ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1239.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1239/2019- 359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání obviněné A. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 3 To 82/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 128/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 2 T 128/2016, byla obviněná A. S. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:
ačkoliv byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. 4 T 55/2013-167 ze dne 12. 4. 2013, jenž nabyl právní moci téhož dne, uznána vinnou přečinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, za který jí byl uložen mimo jiné trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 5-ti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, kdy výrok o trestu byl následně zrušen výrokem o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 5. 2015, č.j. 2 T 11/2015-502, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2015, v trvání 20-ti měsíců, který vykonala dne 19. 4. 2016,
přesto opět dne 11. 7. 2016 v době kolem 15:50 hodin, na prodejní ploše HM Tesco na ul. XY č. XY v XY poté, co přistoupila zezadu k poškozené J. N., narozené XY, z jejího nákupního vozíku, který měla poškozená neustále u těla a pustila jeho madlo jen v okamžiku, kdy oběma rukama sahala po zboží do regálu, odcizila na něm zavěšenou dámskou kabelku černé barvy s blíže nezjištěným obsahem tím, že sundala kabelku z háčku, a i s kabelkou odešla.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Ostravě obviněné podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 2 T 128/2016, podala obviněná odvolání do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 3 To 82/2019, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 3 To 82/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení a rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. [správně §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] obviněná namítá, že hlavní líčení a dokazování před soudem prvního stupně se konalo bez její přítomnosti, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Rozporuje závěry soudů nižší instance, že jí zdravotní stav umožňoval účastnit se hlavních líčení a že odchod z jednací síně byl jejím vlastním rozhodnutím. Obviněná následně tvrdí, že její zdravotní stav neumožňoval se účastnit hlavního líčení, když po skončení hlavního líčení podstoupila lékařské vyšetření, které potvrdilo, že nebyla ve stavu, aby se účastnila hlavního líčení. Podle jejího názoru měl soud prvního stupně přivolat sanitku nebo lékaře, ne jí sdělit, že může odejít z jednací síně, pokud se hlavního líčení zúčastnit nechce. Obdobná je situace ve vztahu k hlavnímu líčení konanému dne 20. 11. 2018, když soudu sdělila, že je gravidní a že je jí špatně, přičemž soud prvního stupně zcela nepochopitelně celou věc uzavřel tím, že o ranních nevolnostech vzhledem k době konání hlavního líčení nelze uvažovat. Zdůrazňuje, že byť se hlavní líčení konalo ve 13:00 hod., trpěla nevolnostmi i v tuto denní dobu a poukazuje na bagatelizaci jejích subjektivních potíží soudy nižších stupňů. Nespornost gravidity potvrzuje skutečnost, že dne 28. 5. 2019 porodila ve Fakultní nemocnici v XY dítě.
Dále namítá, že pro konání hlavních líčení v její nepřítomnosti nebyly splněny podmínky §204 odst. 2 tr. ř., podle kterého může být obviněný vykázán z jednací síně jen v případě, že ruší pořádek a na dobu nezbytně nutnou, a ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., podle kterého může být hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněné, jen pokud má soud za to, že věc lze spolehlivě v nepřítomnosti obviněné rozhodnout a zároveň dosáhnout účelu trestního řízení. Tak tomu v dané věci nebylo, když klíčová výpověď svědka S. G. byla provedena v její přítomnosti a tento svědek ji tedy nemohl osobně ztotožnit. Zdůrazňuje, že pokud se konalo hlavní líčení v její nepřítomnosti, nemohla se vyjádřit k žádnému provedenému záznamu a svědek S. G. ji nemohl osobně ztotožnit. Samotný kamerový záznam není takové kvality, aby z něho bylo možno poznat, že je na něm zachycena její osoba. Řetězec důkazů není v tomto případě ucelený, když ani nebylo zjišťováno, zda v uvedený den a čas nebylo ostrahou obchodního domu Tesco zadrženo více osob.
Postupem soudu prvního stupně tak došlo ke zkrácení jejích práv zakotvených v trestním řádu a práva na spravedlivý proces podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (Úmluvy). Konstatuje, že zásah do tohoto práva v podobě konání hlavního líčení v její nepřítomnosti je akceptovatelný pouze na podkladě zákonného důvodu a soudní řízení jako celek nesmí být poznamenáno pozbytím podstatných rysů spravedlivého procesu. Uvádí, že akceptovat její nepřítomnost u hlavního líčení by bylo možno pouze za situace, že by její nepřítomnost nijak nepoznamenala průběh a současně výsledek hlavního líčení. Takové podmínky nebyly v projednávaném případě splněny.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že trvají pochybnosti o její příčetnosti v době spáchání skutku. Zpracovaný znalecký posudek nepovažuje za dostatečný, když tento nevyvrací pochybnosti o její příčetnosti zejména ve světle přiznané invalidity a běžícím řízení o omezení její svéprávnosti. Podle jejího názoru předložený znalecký posudek neřeší otázku její příčetnosti ke dni spáchané trestné činnosti, přičemž se nevyjadřuje ani k vývoji jejího duševního stavu do současnosti. Zdůrazňuje, že navrhovala provedení revizního znaleckého posudku a zohlednění obsahu řízení o omezení svéprávnosti, kdy podle jejího názoru měl soud prvního stupně na výsledek řízení o svéprávnosti vyčkat. Dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11, poukazuje na rozhodovací soudní praxi v oblasti tzv. opomenutých důkazů. Nesprávné právní posouzení rovněž dovozuje z uloženého trestu, neboť je nepřiměřeně přísný a byl uložen soudy bez dostatečného a řádného zohlednění kritérií pro ukládání trestu.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 3 To 82/2019 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 2 T 128/2016 a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla podle §265o odst. 1 tr. ř., aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu odnětí svobody s ohledem na skutečnost, že se jí dne 28. 5. 2019 narodilo dítě.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 853/2019, nejprve shrnula průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatelky. Ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám státní zástupkyně uvádí, že obviněná uplatnila totožnou argumentaci, jako v předchozích stadiích trestního řízení. Státní zástupkyně z pohledu námitky porušení práv obviněné ohledně konání hlavního líčení v její nepřítomnosti výslovně uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně ve vztahu k této námitce, který ji shledal nedůvodnou, přičemž rozvádí průběh obou hlavních líčení. Poukazuje na přítomnost soudních znalkyň u hlavního líčení konaného dne 20. 11. 2018 a vyjádření znalkyně MUDr. Dany Skřontové ohledně chování obviněné u tohoto hlavního líčení. Uzavírá, že v dané věci byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné podle §202 odst. 4 tr. ř.
Ve vztahu k námitce obviněné, týkající se jejího duševního stavu, státní zástupkyně uvedla, že v dané věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož vyplynulo, že v době spáchání skutku byla obviněná osobou zcela příčetnou. Proto posléze soud druhého stupně zcela správně vyhodnotil požadavek na vypracování revizního znaleckého posudku jako nadbytečný.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně uvedla, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byla obviněná zkrácena na svém právu, aby její věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohla se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněné na projednání trestní věci v její přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je jí v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Poněkud odlišně jsou poté trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněné u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že vzhledem ke zvolené argumentaci obviněné je nepochybné, že při písemném vyhotovení dovolání došlo k písařské chybě, když v dovolání je sice výslovně citováno ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ovšem ze slovního vyjádření a formulace dovolacích námitek je zřejmé, že obviněná měla evidentně na mysli uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vztahující se k porušení ustanovení o přítomnosti obviněné osoby v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, nikoliv že ve věci rozhodl vyloučený orgán.
Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněná uplatnila námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitky týkající se porušení práva na obhajobu spočívající v nepřítomnosti obviněné při hlavním líčení. Jedná se tedy o námitky tykající se uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Ve vztahu k zbývající argumentaci je možno uzavřít, že tyto nelze pod další uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba uvést, že obviněná jeho naplnění spatřuje v tom, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v její nepřítomnosti a soud druhého stupně tento postup akceptoval. Obviněná se v této souvislosti dovolává výslovně porušení ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. a §204 odst. 2 tr. ř. Ve vztahu k porušení ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. konkrétně namítá, že nebyla splněna podmínka, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout v její nepřítomnosti a zároveň dosáhnout účelu trestního řízení, když následně rozvádí důvody, které vedly k tomu, že se hlavního líčení neúčastnila. Ve vztahu k ustanovení §204 odst. 2 tr. ř. namítá, že nerušila průběh hlavního líčení. Ve vztahu k této dovolací argumentaci je vhodné uvést, že v podstatě totožnou argumentaci obviněná uplatnila v rámci odvolacího řízení, přičemž soud druhého stupně na její námitky řádně reagoval, těmito se řádně zabýval a nepominul je (viz str. 6-7, body 22. – 23. rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho odůvodnění odkazuje. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelka v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Obecně je třeba uvést, že pokud obviněná namítá, že důvodem její nepřítomnosti byly její zdravotní potíže, tak v tomto směru je třeba zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 8. 2018 (na č. l. 146-147) vyplývá, že obviněná chtěla opustit soudní síň, tedy netvrdila, že jí v účasti brání nějaké zdravotní důvody, takže byla soudem prvního stupně upozorněna, že hlavní líčení za takové situace proběhne v její nepřítomnosti. Posléze se soud prvního stupně po poradě mezi obviněnou a její obhájkyní pokusil obviněnou vyslechnout, přičemž obviněná se v rámci výslechu nevhodně chovala, takže byla soudem opakovaně upozorněna na nevhodné chování v soudní síni a možnost vykázání z jednací síně, což se posléze za použití §204 odst. 2 tr. ř. stalo. Jinak vyjádřeno tohoto hlavního líčení se obviněná neúčastnila nikoliv proto, že by jí v účasti bránily objektivní důvody, ale z důvodu svého nevhodného chování. Za takové situace, jestliže to byla právě obviněná, která svým nevhodným chováním v jednací síni bránila řádnému průběhu hlavního líčení, takže ji bylo nutné postupem podle §204 odst. 1 tr. ř. vykázat z jednací síně, čímž se sama zbavila možnosti účastnit se hlavního líčení ve své trestní věci, nelze její nepřítomnost ani její důsledky vytýkat soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 11 Tdo 55/2011). V dané souvislosti je nutno současně zdůraznit, že tohoto hlavního líčení se účastnila obhájkyně obviněné, takže práva obhajoby byla nepochybně zajištěna, když nelze také pominout, že u dalšího hlavního líčení konaného 20. 11. 2018 byl na počátku za přítomnosti obviněné zopakován podle §219 odst. 3 tr. ř. podstatný obsah dosavadního jednání a podle §204 odst. 2 tr. ř. podstatný obsah průběhu hlavního líčení konaného dne 30. 8. 2018, čímž byla obviněné dána reálná možnost se k provedeným důkazům vyjádřit, takže její práva na obhajobu nemohla být ohrožena ani porušena. Stran námitky porušení práva na obhajobu obviněné konáním hlavního líčení dne 20. 11. 2018 lze pro stručnost opětovně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který se touto námitkou zabýval a řádně se s ní vypořádal, a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že o účelovosti jednání obviněné nakonec svědčí skutečnost, že obviněná měnila důvody, které jí měly údajně bránit v účasti u tohoto hlavního líčení, když nejprve předstírala, že není duševně v pořádku a následně začala tvrdit, že je jí nevolno jednak z důvodu, že užila léky na uklidnění a jednat její gravidity. Zde nelze pominout vyjádření přítomných znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie u tohoto hlavního líčení (viz č. l. 178) ohledně účelovosti chování obviněné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že konáním hlavních líčení v nepřítomnosti obviněné právo na obhajobu nebylo obviněné upřeno a zůstalo zachováno. Nejenže byla zcela řádně a správně poučena o svých právech a způsobu chování v jednací síni, byl jí rovněž shrnut průběh dosavadního trestního řízení včetně podstatného obsahu hlavního líčení, z něhož byla vykázána. Nadto je třeba zdůraznit, že tvrzené zdravotní komplikace obviněná nikdy fakticky nedoložila, ačkoliv byla soudem prvního stupně vyzvána k doložení lékařské zprávy, což však neučinila. Skutečnost, že obviněná byla gravidní, není sama o sobě důvodem neschopnosti se k soudu osobně dostavit a aktivně před ním vystupovat k ochraně svých práv a zájmů, pokud není lékařskou zprávou doloženo, že její zdravotní stav jí znemožňuje se hlavního líčení účastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 690/2016).
Pokud obviněná odkazuje na ustanovení §204 odst. 2 tr. ř. a dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro její vykázání z jednací síně, je třeba odkázat na průběh hlavních líčení zachycený na zvukovém záznamu, když navíc v případě hlavního líčení konaného dne 20. 11. 2018 nebyla obviněná z jednací síně vykázána, tato jednací síň opustila svévolně přes poučení, že bude jednáno v její nepřítomnosti.
Obviněná dále zpochybňuje naplnění všech podmínek §202 odst. 2 tr. ř., pro konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, konkrétně podmínky, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení. Jedná se o vyjádření materiálních podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné. Jde o vyjádření toho, že nepřítomnost obviněné nesmí poznamenat průběh a výsledky hlavního líčení do té míry, že by v její nepřítomnosti nebylo možno provést dokazování v potřebném rozsahu, dostatečně zjistit skutkový stav, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i trestu, ochranného opatření a náhrady škody (viz R 57/1972-II) a to z pohledu dodržení práva obviněné na obhajobu a při zachování zásady rovnosti stran (viz čl. 96 odst. 1 Úst. , čl. 37 Listiny). Podle Nejvyššího soudu tyto zákonné podmínky v dané věci byly splněny.
Obviněná konkrétně namítá, že soudy nemohly ve věci spolehlivě rozhodnout, když svědecká výpověď svědka S. G. byla provedena v její nepřítomnosti, takže ji svědek nemohl ztotožnit jako pachatelku předmětného skutku. Předně je třeba zdůraznit, že hlavního líčení, v jehož rámci byl proveden důkazní prostředek spočívající v přečtení výpovědi uvedeného svědka (§211 odst. 1 tr. ř.) se účastnila ustanovená obhájkyně obviněné, jejíž povinností bylo hájit obviněnou, takže její obhajovací práva byla zachována. Nad rámec uvedených skutečností Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv tato svědecká výpověď potvrdila zjištěný skutkový stav, nestojí tento důkaz osamoceně. Všechny provedené důkazy je nutné hodnotit v kontextu a souvislosti s dalšími důkazy. Je třeba zdůraznit, že obviněná byla usvědčena především kamerovým záznamem a následným zadržením ostrahou obchodního domu a jejím předáním Policii ČR. Nadto je třeba uvést, že svědek hovořil pouze obecně o okolnostech zadržení pachatelky uvedené trestné činnosti, když sám výslovně uvedl, že si již blíže na celou situace nepamatuje, což je i vzhledem k jeho pracovní náplni pochopitelné, takže jen stěží lze dovodit, že by byl vzhledem k odstupu času pachatelku schopen identifikovat (2 roky), zejména za situace, že tuto viděl na kamerovém záznamu, sám ji nezadržel, přičemž jak již bylo naznačeno, o identitě obviněné jako pachatelky uvedené trestné činnosti svědčí právě zajištěný kamerový záznam a záznam o jejím zadržení ostrahou obchodního domu a jejím předání Policii ČR. Navíc nelze pominout, že to bylo právě aktivní jednání obviněné, které vedlo k jejímu vykázání z jednací síně, a proto se hlavního líčení neúčastnila. Ad absurdum by výklad obviněné vedl k situaci, že by vzhledem k jejímu aktivnímu konání směřujícímu k tomu, že musela být vykázána z jednací síně, ve věci nebylo možno nikdy rozhodnout právě s odkazem na právo na spravedlivý proces. V dané věci lze také mít za to, že byla splněna i podmínka, že i v nepřítomnosti obviněné bylo možno dosáhnout účelu trestního řízení, když obviněná je osobou opakovaně soudně trestanou, takže o preventivním či výchovném účelu hlavního líčení v jeho případě lze mít již důvodné pochybnosti a v dané věci byly dodrženy materiální i formální podmínky pro takový postup, které jsou obsaženy v ustanovení §202 tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 602/2017).
Nejvyšší soud se zabýval nepřítomností obviněné u hlavních líčení i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva na projednání věci v její přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a dále jejích práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy. Právo obviněné osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně srovnej např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/2002 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny ovšem není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněné blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněné hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Důležité je, aby konáním těchto jednání v nepřítomnosti obviněné nebylo soudní řízení dotčeno jako celek v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup obou soudů nebyl nekorektní. Postup soudu prvního stupně, který z výše uvedených okolností jednal v nepřítomnosti obviněné, nepochybně nepředstavoval nepřijatelný zásah do zmíněného práva obviněné; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněné.
Ve vztahu ke zbývající argumentaci týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že obviněná nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování před soudy nižších stupňů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který obviněná ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů byla obviněná uznána vinou, z jakého důvodu zamítl provedení revizního znaleckého posudku, na základě jakých důkazů shledal příčetnost obviněné v době spáchání skutku. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 7-10, bod 6. a 8. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem neodkázal pouze na jeho rozhodnutí, nýbrž uvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-6, bod 14. – 23. usnesení soudu druhého stupně).
Přesto bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat následující skutečnosti. Obviněná především namítá, že soudy nižších stupňů se dostatečně nezabývaly otázkou prokázání její příčetnosti v okamžiku spáchání trestné činnosti. Nejvyšší soud považuje takto vznesenou námitku obviněné za lichou, když soud prvního stupně se otázkou příčetnosti obviněné zabýval a při jejím posouzení vycházel především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vypracovaného MUDr. Danou Skřontovou a PhDr. Renatou Koláčkovou (na č. l. 167-174), když znalkyně k závěrům znaleckého posudku byly slyšeny u hlavního líčení, takže obhajobě byla dána možnost jim klást otázky a k tomu znaleckému posudku, ale zejména jeho závěrům se vyjádřit, přičemž o jejich odborných závěrech nevyvstaly v řízení žádné důvodné pochybnosti.
Obviněná se v této souvislosti dovolává tzv. opomenutých důkazů, když namítá, že soudy měly provést v dané věci revizní znalecký posudek k posouzení její příčetnosti. Zde považuje Nejvyšší soud za potřebné předestřít některá obecná východiska týkající se problému tzv. opomenutých důkazů. Tzv. opomenuté důkazy lze obecně charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
V dané souvislosti je vhodné uvést, že za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). O takovou situaci se v dané věci jedná. Soud prvního stupně totiž neprovedení tohoto revizního znaleckého posudku řádně zdůvodnil, když tento návrh na doplnění dokazování zamítl z důvodu nadbytečnosti (viz str. 8, bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž s jeho závěry se ztotožnil rovněž soud druhého stupně (viz str. 4-5, bod 18. rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na úvahy těchto soudů ve vztahu k požadavku na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
K námitce obviněné, týkající se současně probíhajícího řízení o omezení svéprávnosti obviněné, je třeba uvést, že v daném řízení doposud nebylo rozhodnuto. Navíc pro posouzení otázky nepříčetnosti není otázka případného zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů podstatná (od účinnosti nového občanského zákoníku omezení svéprávnosti) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 370), když rozhodující a důležité je, zda pachatelka v době spáchání skutku byla či nebyla schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo ovládat své jednání. Předmětná otázka byla v řízení před soudem prvního stupně řádně objasněna. Nad rámec uvedeného, toliko pro dokreslení celé situace, je třeba uvést, že v současné době byly Policií ČR, Městským ředitelstvím policie Ostrava, zahájeny trestní úkony pro podezření spáchání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit obviněná společně s jejími rodiči (č. l. 286) právě ve vztahu ke svému duševnímu stavu.
Obecně je také nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Stran námitky obviněné spočívající v nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody Nejvyšší soud připomíná, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). K námitce týkající se trestu se vztahuje především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž spočívá v tom, že by byl obviněné uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal, nebo by bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup [§265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], což rovněž není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí zdůraznit, že soud prvního stupně zcela řádně rozvedl, na základě jakých úvah postupoval při ukládání trestu odnětí svobody. Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, tedy v dolní polovině zákonné sazby z možných šesti měsíců až tří let. Soud postupoval zcela řádně dle §37 tr. zákoníku ve spojení s §39 tr. zákoníku. Posuzoval jednak povahu a závažnost spáchaného trestného činu, způsob provedení, následky, pohnutku obviněné a rovněž i vliv jednání obviněné na poškozenou, tedy na osobu vysokého věku. K tíží obviněné soud prvního stupně přičetl recidivu a osobu poškozené a motiv trestné činnosti, když polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku soud neshledal. Při svých úvahách přihlédl současně k osobním, majetkovým jiným poměrům obviněné. Vzhledem k okolnosti, že předchozí uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody neměly na obviněnou vliv, uložil soud prvního stupně obviněné trest nepodmíněný.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl sice uplatněn právně relevantním způsobem, ovšem je zjevně neopodstatněný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nebyl uplatněn právně relevantním způsobem. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněná v rámci podaného dovolání navrhla, aby jí byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněné nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. Navíc o odkladu výkonu trestu z důvodu narození dítěte je příslušný rozhodnout podle §322 odst. 3 tr. ř. soud prvního stupně, který toto rozhodnutí již učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová