ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.499.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 499/2019-749
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Z. V. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalovanému M. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, o zaplacení částky 840 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 172/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2018, č. j. 47 Co 9/2016-726, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 278,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Jana Vodičky, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 C 172/2008-608, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 414 244 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 47 Co 9/2016-726, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 840 000 Kč a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil; ve výroku ohledně nákladů státu jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Dovolatel sice splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ta je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ , avšak neformuluje konkrétní právní otázku, ohledně níž má za to, že je splněn (a který) z obou jím označených předpokladů přípustnosti. Neuvádí konkrétní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, od které se podle jeho přesvědčení měl odvolací soud (a při řešení které otázky) odchýlit, a neformuluje ani otázku, která má být dovolacím soudem řešena rozdílně včetně toho, že by označil rozhodnutí, jež rozdílné posouzení takové otázky obsahují.
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nevyhovuje ani námitka, že odvolací soud „ nedostál důvodům uvedeným v předchozím kasačním rozhodnutí “, kterým určil odvolacímu soudu rámec toho, jaké pochybení má odstranit a jakými kritérii má přiměřenost smluvní pokuty poměřovat, ani výtka, že „ nic z toho KS neučinil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “. Žalovaný zdůrazňuje, že Nejvyšší soud své kasační rozhodnutí „ nezaložil na tom, že by závěr odvolacího soud byl nesprávný “, odvolacímu soudu však vytýká, že „ ke svému závěru dospěl na základě nesprávného postupu “. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaný sice polemizuje s tím, jak odvolací soud ve věci postupoval a rozhodl, je přitom zřejmé, že není srozuměn s jeho závěry týkajícími se posouzení nároku na smluvní pokutu; neformuluje přitom žádnou otázku hmotného či procesního práva k dovolacímu přezkumu. Namítá-li, že v napadeném rozhodnutí absentuje posouzení, zda sjednaná smluvní pokuta je či není v rozporu s dobrými mravy, a že odvolací soud „ vyřešil celou situaci pouze opačným způsobem, aniž by své (nyní opačné) závěry podrobil přezkumu dle kritérií, jež mu nastínil Nejvyšší soud “, jeví se tato námitka neopodstatněná. Lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku (odstavec 21), v němž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (a v souladu s právními závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu) své úvahy vedoucí jej k závěru, že sjednaná smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy, podrobně vysvětlil.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nerozhodoval Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku pro bezpředmětnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 13 980 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., k tomu náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, a částka 2 998,80 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), což je celkem 17 278,80 Kč.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu