ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3557.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3557/2018-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce O. Ch., advokáta se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 481/12, proti žalované A. Š. , bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 4, Mendíků 1396/9, o zaplacení 205 146 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 29/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 23 Co 293/2017-280, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Novotného, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 23 Co 293/2017-280, potvrdil rozsudek ze dne 6. 3. 2017, č. j. 40 C 29/2015-218, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 246 611 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 11. 2014 do zaplacení, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinnému od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce ve vyjádření k dovolání odkázal na správnost závěrů soudů obou stupňů a poté, kdy se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že žalobce (advokát - příkazník) a žalovaná (klientka - příkazce) se dohodli na zastupování žalované ve sporu o náhradu škody; předmětem uzavřené příkazní smlouvy bylo poskytování právní pomoci při soudním uplatňování uvedeného nároku.
Dovolatelka své námitky staví na tvrzení, že mezi ní a žalobcem byla pro každé řízení zvlášť (nalézací řízení, řízení dovolací či řízení o obnovu) sjednána vždy samostatná příkazní smlouva, od čehož se má odvíjet i splatnost odměny - samostatně za každou z těchto fází zvlášť. Prosazuje, že došlo-li pro tu kterou fázi řízení k nabytí právní moci konečného rozhodnutí, došlo tím nejen k zániku plné moci, ale též k zániku příkazní smlouvy a k uzavření smlouvy nové. Tuto argumentaci podpořila odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 729/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 729/2007, v němž byla řešena otázka trvání účinků rozhodnutí o ustanovení zástupce účastníku pro řízení, Nejvyšší soud dovodil, že tyto účinky zanikly okamžikem právní moci rozhodnutí, kterým bylo nalézací řízení skončeno. Tento závěr však na projednávanou věc nedopadá, neboť nelze ztotožňovat vliv právní moci konečného rozhodnutí na trvání účinků rozhodnutí o ustanovení zástupce účastníku pro řízení (obdobně ale třeba i pro plnou moc udělenou zástupci) a zánik závazkového právního vztahu založeného smlouvou (příkazní) o poskytování právní pomoci. Na řešení otázky „rozlišení kumulativní či privativní novace“, dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá. Námitky, které v tomto směru dovolatelka formuluje, jsou založeny na odlišných skutkových okolnostech, než jak byly zjištěny nalézacími soudy. Zatímco dovolatelka prosazuje, že mezi ní a žalobcem došlo k uzavření vícero samostatných příkazních smluv, soudy vyšly ze zjištění, že účastníci sjednali jediný závazkový vztah - smlouvu o poskytování právní pomoci ve sporu o náhradu škody. Závěry uvedené v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2352/99, týkající se posouzení, zda uzavřením nové dohody má zaniknout původní závazek, nebo zda je třeba takovou dohodu považovat za změnu závazku původního, proto nelze použít.
Již v rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, Nejvyšší soud dovodil, že v závazkovém právním vztahu založeném smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) jsou - pokud jde o odměnu - advokát věřitelem a klient dlužníkem (srov. §488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Okolnost, kdy advokát - při absenci jiného určení doby plnění - vyzval klienta k zaplacení odměny a učinil ji tak splatnou (§563 obč. zák.), není z hlediska promlčení určující. Promlčecí doba totiž začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo, protože tímto dnem mohl advokát své právo vykonat, tj. odůvodněně je uplatnit žalobou u soudu. V projednávané věci odvolací soud z tohoto pojetí počátku běhu promlčecí doby (které ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu - viz jeho rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 28/84) vycházel, neboť dovodil, že první možný okamžik žalobce právo uplatnit byl první den poté, co došlo k zániku právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci – tj. odvoláním příkazu ze strany žalované dne 2. 7. 2014. Okolnost, že žalovaná udělila žalobci několik plných mocí, nic nemění na tom, že žalobce stále jednal v mezích příkazu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci. Plné moci – ať již ve vztahu ke třetím osobám nebo ve vztahu k soudu – jsou totiž jen jednostrannými právními úkony příkazce, jimiž příkazník prokazuje oprávnění jednat jménem příkazce.
Přisvědčit nelze ani dovolací námitce, že se odvolací soud odchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, kde řešil otázku vzniku nároku na odměnu za situace, kdy žalobkyně (advokátka) žalovanou (klientku) zastupovala v nalézacím řízení, jež skončilo právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu. Sporným bylo, zda splatnost odměny advokátky začala běžet ode dne následujícího po dni, v němž ve prospěch klientky právní službu vykonávala, tedy ke každému učiněnému úkonu právní služby zvlášť, nebo až zánikem závazkového právního vztahu založeného smlouvou o poskytování služeb, tj. splněním. Od závěru formulovaného v citovaném rozhodnutí se odvolací soud v projednávané věci neodchýlil.
Otázku „ zda se existence pochybností o významu příkazní smlouvy (ve smyslu, zda došlo k uzavření nové příkazní smlouvy, nebo k prodloužení původní příkazní smlouvy) má ve smyslu ustanovení §55 odst. 3 obč. zák. vykládat tak, že došlo k uzavření nové příkazní smlouvy, neboť dané je pro spotřebitele výhodnější, neboť mu počne běžet promlčecí doba“ , kterou žalovaná předkládá v dovolacímu přezkumu, zakládá na vlastní skutkové verzi (prosazuje, že účastníci sjednali vícero smluv o poskytování právní pomoci) a na vlastním hodnocení důkazů, tzn. uplatňuje procesně neregulérním způsobem. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 9 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 ve spojení s §9 odst. 3 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a k tomu náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, což je celkem 9 600 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu