ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4510.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 4510/2018-193
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně FOXDALE INVESTMENTS LTD. registrační číslo 6370343, se sídlem 788-790 Finshley Road, London NW11 7 TJ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalovanému D. Ž. , naposledy bytem v XY, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, o 45.132,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 128/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018, č. j. 15 Co 271/2017-154, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 7. 2018, č. j. 15 Co 271/2017-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018, č. j. 15 Co 271/2017-154, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 7. 2018, č. j. 15 Co 271/2017-178, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2017, č. j. 31 C 128/2016-118 (vyjma výroku o zastavení řízení), se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 31 C 128/2016-118, (mimo jiné) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 45.132,20 Kč „s příslušenstvím,“ a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 15 Co 271/2017-154, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 7. 2018, č. j. 15 Co 271/2017-178, Krajský soud v Ostravě potvrdil ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně ( „žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 45.132,20 Kč s úrokem za dobu od 19. 11. 2003 do 25. 5. 2011 ve výši 47.002,72 Kč, s úrokem ve výši 14,9% ročně z částky 45.132,20 Kč od 26. 5. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení za dobu od 18. 8. 2005 do 31. 12. 2010 ve výši 22.220,34 Kč a s úrokem z prodlení z částky 45.132,20 Kč ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, za dobu od 1. 1. 2011 do zaplacení“ ) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu projednání věci nebrání překážka věci pravomocně skončené (§159a odst. 4 občanského soudního řádu), neboť k rozhodčímu nálezu, který vydal rozhodce na základě neplatné rozhodčí doložky, nelze přihlížet. Čtyřletá promlčecí doba začala běžet 25. 8. 2005, kdy právní předchůdkyně žalobkyně mohla právo na peněžité plnění uplatnit u soudu (§391 odst. 1, §397 obchodního zákoníku). Řízení bylo zahájeno 19. 5. 2016 (§82 odst. 1 občanského soudního řádu), tj. po uplynutí desetileté promlčecí doby (§400, §408 odst. 1 obchodního zákoníku). Právo nelze žalobkyni přiznat, protože žalovaný námitku promlčení vznesl důvodně.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně oponuje závěru o promlčení práva uplynutím desetileté promlčecí doby ve smyslu §408 odst. 1 obchodního zákoníku. Podle jejího názoru podala v předmětné věci žalobu před uplynutím čtyřleté promlčecí doby (§397 obchodního zákoníku), neboť účinky rozhodčí žaloby z 2. 5. 2006 zůstaly ve smyslu §16 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, zachovány. Exekuce byla 24. 4. 2018, tj. po zahájení řízení v předmětné věci (19. 5. 2016), zastavena pro nedostatek pravomoci rozhodce (§268 odst. 1 písm. h/ občanského soudního řádu). Promlčení proto nelze úspěšně uplatnit ani po uplynutí desetileté promlčecí doby.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237 o.s.ř.), a to otázky spojené s promlčením práva přiznaného rozhodčím nálezem vydaným mimo rámec pravomoci rozhodce.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §391 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, začíná u práv vymahatelných u soudu běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Podle ustanovení §397 obch. zák. činí promlčecí doba čtyři roky, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak.
Podle ustanovení §408 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odstavec 1/). Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (odstavec 2/).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Žalovaný uzavřel 18. 11. 2003 s Komerční bankou, a.s., smlouvu o úvěru (registrační číslo 0760603220502), jíž se zavázal nejpozději do 20. 10. 2007 vrátit věřitelkou poskytnuté peněžní prostředky (50.000 Kč) a uhradit sjednané úroky (ve 47 splátkách po 1.411 Kč měsíčně splatných vždy ke každému dvacátému dni v měsíci počínaje dnem 20. 12. 2003). Naposledy zaplatil dohodnutou splátku 26. 10. 2004. Dopisem ze 17. 8. 2005 vyzvala věřitelka žalovaného k doplacení celého úvěrového dluhu do 24. 8. 2005. Podle článku VI bodu 14 Obecných podmínek Komerční banky a.s. pro úvěry občanům se smluvní strany dohodly „že spory (majetkové, které vzniknou z této smlouvy o úvěru) budou rozhodovány (s konečnou platností v rozhodčím řízení) jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení a.s. …, a to podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti.“ Právní předchůdkyně žalobkyně zahájila 2. 5. 2006 rozhodčí řízení, které vyústilo ve vydání rozhodčího nálezu dne 31. 8. 2006, sp. zn. K 2006/00023, JUDr. Janem Brožem, rozhodcem. Žalovaný byl zavázán zaplatit bance 65.481,18 Kč s příslušenstvím (úroky, úroky z prodlení). Podle doložek nabyl nález 20. 9. 2006 právní moci a 5. 10. 2006 se stal vykonatelným. K vymožení pohledávky s příslušenstvím přiznané rozhodčím nálezem zahájila banka exekuční řízení. Usnesením ze dne 14. 11. 2006, č. j. 51 Nc 10600/2006-8, které nabylo 24. 11. 2009 právní moci, nařídil Okresní soud v Ostravě podle rozhodčího nálezu k uspokojení pohledávky 65.481,18 Kč s příslušenstvím exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. Tomáše Vránu, soudního exekutora. Provedení exekuce Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 11. 2017, č. j. 51 Nc 10600/2016-157, odložil do 30. 6. 2018.
Ke tvrzení dovolatelky, že exekuční řízení bylo 24. 4. 2018 skončeno zastavením exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. (pro nedostatek pravomoci rozhodce), nemohl dovolací soud přihlížet (srov. §241a odst. 6 o.s.ř.).
Účelem právní úpravy obsažené v ustanovení §408 odst. 1, větě druhé, obch. zák. je eliminovat nepříznivý důsledek – promlčení pohledávky v důsledku uplynutí desetileté promlčecí doby, k němuž došlo jen z důvodu délky soudního či rozhodčího řízení, byť samotný právní úkon směřující k uspokojení nebo určení práva (§402, §403 odst. 1 obch. zák.) učinil věřitel včas (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2014, a rozsudek ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 884/2011).
V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, Nejvyšší soud dovodil, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./), neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu zastavit pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. Z uvedeného plyne, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. V návaznosti na závěr, podle něhož rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2016, dovodil, že nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13).
K otázce stavění běhu promlčecí doby se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017, vyjádřil tak, že k němu dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. V rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017, Nejvyšší soud uvedl, že „v témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl (podle následného posouzení exekučním soudem nebo jako v tomto případě) insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce.“ Jinak řečeno, „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Pokud formálně nezrušený rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá v exekučním řízení žádné právní účinky, pak věřitel „nemůže mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb.“ V rozsudku ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, Nejvyšší soud – na základě shora formulovaných závěrů – ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., dovodil, že podal-li věřitel poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatnil právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedošlo.
Promlčecí doba se staví (přestává běžet), pokud strana, vůči níž se právo promlčuje, učiní jakýkoli úkon k zahájení soudního nebo rozhodčího řízení, nebo uplatní svoje právo v řízení již zahájeném (srov. §402, §403 odst. 1, §404 obch. zák.); takovým úkonem je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu žaloba, popř. rozhodčí žaloba, jimiž se zahajují nalézací řízení (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003). V usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že „řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých (nikoli ovšem v předmětném) případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§408 odst. 2 obch. zák.).“ Jinak řečeno, právo pravomocně přiznané lze vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě podle §408 odst. 1 obch. zák. „Promlčecí dobou“ , o jejímž uplynutí hovoří (v souvislosti s prodloužením lhůty k výkonu rozhodnutí) ustanovení §408 odst. 2 obch. zák., není obecná čtyřletá doba (§397 obch. zák.) stanovená pro uplatnění práva v nalézacím řízení, nýbrž desetiletá doba upravená v předcházejícím odstavci téhož paragrafu.
Z toho, co bylo uvedeno shora, vyplývá, že právo žalobou uplatněné se nepromlčelo, neboť žalobkyně (věřitelka) v průběhu exekučního řízení, aniž vyčkala zastavení exekuce, zahájila žalobou soudní (nalézací) řízení.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu