ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.396.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 396/2019-539
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně DOKAS Dobříš, s. r. o. se sídlem v Dobříši, Na Chmelnici 455, identifikační číslo osoby 251 44 251, zastoupené JUDr. Danielou Jablonskou, advokátkou se sídlem v Berouně, Talichova 807/1, proti žalovaným 1/ M. D. a 2/ J. D. K. , oběma XY, zastoupeným Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, o zaplacení 102.561,99 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 1.275.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 310/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, č. j. 21 Co 158/2018-510, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni rukou společnou a nerozdílnou na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.085,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniely Jablonské, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala doplacení ceny díla ve výši 412.228 Kč. Žalovaní se vzájemným návrhem domáhali zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.025.000 Kč za prodlení s dokončením díla a částky 250.000 Kč z titulu přeplatku ceny díla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 21 Co 158/2018-510, rozsudek ze dne 7. 12. 2017, č. j. 15 C 310/2012-468, potvrdil ve výrocích, kterými Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 102.561,99 Kč se specifikovaným příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení dalších 309.666,01 Kč s příslušenstvím, zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení celkem 1.275.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení žalobkyně; změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení žalovaných a ve výrocích o nákladech řízení státu. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.), přípustné.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí popřípadě zamítnutí.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 2. 3. 2009 jako zhotovitelka se žalovanými jako objednateli smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla přestavba rodinného domu v XY. Cena díla byla dohodnuta částkou 2.055.344,04 Kč a termín dokončení do 30. 8. 2009 s tím, že v případě sjednání víceprací si smluvní strany dohodnou i přiměřené prodloužení termínu dokončení. Zhotovitelka se po dokončení díla zavázala ke svolání přejímacího řízení ústícímu k protokolárnímu předání díla (náležitosti zápisu o předání a převzetí díla byly ve smlouvě podrobně rozvedeny); objednatelé měli právo dílo nepřevzít do doby, než budou odstraněny všechny vady a nedodělky zjištěné v průběhu přejímacího řízení. Smlouva obsahovala i ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení zhotovitele s dokončením díla; výše smluvní pokuty činila 0,05 % z 2.000.000 Kč za každý den prodlení. Smluvní strany si sjednaly provedení řady víceprací, výslovně se však nedohodly na prodloužení doby dokončení díla. Dílo nebylo dokončeno pro vadu střešního pláště, který byl proveden v rozporu s ČSN 73 1901; přejímací řízení se neuskutečnilo. Žalovaní od smlouvy o dílo dopisem ze dne 13. 7. 2012 odstoupili. Objednatelé za dílo zaplatili celkem 2.451.388,01 Kč. Ze znaleckého posudku Miloše Votočka soud zjistil, že nejnižší náklady na provedené práce v daném místě a čase činily 2.553.950 Kč.
Na podkladě uvedených skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo uzavřené podle §631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“), platně ve smyslu §48 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §642 odst. 2 obč. zák. a smluvní strany jsou tudíž povinny vrátit si poskytnutá plnění podle zásad bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.). Rozdíl mezi plněním poskytnutým žalovanými a zjištěnými nejnižšími náklady na zhotovení žalobkyní provedených prací činí 102.561,90 Kč. Závěr o neopodstatněnosti nároku žalovaných na zaplacení 1.025.000 Kč z titulu smluvní pokuty založil na dvou právních důvodech. Jednak uzavřel, že nárok na smluvní pokutu nevznikl, jelikož původně sjednaný termín dokončení díla nebylo možné objektivně dodržet (pro sjednávání velkého objemu víceprací), a dále dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je (absolutně) neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), neboť v důsledku víceprací, které žalovaní žalobkyni odsouhlasili, nemohla smluvní pokuta plnit pobídkovou funkci k provedení díla ve sjednaném termínu. Požadavek žalovaných na zaplacení částky 250.000 Kč z titulu přeplacení ceny díla neshledal odvolací soud opodstatněným proto, že odstoupili-li žalovaní platně od smlouvy o dílo, zanikl v důsledku odstoupení závazkový vztah účastníků a nastupuje jejich vypořádání podle zásad bezdůvodného obohacení.
V rámci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, žalovaní zpochybnili pouze právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle §39 obč. zák. pro jeho rozpor s dobrými mravy.
Jak bylo již výše uvedeno, odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalovaných na zaplacení smluvní pokuty založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, jež každý sám o sobě vedl k jeho zamítnutí. Již v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.); to platí i tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla (se závazným právním názorem) vrácena k dalšímu řízení. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). Jelikož žalovaní v dovolání nezpochybnili závěr odvolacího soudu dovozující, že jim nárok na smluvní pokutu nevznikl, jelikož původně sjednaný termín dokončení díla nemohla žalobkyně objektivně dodržet z důvodu provádění jimi odsouhlasených víceprací, nemohou námitkami, jimiž brojí proti druhému důvodu zamítnutí jejich nároku na smluvní pokutu (pro neplatnost ujednání ve smyslu §39 obč. zák.) - byť jsou podpořeny odkazem na judikaturu dovolacího soudu - docílit zrušení (či změny) napadeného rozsudku. Pro řešení takto nastolené otázky tudíž není dovolání přípustné.
Zbývající dovolací námitky žalovaných nelze podřadit pod jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.; jeho uplatněním totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Z argumentace použité v dovolání je zcela zřejmé, že žalovaní brojí výhradně proti skutkovému zjištění o ceně díla obdobného rozsahu v daném místě a čase, které soudy čerpaly ze znaleckého posudku Miloše Votočka. Výhradou, že znalec do výpočtu nesprávně zařadil i položku představující zisk žalobkyně ve výši 6 procent (nesprávně určil cenu díla obdobného rozsahu v daném místě a čase), napadají odborné závěry o tom, jaké položky je třeba zohlednit k provedení díla daného rozsahu; ty však byly pouze pramenem skutkových zjištění ohledně nejnižších možných nákladů na provedení díla. Skutkový stav věci je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Polemika žalovaných s hodnocením v řízení provedených důkazů (znaleckého posudku) je z hlediska přípustnosti dovolání bezcenná, neboť samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti a věrohodnosti (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaní napadají právní závěr, že žalobkyni náleží bezdůvodné obohacení ve výši poměrné části ceny díla procesně neregulérním způsobem a je proto nadbytečné poměřovat správnost tohoto závěru odvolacího soudu s rozhodnutími dovolacího soudu, na něž žalovaní v této souvislosti odkazují. Sluší se však dodat, že odkazovaná rozhodnutí byla vydána za účinnosti občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu věci nebo vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byly za určitých okolností způsobilým dovolacím důvodem.
Konečně, vztahovali-li žalovaní dovolání i na tu část rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně jejich vzájemného návrhu na zaplacení 250.000 Kč z titulu přeplatku ceny za dílo, neuvedli v tomto směru žádnou argumentaci – natož tu, která se by vztahovala k vymezení obligatorní náležitosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jeho přípustnosti.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu