žalované. Pokud žalobkyně argumentuje v dovolání nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejích dovolacích námitek plyne, že její výhrady k závěru odvolacího soudu, že se nejedná o vadu vozidla, jsou založeny právě na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud svůj právní závěr vybudoval.
V návaznosti na výše uvedené jsou z pohledu přípustnosti dovolání bezcenné námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost závěrů soudů ve věci vedené u Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Cm 97/2010, a stejně tak i výtky, že odvolací soud nárok (a jeho zánik) neposoudil podle úpravy občanského zákoníku nebo podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007, o schvalování typu motorových vozidel z hlediska emisí z lehkých osobních vozidel a z užitkových vozidel (Euro 5 a Euro 6) a z hlediska přístupu k informacím o opravách a údržbě vozidla. Stejně tak i její obsáhlá polemika s posouzením případných lhůt pro uplatnění nároku coby spotřebitelského.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že ohledně nároku na náhradu škody vzniklé porušením instruktážní povinnosti prodávajícího neuvedl v rozsudku žádné odůvodnění a odkázal pouze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pak nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu se sluší poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).
Námitkou, podle níž je napadené rozhodnutí stiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že rozhodnutí je překvapivé a v řízení byla porušena zásada dvojinstančnosti, neboť odvolací soud oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že došlo k zániku práv vyplývajících z odpovědnosti za vady, „ zcela nepřípustně učinil závěr o neexistenci vady, tedy o skutkové otázce, jíž se soud prvního stupně vůbec nezabýval a k níž neprovedl žádný z důkazů navržených žalobkyní “, dovolatelka nevymezila žádnou konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, a kterou předkládá k přezkumu dovolacím soudem.
V souvislosti s otázkou, „ zda se prodávající může zcela zprostit odpovědnosti podle §617 obč. zák. za škodu vzniklou kupujícímu nedodržením pravidel pro užívání koupené věci, pokud kupujícího při uzavření kupní smlouvy o zvláštních pravidlech užívání věci výslovně neinstruoval, pouze mu předal návod k obsluze, kde jsou tato pravidla popsána neúplně a nepřesně “, žalobkyně namítá extrémní rozpor mezi popisem příčin poškození vozidla a obsahu pokynů v návodu k obsluze v odůvodnění rozsudků obou stupňů. Žalobkyně svou argumentací směřuje proti právnímu závěru odvolacího soudu, že ke škodě na vozidle došlo výlučně v důsledku jejího zavinění, neboť se odchýlila od instrukcí v návodu k obsluze vozidla.
Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu.
Skutkový závěr, že ke škodě na vozidle došlo výlučně v důsledku toho, že žalobkyně nerespektovala pokyny k umístění zvedáku, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy; není jimi zásadně podložen. Odvolací soud ze znaleckého posudku a z výslechu znalce dovodil, že návod k použití vozidla dostatečně nevymezoval umístění zvedáku po příčné ose vozidla, zatímco umístění v podélné ose vozidla bylo v návodu jasně vymezeno; bylo-li prokázáno, že žalobkyně při výměně levého předního kola umístila zvedák v rozporu s návodem, neboť nerespektovala pokyny k jeho umístění po podélné ose vozidla, nese zavinění na vzniku škody z toho vzniklé výlučně sama (§441 obč. zák.). Uvedený závěr však nereflektuje závěry znalce, podle nichž sice poloha zvedáku ve směru podélné osy vozidla neodpovídala umístění, jehož definice je provedena ve znění návodu, ale k poškození levého předního prahu vozidla žalobkyně došlo v důsledku umístění zvedáku ve směru příčné osy vozidla do takového místa, které nevykazuje dostatečnou pevnost k provedení takového úkonu. Znalec zároveň konstatoval, že poloha zvedáku ve směru příčné osy vozidla není ve znění návodu definována vůbec (srov. znalecký posudek DEKRA CZ a.s. ze dne 14. 8. 2015, str. 29 až 31 – č.l. 99 až 101 spisu). Zároveň uvedl, že pokud by byl zvedák umístěn (v podélné ose) na značku trojúhelníku pod bodem A uvedenou v návodu, ale nebyl by dostatečně umístěn v příčné ose, pravděpodobně by k poškození došlo také (srov. výpověď V. Č. na č.l. 167 spisu). Z uvedeného vyplývá, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nese na poškození vozidla výlučné zavinění. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn právem a Nejvyššímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu v dotčené části (ohledně částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 31. 10. 2012 do zaplacení) zrušit.
Ve zbylém rozsahu lze uzavřít, že dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud proto její dovolání ve zbylé části odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu