ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3407.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3407/2018-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Pavlem Horňákem ve věci žalobkyně Pražské plynárenské a. s., se sídlem Praha 1, Národní 37, identifikační číslo osoby 60193492, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 404/30, proti žalované J. H., bytem XY, o 33 458 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 65/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2017, č. j. 14 Co 322/2017-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 14 Co 322/2017-269, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 12. 2014, č. j. 15 C 65/2014-39 ve výrocích I, III, IV a VI; výrok V změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek v určené výši, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná napadla, neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (i) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo (ii) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo (iv) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podané dovolání takto vymezené obligatorní náležitosti neobsahuje. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaná v dovolání pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud postupoval a jak rozhodl, její námitky se z podstatné části upínají k neúplně či nesprávně zjištěným okolnostem stran jejích omluv z nařízených jednání, neformuluje však žádnou právní otázku k dovolacímu přezkumu a pouhou citací textu §237 o. s. ř., tj. odkazem na všechny v úvahu připadající případy, požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostála. Uvedla-li k otázce přípustnosti dovolání, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu podle ustálené rozhodovací praxe byla řešena jinak a dále vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť ji odvolací soud vyřešil nesprávně“ , zjevně měla na mysli, aby dovolací soud posoudil jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem, nikoliv - jak vyžaduje §237 o. s. ř. - otázku již dříve vyřešenou dovolacím soudem. Z uvedeného je zřejmé, že se žalovaná nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Tím však požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nedostála. Pro úplnost lze poznamenat, že žalovaná v dovolání neuvádí ani žádný odkaz na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, od níž se odvolací soud měl při svém rozhodování odchýlit.
Pokud jde o námitky, že v řízení prokazatelně došlo k vadám (jednání v nepřítomnosti žalované, nedostatek poučení), které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné námitky ohledně postupu odvolacího soudu v řízení a absence doplnění dokazování v odvolacím řízení.
Požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. tak žalovaná nedostála, Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první ve spojení s §243f odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání považuje dovolací soud rozhodnutí o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za nadbytečné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Pavel Horňák
pověřený člen senátu