ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.604.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 604/2019-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. F. , bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalovanému P. V. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Křiváčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, o 233.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 417/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2018, č.j. 72 Co 108/2017-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.568 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č.j. 40 C 417/2015-149, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2016, č.j. 40 C 417/2015-165, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 233.000 Kč s příslušenstvím (specifikovanými úroky z prodlení) a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 81.590 Kč.
Rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č.j. 72 Co 108/2017-284, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 179.644,10 Kč. Podle odvolacího soudu je posuzovaný právní vztah vztahem ze smlouvy o půjčce (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“). Stanovení doby vrácení předmětu půjčky není nezbytnou náležitostí smlouvy, neboť splatnost může být sjednána později, a ústnost ujednání nečiní smlouvu pro nedostatek formy neplatnou. Soud prvního stupně se tedy mýlil, pokud uzavřel, že počáteční absence ujednání účastníků o splatnosti půjčky vylučuje závěr o platnosti takové smlouvy. V daném případě byla naplněna i reálná povaha vzniku smluvního vztahu, tj. odevzdání předmětu půjčky. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž dovodila, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu §657 obč. zák. i tehdy, poukáže-li podle smluvního ujednání s dlužníkem peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 671/2011).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud po opakování dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) výslechem svědků vyšel ze zjištění, že dcera žalobce (bývalá manželka žalovaného) před uzavřením manželství s žalovaným sjednala s obcí XY nájemní smlouvu a zároveň i smlouvu o smlouvě budoucí o převodu bytové jednotky č. XY nacházející se v domě na adrese XY. Protože následně přijala nabídku vhodnějšího bytu, vznikla jí povinnost předmětný byt v ulici XY, k němuž se vázalo i její právo domáhat se v budoucnu převodu bytu do vlastnictví, obci vrátit. Jelikož již v této době měla vážný vztah s žalovaným, nájemní smlouvu k uvedenému bytu a zároveň i smlouvu o budoucím převodu této bytové jednotky s obcí nově uzavřel žalovaný, aby tak uvedený byt „zůstal v rodině.“ Žalovaný v té době nedisponoval částkou 233.000 Kč, kterou byl povinen v souvislosti s podpisem zmíněné smlouvy o smlouvě budoucí obci zaplatit jako akontaci; po dohodě účastníků peněžní částku na bankovní účet obce složil žalobce. Manželství, které dcera žalobce s žalovaným uzavřela 6. 8. 2010, bylo pravomocně rozvedeno 24. 6. 2015. Účastníci se dohodli, že dluh ve výši 233.000 Kč vrátí žalovaný 12. 12. 2012.
Námitky žalovaného uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr odvolacího soudu o založení platného právního poměru ze smlouvy o půjčce. Dovolatel oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalobce „bez jakékoliv dohody“ s ním poskytl peněžité plnění věřiteli (obci); v takovém případě se proto jedná o vztah z bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Protože dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci, lze shrnout, že se žalovaný předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Dovolací soud podotýká, že důkazům, které odvolací soud provedl a následně zhodnotil, odpovídá skutkový závěr, který následně právně posoudil; jinak řečeno, není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Přípustnost dovolání nezakládají námitky směřující proti absenci poučení podle §118a (§213a) o.s.ř. a proti postupu odvolacího soudu, který neprovedl důkaz výslechem žalovaného (§131, §213 o.s.ř.); dovolatel jimi vymezuje možné vady řízení, pro něž dovolání nelze podat, a ke kterým dovolací soud přihlédne – je-li jimi řízení skutečně postiženo –, jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 1, větu druhou, §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).
Neuvedl-li dovolatel žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. O odkladu vykonatelnosti či právní moci podle §243 o.s.ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, je-li dovolání bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 2. 4. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu