ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2848.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2848/2017-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Z. R. (dříve P.), bytem XY, zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, proti žalovanému J. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivetou Konířovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 174/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, č. j. 13 Co 353/2016-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.954,- Kč k rukám JUDr. Ivety Konířové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 19 C 174/2014-134, zamítl žalobu o zaplacení částky 150.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o předání sporné částky (půjčky) žalovanému. V řízení o vrácení půjčky totiž tíží žalobkyni povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že žalovanému na základě smlouvy poskytla půjčku (přenechala peníze). Jelikož listina ze dne 17. 4. 2010 označená jako „uznání dluhu“ neobsahuje výslovný příslib zaplacení dluhu, nelze ji považovat za uznání dluhu podle §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), s účinky spočívajícími v založení vyvratitelné domněnky trvání dluhu v okamžiku jeho uznání. Se zřetelem k žalobním tvrzením, podle nichž žalobkyně předávala žalovanému v průběhu jejich partnerského vztahu v období od října 2005 do srpna roku 2007 měsíčně částky 6.000,- Kč až 7.000,- Kč, přičemž jejich souhrn představuje uznávaný dluh, soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003, dodal, že uznání dluhu trpí navíc deficitem určitosti. Uznává-li dlužník několik dluhů, musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu a výše) uznává a slibuje zaplatit. Těmto požadavkům uznání dluhu ze dne 17. 4. 2010 nevyhovuje, neboť nespecifikuje jednotlivé dílčí dlužné částky, které žalobkyně žalovanému půjčila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, č. j. 13 Co 353/2016-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že listina ze dne 17. 4. 2010 není kvalifikovaným uznáním dluhu, které by zakládalo vyvratitelnou domněnku existence dluhu, a jež by vedla k přenosu důkazního břemene na žalovaného o tom, že k okamžiku uznání neměl žádný dluh vůči žalobkyni. Slovní obrat „uznávám pohledávku splatnou dne 1. 7. 2012“ podle odvolacího soudu představuje pouze určení doby plnění, která má význam z hlediska prodlení, možnosti uplatnit právo u soudu žalobou a zejména z hlediska počátku běhu promlčecí doby podle §101 obč. zák. Touto listinou nedošlo k posílení procesní pozice žalobkyně, která by v případě platného uznání dluhu podle §558 obč. zák. nemusela prokazovat vznik a trvání dluhu v okamžiku kdy k uznání došlo. Žalobkyně tak byla povinna tvrdit a prokázat, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o půjčce a že předmět půjčky (půjček) žalovanému předala. Odvolací soud přitakal závěru, že s ohledem na doplněná žalobní tvrzení, která přednesla žalobkyně v reakci na koncentraci řízení podle §118b odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. že po dobu soužití účastníků řízení od října 2005 do srpna 2007 žalovanému poskytovala měsíčně na úhradu jeho potřeb částky v rozpětí 6.000 Kč až 7.000 Kč, je uznání dluhu ze dne 17. 4. 2010 neurčitým, a tudíž neplatným právním úkonem, neboť jím žalovaný uznával několik dluhů. Tuto neurčitost nelze odstranit výkladem za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže po poučení žalobkyně o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní žalobu zamítl proto, že žalovaná neunesla důkazní břemeno o existenci závazku žalovaného vyplývajícího z tvrzené smlouvy o půjčce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má zato, že „soudy obou stupňů se v této věci odchýlily od ustálené rozhodovací praxe NS ČR (…) přičemž zásadní otázkou v dané věci je posouzení listiny sepsané vlastnoručně žalovaným nazvané uznání dluhu.“ Prosazuje názor, že v řízení byla jednoznačně prokázána existence dluhu žalovaného ve výši 150.000 Kč. Je hluboce přesvědčena, že listina ze dne 17. 4. 2010 představuje „mimo jakoukoli pochybnost“ dlužníkem uznané právo věřitele na zaplacení dluhu, určeného co do důvodu a výše. Použil-li žalovaný v textu sporné listiny sousloví „splatnou dne 1. 7. 2012“ vyjádřil tím příslib zaplatit spornou částku žalobkyni do tohoto data. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že pominuly význam svědeckých výpovědí M. R. a K. K.. Má zato, že řízení je zatíženo vadou spočívající v chybném závěru o rozložení důkazního břemene stran existence dluhu z půjčky.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatelka vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe NS ČR“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) namítá, že se odvolací soud při posouzení obsahu listiny ze dne 17. 4. 2010 odchýlil od pravidel pro výklad právních úkonů podle §35 odst. 2 obč. zák., neboť nesprávně vyložil vůli žalovaného.
Tato výhrada není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nesměřuje totiž primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž je odrazem kritiky skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o právních důsledcích neplatného uznání dluhu podle §558 obč. zák. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Dovolací soud ustáleně judikuje, že „zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle (…) co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46)“. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu; citované závěry mutatis mutandis dopadají i na jednostranné právní úkony. Odvolací soud založil právní posouzení věci na skutkovém zjištění, že slovní vyjádření „uznávám pohledávku (…) splatnou dne 1. 7. 2012“ nepředstavuje příslib zaplacení dluhu, nýbrž je vyjádřením doby splnění dluhu. Nesouhlasí-li žalobkyně s tímto skutkovým zjištěním a prosazuje-li vlastní verzi, podle níž vůle žalovaného směřovala k vyjádření příslibu zaplacení dluhu, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem a neuplatňuje tak ve skutečnosti jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný padat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu