ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3727.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3727/2018-941
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně D. H. s místem podnikání XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, proti žalovanému J. D. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o 647.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 187/2008, o dovoláních účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 13. 2. 2018, č. j. 36 Co 413/2016-902, takto:
I. Dovolání žalobkyně a dovolání žalovaného se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 647.700 Kč s příslušenstvím coby odměny za vyřízení záležitostí týkajících se uplatnění restitučních nároků žalovaného k pozemku parcelní číslo XY o výměře 5.682m 2 v katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“), kterou si sjednali ve výši 15 % z tržní ceny předmětného pozemku.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 C 187/2008-716, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 647.700 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobě rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 11. 4. 2013, č. j. 14 C 187/2008-467, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 36 Co 412/2013-519, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 36 Co 413/2016-902, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 370.297,95 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 277.402,05 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl; dále potvrdil výrok o nákladech řízení státu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Nejvyšší soud obě dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání nejsou podle §237 o. s. ř. přípustná, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně i žalovaný odvolacímu soudu shodně vytýkají, že nesprávně aplikoval §127 o. s. ř.
Žalobkyně především namítá, že „otázku využitelnosti závěrů znaleckého posudku v případě, nejsou-li v souladu s ostatními provedenými důkazy“, odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, v němž se Nejvyšší soud zabýval mimo jiné důkazní silou znaleckého posudku, který byl vyhotoven z podnětu jedné z účastnických stran mimo rámec řízení (posuzoval závěr odvolacího soudu, že takový posudek je třeba hodnotit jako listinný důkaz, který nemá takovou důkazní sílu jako znalecký posudek vypracovaný dle zadání soudu podle §127 o. s. ř.) . Akcentoval, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelé od 1. 1. 2013 k dispozici nemají. Pokud však soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je uplatněno dovoláním, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. V posuzované věci žalobkyně odvolacímu soudu nevytýká, že neodlišil odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převzal závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu. Rekriminuje odvolací soud, že „neposuzoval, zda revizní znalecký posudek odpovídá všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda jeho závěry nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení“. V rozsudku ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, na který se odkazuje ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 878/2014, Nejvyšší soud přijal názor, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Od těchto závěrů se odvolací soud v posuzované věci neodchýlil, naopak důsledně převzal skutková zjištění vyplývající z revizního znaleckého posudku, posuzoval jeho obsah, prameny (včetně ostatních důkazů), z nichž znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel, a dovodil, že z odůvodnění lze vysledovat zhodnocení, které odpovídá logickému uvažování. Pro řešení této otázky tak není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Výtka žalobkyně, že odvolací soud postupoval při hodnocení revizního znaleckého posudku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozhodnutími ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, i s rozhodnutími Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I ÚS 643/04, též přípustnost dovolání nezakládá. Z použité argumentace je totiž zřejmé, že žalobkyně zpochybňuje pouze správnost skutkového zjištění ohledně výše obvyklé ceny za předmětný pozemek, které odvolací soud čerpal z revizního znaleckého posudku vypracovaného Národohospodářskou fakultou Vysoké školy ekonomické v Praze. Prosazuje-li vlastní způsob stanovení tržní ceny, resp. namítá-li, že odvolací soud vyšel z věcně nesprávného znaleckého posudku, neboť znalec například přes důkazy, které k výši tržní ceny předložila, dovodil, že z důvodu jedinečnosti hodnoceného pozemku nemůže přihlédnout k cenám okolních pozemků, předmětný (nezasíťovaný) pozemek porovnával s pozemky zasíťovanými a odečetl tzv. náklady na zastavebnění, nebrojí proti právnímu posouzení věci dovolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Protože výše uvedené dovolací námitky jsou ve skutečnosti námitkami skutkovými, nebylo třeba poměřovat rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelkou označenou judikaturou, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Navíc zmiňovaná rozhodnutí byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. v době, kdy námitka nesprávného skutkového zjištění byla v určitých případech přípustným dovolacím důvodem.
Námitkami, že odvolací soud nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí („ z odůvodnění není zřejmé, proč upřednostnil revizní znalecký posudek před všemi ostatními důkazy, které jeho závěry zpochybňovaly a vyvracely“ ), nebo že se nevypořádal se všemi navrhovanými důkazy, žalobkyně nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není. Odkazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, přehlíží, že v citované věci šlo o rozhodnutí o přípustném dovolání, v němž se dovolací soud zabýval existencí vady řízení spočívající ve způsobu stanovení obvyklé ceny ve znaleckém posudku cenovým rozpětím. Řečené platí i o jejím odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04.
Žalovaný spatřuje přípustnost svého dovolání v otázce „stanovení výše obvyklé ceny předmětného pozemku volnou úvahou soudu §136 o. s. ř. za situace, kdy ani druhý revizní znalecký posudek neodpovídá na zadané otázky (pro nemožnost zjištění obvyklé ceny předmětného pozemku porovnávací metodou)“. Mylně má totiž za to, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře zastává názor, že má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., "státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost" (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1968 sp. zn. 1 Cz 39/68, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státního notářství zn. Cpj 161/79, která byla uveřejněna pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2414/2008 nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014). Odvolací soud se od zmíněných závěrů neodchýlil. Náležitě odůvodnil, proč považuje závěry druhého revizního znaleckého posudku Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze za dostatečně a logicky zdůvodněné; z jeho rozhodnutí vyplývá, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán (když nebylo objektivně možné pro srovnání použít ceny bližších pozemků), a že zohledňoval umístění i charakter využití pozemku a další relevantní kritéria, přičemž pochybnosti o úplnosti a správnosti znaleckého posudku odvolací soud odstranil výslechem znalce a doplňujícím zadáním, které znalec zpracoval ve dvou dodatcích ke znaleckému posudku.
Jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného posouzení věci nevystihují námitky, jimž žalovaný brojí proti způsobu hodnocení důkazu znaleckým posudkem z hlediska věrohodnosti a přesvědčivosti. Jak již bylo výše ozřejměno, polemika s hodnocením v řízení provedených důkazů je z hlediska přípustnosti dovolání bezcenná.
Domáhá-li se žalovaný revize nákladových výroků, přehlíží, že od 30. 9. 2017, již není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Jeho argumentace k otázce aplikace §146 odst. 3 o. s. ř. a §150 o. s. ř. zde tudíž nemůže nalézt uplatnění.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně i dovolání žalovaného směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu