ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3932.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3932/2018-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně I. V., bytem XY, zastoupené Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Veselá 169/274, proti žalované Z. T., bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Brno, Kopečná 940/14, o zaplacení 2 870 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 121/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2018, č. j. 70 Co 10/2018-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 24 296,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Holuba, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 70 Co 10/2018-94, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 10. 2017, č. j. 33 C 121/2016-60, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 2 870 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 29. 1. 2016 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť uvedený rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, oběma soudům vytýká nesprávné posouzení žalobkyní v průběhu řízení učiněného doplnění a rozšíření žaloby, jež soudy posoudily jako změnu žaloby, a že nezjišťovaly způsob porušení smlouvy o spolupráci uzavřené v roce 1998. Žalobkyně má za to, že její skutková tvrzení byla v celém průběhu řízení konzistentní – požadovala plnění z nároku vyplývajícího z porušení smlouvy (uzavřené v roce 1998) žalovanou. Soudy obou stupňů „ v důsledku svých nesprávných rozhodnutí zcela nepatřičně pominuly dokazování ve věci, aniž by vůbec zkoumaly, jaká byla práva a povinnosti smluvních stran a návazná právní jednání “. Jejich „meritorní rozhodnutí“ jsou tak v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 96/98 (R 62/2000).
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, nebo která v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pomíjí, že při posuzování přípustnosti dovolání musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyni výtěžek z prodeje spoluvlastnického podílu žalované dle smlouvy o spolupráci uzavřené v roce 1998, k němuž došlo 3. 6. 2016, nenáleží, neboť předtím, než došlo k jeho prodeji (3. 6. 2016), došlo (dne 14. 1. 2016) ke zrušení uvedené smlouvy v důsledku odstoupení ze strany žalobkyně.
Výtkou, že odvolací soud nesprávně posoudil doplnění a rozšíření žaloby učiněné žalobkyní, dovolatelka nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo. Platí totiž, že je-li podání žalobce podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) změnou žaloby, pak tomu, aby se soud vyslovil k přípustnosti takové změny usnesením vydaným podle §95 o. s. ř. nepřekáží, že žalobce tomuto procesnímu úkonu přisuzuje jiný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 172/2004).
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že soudy „ v důsledku svých nesprávných rozhodnutí zcela nepatřičně pominuly dokazování ve věci, aniž by vůbec zkoumaly, jaká byla práva a povinnosti smluvních stran a návazná právní jednání “.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu