ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4010.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 4010/2018-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. Z., bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Vávrou, advokátem, se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 1932/13, proti žalované ACEMA Credit Czech a.s., se sídlem Praha 8, U libeňského pivovaru 63/2, identifikační číslo osoby 26158761, zastoupené Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem, se sídlem Vraňany 233, o zaplacení 73 438 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 128/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 47 Co 130/2016-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, č. j. 54 C 128/2015-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 73 438 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 47 Co 130/2016-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemůže být založena rozporem napadeného rozsudku s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu týkající se spotřebitelských vztahů v souvislosti s posouzením otázky platnosti ručitelského prohlášení.
Je třeba poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014), který dovodil, že ve vztahu k ručiteli lze použít předpisy na ochranu spotřebitele (§262 odst. 4 část věty za středníkem obchodního zákoníku) jen v případě, že dlužník z primárního (hlavního) závazkového vztahu řídícího se obchodním zákoníkem není podnikatelem, a kdy je to ve prospěch ručitele. Na žalovanou jakožto ručitele se proto nevztahuje ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. a §51a a násl. občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, neboť, jak vyplývá z provedeného dokazování, účastníci ručením zajištěného závazkového obchodního vztahu, tj. úvěrové smlouvy, byli podnikatelé a závazek se týkal jejich podnikatelské činnosti (k tomu srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 469, kde se uvádí, že jednání ručitele poskytujícího zajištění za závazky vyplývající z kupní smlouvy uzavřené mezi podnikateli a týkající se jejich podnikatelské činnosti nemá spotřebitelský charakter a nejde tudíž o spotřebitele, přestože subjekt není podnikatel, pokud účelem jednání této osoby je podnikání jiné osoby). Při posuzování ručitelského prohlášení žalobkyně tudíž nelze aplikovat ani dovolatelkou odkazované závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11.
To, že smlouvy, jejichž prostřednictvím fyzická osoba poskytuje zajištění dluhů podnikatele vyplývajících z jeho podnikatelské činnosti, nelze považovat za smlouvy spotřebitelské, judikoval i Soudní dvůr Evropské unie ve věci C-45/96 Bayerische Hypotheken und Wechselbank AG proti Edgarovi Dietzingerovi ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 1998, kde se uvádí, že jednání ručitele poskytujícího zajištění za dluhy vyplývající z kupní smlouvy uzavřené mezi podnikateli a týkající se jejich podnikatelské činnosti, nemá spotřebitelský charakter a nejde tudíž o spotřebitele, přestože subjekt není podnikatel, pokud účelem jednání této osoby je podnikání jiné osoby.
Na věc nedopadají ani závěry uvedené v rozsudku ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, v němž se Nejvyšší soud nezabýval posouzením jednání ručitele poskytujícího zajištění za závazky podnikatele (dlužníka) při jeho podnikatelské činnosti, ale platností sjednání rozhodčí doložky z pohledu úpravy §3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu reprezentovanou jeho rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, posoudil otázku určitosti ručitelského prohlášení z pohledu určitosti zajišťovaného závazku. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dovodil, že bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek, je třeba požadavek „určitosti“ zajišťovaného závazku vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Odvolací soud v projednávané vyšel ze zjištění, jež učinil z obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky, že ručením zajišťovaným závazkem jsou pohledávky, jež jsou vymezeny v článku 1 jako pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy č. 0000403416 ze dne 9. 7. 2013 uzavřené mezi žalovanou a dlužníkem, a to jistina ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím, veškeré budoucí pohledávky vyplývající z uvedené smlouvy o úvěru a z neplatnosti této smlouvy či ze smluv měnících závazky, ze smlouvy o úvěru, a to až do výše 400 000 Kč. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že zajišťovaný závazek byl identifikován způsobem, který jej činí nezaměnitelným s jiným, nelze proto přisvědčit dovolatelce, že se odvolací soud od závěrů uvedených v rozhodnutí, na něž poukazuje, odchýlil. Ve shodě s již shora uvedeným přitom platí, že na způsob užití výkladu daného ujednání nelze užít pravidla týkající se spotřebitelských smluv.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalované vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání ze dne 21. 8. 2019 prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelkou tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze odkazuje na „vyjádření k dovolání učiněné v roce 2018“, jež však v projednávané věci podáno nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu