ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2767.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2767/2018-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně OREA - INVEST s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2 (identifikační číslo osoby 258 42 480), zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolovská 6234/64, proti žalovanému S. S., bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Chylou, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, o zaplacení 119.945 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 175/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2018, č. j. 11 Co 250/2017-120, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2018, č. j. 11 Co 250/2017-120, potvrdil usnesení ze dne 15. 5. 2017, č. j. 24 C 175/2016-77, jímž Okresní soud v Ostravě zamítl návrh žalobkyně doručený soudu dne 26. 4. 2017, aby na její místo do řízení vstoupila společnost YELLOWROCK INVESTMENT s.r.o., IČO 05305713, se sídlem Marie Majerové 1649/25, Ostrava – Poruba. Přisvědčil soudu prvního stupně, že návrh žalobkyně je opožděný, neboť - přestože smlouvu o postoupení pohledávky uzavřela s YELLOWROCK INVESTMENT s.r.o. již 18. 4. 2017 - neoznámila mu tuto právní skutečnost před rozhodnutím ve věci při jednání dne 20. 4. 2017, jehož se její zástupce zúčastnil, nýbrž až dne 26. 4. 2017.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně z přesvědčení, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak “. Namítá, že přezkoumání důvodů neúplné apelace je v kompetenci odvolacího soudu, nikoli soudu prvoinstančního a prosazuje, že „důvody zamítnutí procesního nástupnictví jsou hypotetické“, neboť nebylo prokázáno, že cílem postoupení pohledávky a změnou v osobě účastníka řízení bylo znemožnit případné vymáhání pohledávky z titulu nákladů řízení.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Formulace, že „ vyřešená právní otázka má být posouzena jinak “, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř., neboť - jak vyplývá z obsahu dovolání – žalobkyně požaduje, aby dovolací soud posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Významově tudíž neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla jím nyní posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Judikatura Nejvyššího soudu stabilně zastává názor (od něhož není důvodu se odchylovat ani v posuzovaném případě), že procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. lze s úspěchem navrhnout také v odvolacím řízení. Přezkoumává-li ovšem odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v systému tzv. neúplné apelace, uplatní se toto procesní nástupnictví, jen jestliže právní skutečnost, z níž je dovozován přechod práva nebo povinnosti, nastala po rozhodnutí soudu prvního stupně , nebo nastala sice za řízení před soudem prvního stupně, avšak jen za předpokladu, že k uplatnění procesního nástupnictví není potřebné v odvolacím řízení uvádět nové skutečnosti, nebo důkazy, popřípadě jsou-li tyto nové skutečnosti a důkazy způsobilým odvolacím důvodem dle §205a písm. e) o. s. ř., tedy nebyl-li odvolatel řádně poučen podle §119a odst. 1 o. s. ř. (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 301/2005, ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1506/2005, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2924/2016, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3179/2016, respektive rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4134/2010). Vzhledem k tomu, že ani dovolatelka nezpochybňuje, že se jí ze strany soudu prvního stupně před vyhlášením rozsudku ze dne 20. 4. 2017 dostalo poučení podle §119a o. s. ř. a že předmětná smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena již dne 18. 4. 2017, pokládá Nejvyšší soud naznačené závěry za plně aplikovatelné i v nyní posuzované věci. Odvolací soud rozhodl plně v intencích zákona a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.
Namítá-li dovolatelka, že „ důvody zamítnutí procesního nástupnictví jsou pouze hypotetické “, je namístě připomenout, že odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně, který tak učinil pouze obiter dictum , nevyjadřoval k možnému zneužití institutu procesního nástupnictví. Dovolání tudíž nemůže být pro řešení takové otázky podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu