ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2731.2018.2
sp. zn. 33 Cdo 2731/2018-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Krbkem ve věci žalobce M. Š. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Širokým, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, proti žalované H. C. , bytem XY, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, o 3.175.750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 164/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2018, č.j. 24 Co 61/2018-349, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.797 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Barbory Kubinové, advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví uvedeném rozhodnutí potvrdil rozsudek ze dne 11. 12. 2017, č.j. 8 C 164/2016-312, kterým Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 3.175.750 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 377.570,20 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že žalovaná udělila písemnou plnou moc M. P. k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, a že dodatečně bez zbytečného odkladu takové právní jednání bez plné moci schválila (§33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Neprojevila-li zákonem předvídaným způsobem vůli právně jednat (§34, §35 odst. 1, §44 odst. 1, §46 a §524 odst. 1 obč. zák.), vyšel z toho, že smlouvu o postoupení pohledávky ze 17. 8. 2006 neuzavřela žalovaná, ale M. P.. Ztotožnil se i se – pro vyřešení sporu nadbytečným – závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti uvedené postupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.).
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 /srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb./, dále jen „o.s.ř.“). Dovolání nevymezuje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o.s.ř.), o tuto obligatorní náležitost již nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o.s.ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o.s.ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013). Povinností dovolatele tedy je uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalobce k přípustnosti dovolání uvedl, že „ … se jedná o rozhodnutí závislé na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, přičemž dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak.“ Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani se zřetelem k celkovému obsahu podání.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak,“ jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině /usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13/).
Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není otázka posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze 17. 8. 2006 z hlediska souladu s dobrými mravy (§39 obč. zák.), jestliže žalovanou jednání M. P. nezavazuje.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu