ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4943.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4943/2017-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce P. J. , bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Hnilo, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 415/6, proti žalovanému R. Š. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o zaplacení 52.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 274/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017, č. j. 21 Co 90/2017-177, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 5 C 274/2015-161, zamítl žalobu o zaplacení částky 52.250,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 21 Co 90/2017-177, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s jeho závěrem o neurčitosti smlouvy o zprostředkování prodeje, k němuž soud prvního stupně jako ke zdánlivému právnímu jednání podle §554 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nepřihlédl. Vyložil právní jednání účastníků smlouvy a přijal závěr, že smlouva není neurčitá. Odkázal přitom na rozhodovací praxi dovolacího soudu, představovanou jeho rozsudky ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1374/2012, a ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), „z důvodu, že by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“ Podle dovolatele je otázka určitosti ujednání o smluvní pokutě z důvodů nevymezení konkrétních povinností, které jsou zajištěny smluvní pokutou, rozhodována senáty Nejvyššího soudu rozdílně. Tak v rozsudku ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011, dovolací soud odůvodnil a přijal závěr, podle něhož „dohodly-li si účastnice v souzené věci ve smlouvě o výhradním zprostředkování, že se smluvní pokuta bude vztahovat na ,porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy', nezanechává takto vyjádřený smluvní projev vůle žádné nejasnosti o tom, splnění kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Je zcela nepochybné, že účastnice vymezily (ohraničily) smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy o zprostředkování. Požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno.“ V rozsudku ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011, pak Nejvyšší soud přijal závěr, že „nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu (…) Při posouzení výše přiměřenosti smluvní pokuty je rozhodná doba sjednání dohody o smluvní pokutě a posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty ke konkrétní povinnosti, a nikoliv až následně při porušení konkrétní povinnosti. Z tohoto důvodu sjednání výše smluvní pokuty pro porušení jakékoliv smluvní povinnosti je neurčité, neboť z tohoto ujednání nelze posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty. Takové ujednání je proto neplatné podle §37 obč. zák., jak správně odvolací soud dovodil.“
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Argument dovolatele, že by „měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Dovolatel nespecifikuje právní otázku, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (její podstatu), ani nevymezuje individuálně a kvalifikovaně předpoklady přípustnosti dovolání, tj. od jakého řešení konkrétní právní otázky dovolacím soudem dříve vyřešené, se má dovolací soud odchýlit (má takovou vyřešenou právní otázku posoudit jinak).
Tvrzení, že právní otázka určitosti ujednání o smluvní pokutě je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v situaci, kdy taková právní otázka je různými senáty dovolacího soudu posuzována odlišně. Dovolatel má zato, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011, jsou v diametrálním rozporu se závěry vyjádřenými v jeho rozsudku ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011. Tak tomu ovšem v nyní souzené věci není.
V rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3196/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že se soudní praxe v „otázce platnosti a určitosti smluvní pokuty ve vztahu k přesné specifikaci zajišťované povinnosti ustálila, a nelze proto přisvědčit dovolatelce, že je dovolacím soudem tato otázka rozhodována rozdílně (…) jelikož (…) požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno“ (obdobně srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4327/2014, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1374/2012).
Řešení otázky určitosti smluvní pokuty sjednané pro případ porušení jakékoli smluvní povinnosti, tvoří-li ve smlouvě ucelený a identifikovatelný soubor nevzbuzující žádné pochybnosti o tom, splnění jakých povinností má smluvní pokuta zajišťovat, je senáty dovolacího soudu již ustálené a tato otázka není jeho senáty rozhodována odlišně.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu