ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1247.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1247/2019- 230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání obviněného P. H. , rozeného K. , nar. XY v XY, bez zaměstnání, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 10 To 178/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 40/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 6 T 40/2019, byl obviněný P. H., rozený K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 5. 4. 2018 v době od 13:15 hod. do 13:20 hod. v obci XY část XY na pozemku XY bez č.p. poté, co tam přišel J. M. požádat o ztlumení velmi hlasité hudby, mu vytrhl z ruky dřevěnou násadu od lopaty a za vykřikování „Pryč z mého pozemku!“ J. M. fyzicky napadl, nejméně pětkrát ho značnou silou násadou udeřil do různých částí těla, až došlo k rozlomení násady, při tomto napadení utrpěl J. M. zranění, spočívající v třech pruhovitých podkožních krevních výronech ve střední až dolní části břicha vlevo, podkožním krevním výronu na hřbetu levé ruky a nártu levé nohy, v úrovni V. prstu, zlomenině okovce levé loketní kosti s mírným posunem s rozvojem mohutného krevního otoku v oblasti levého lokte, uvedená zranění si vyžádala opakovaná ambulantní ošetření i hospitalizaci v nemocnici od 5. 4. do 6. 4. 2018 a od 23. 4. do 27. 4. 2018, kdy byl omezen v běžném způsobu života po dobu nepřesahující šest týdnů.
Za shora uvedený přečin uložil Okresní soud v Kutné Hoře obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil se zkušební dobou 2 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 411 97 518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši 24 973 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 6 T 40/2019, podal obviněný odvolání do všech výroků. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze unesením ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 10 To 178/2019, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítnul.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 10 To 178/2019 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 6 T 40/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání do výroku o vině, trestu a náhradě škody z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že podle jeho názoru trpí rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávným právním posouzením skutku, k němuž došlo v souvislosti s vadným hodnocením důkazů, neboť je soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevyložily. Podle dovolatele došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege, když soudy v rozporu se zákonem posoudily jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví, přestože jeho jednání naplňovalo znaky nutné obrany nebo putativní nutné obrany. Zdůrazňuje, že podle právní teorie je třeba zvláštním způsobem přihlížet k subjektivnímu vnímání nebezpečí, tj. k útoku, osobou nebezpečí odvracející (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3235/15). Domnívá se, že oba soudy takto nepostupovaly, zejména z toho pohledu, jak se jevila situace jemu jako obránci.
Podle dovolatele použitá právní kvalifikace neodpovídá jeho jednání. Následně poukazuje na svoji obhajobu, když zdůrazňuje, že jeho jednání nebylo vedeno od počátku úmyslem ublížit jinému na zdraví, směřovalo k ochraně jeho majetku. Poukazuje zároveň na okolnosti, za kterých poškozeného uviděl, tento ho napadl, přičemž podle jeho názoru není důvod jeho výpověď považovat za nevěrohodnou. Má za to, že rozhodující je, zda jeho jednání naplňovalo znaky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, k čemuž se podle jeho přesvědčení soudy nižších stupňů přesvědčivým způsobem nevyjádřily. Uvádí, že jeho výpověď a výpověď poškozeného ohledně toho, co se v domě stalo, se liší, přičemž soudy se zabývaly toliko výpovědí poškozeného, kterou považovaly za věrohodnou, ovšem bez hodnocení všech okolností skutku. Při hodnocení osoby poškozeného soudy nevzaly v úvahu jeho pohled (obviněného) na místě samém, když poškozený byl robustní muž a stál na místě samém s tyčí, takže ho rozhodně nevnímal jako důchodce, což uvedl v rámci svého výslechu. Namítá, že i důvod vniknutí do jeho nemovitosti se jeví jako neuvěřitelný, když mezi jeho nemovitostí a nemovitostí poškozeného je 200 metrů. Pokud měl poškozený z něho strach, neměl vůbec do jeho nemovitosti vstupovat. Naopak vstup do nemovitosti s tyčí v ruce neevokuje žádnou obranu, nýbrž úmysl poškozeného ho napadnout. Dále podrobně rozvádí svoji obhajobu ohledně důvodu napadení poškozeného, a že jeho jednání nesměřovalo ke způsobení následku spočívajícím v ublížení na zdraví. Má za to, že tedy nemohl vybočit z mezí nutné obrany.
Současně uvádí, že i pokud by soudy řádně zdůvodnily, proč se nemohlo jednat o nutnou obranu, měly se zabývat otázkou, zda se mohlo jednat o putativní obranu, tedy o obranu proti domnělému útoku, což se posuzuje podle pravidel pro skutkový omyl. V takovém případě by připadalo v úvahu jeho jednání posoudit jako spáchané z vědomé nedbalosti, když ovšem u něho by bylo možno dovodit toliko trestní odpovědnost z nevědomé nedbalosti.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně, a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 1047/2019 nejprve konstatoval, proti jakému rozhodnutí podané dovolání směřuje a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod, když zdůrazňuje, že obviněný opakuje jen skutečnosti, které uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a se kterými se soudy nižších stupňů řádně a dostatečným způsobem vypořádaly. Za takové situace se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Podle státního zástupce obviněný namítá nesprávné posouzení nutné obrany, když podle jeho názoru soudy nezohlednily jeho subjektivní stav, když byl poškozeným napaden, event. poškozeného vnímal jako útočníka. Takto uplatněná argumentace je založena na zpochybňování skutkových závěrů soudů a polemice se způsobem jejich hodnocení, přičemž v tomto směru státní zástupce odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Pro úplnost následně dodává, že zjištěná skutková zjištění vylučují právní závěr o nutné obraně, ale i putativní obraně.
Následně státní zástupce uvádí, že pokud obviněný poukazuje na svůj subjektivní stav a vnímaní inkriminovaného incidentu, tak uvádí, že putativní obrana není zcela subjektivním institutem, který by byl oproštěn od objektivní reality. Jednání v putativní obraně se musí opírat o určité vnější, objektivní momenty, když podstatou putativní obrany je skutkový omyl, že pachatel čelí útoku. Podle státního zástupce v dané věci takové žádné vnější okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by se mohl obviněný domnívat, že čelí útoku, zjištěny nebyly. Proto lze považovat námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že ho odmítne podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že použitá právní kvalifikace neodpovídá jeho jednání, neboť jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, popř. že se jednalo o případ tzv. putativní nutné obrany.
Nejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace považuje za vhodné nejprve předestřít určitá obecná východiska.
Podstatou nutné obrany podle §29 tr. zákoníku je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem (viz ustanovení §1 tr. zák. blíže rozvedené v dalších ustanoveních trestního zákona), jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Podmínkou nutné obrany je odvrácení útoku přímo hrozícího (podle okolností případu musí být tedy jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou) nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem. U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, podmínkou subsidiarita, jediné omezení spočívá v tom, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok a také se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. rozhodnutí publikované pod č. 15 v sešitu č. 3 Bulletinu NS z roku 1984).
O putativní obranu se jedná tehdy, jestliže pachatel subjektivně vnímal poškozeného jako osobu, která proti němu útočila, ačkoli ve skutečnosti o takové jednání u poškozeného nešlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 356/2010). Jinak vyjádřeno, jestliže pachatel odvrací útok, který není skutečný, ale domnělý, jedná se o tzv. putativní nutnou obranu, která se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu (viz §18 odst. 4 trestního zákoníku). Jestliže se pachatel mylně domníval, že zde útok je (domníval se, že zde jsou skutečnosti odůvodňující nutnou obranu, ač tomu tak de facto nebylo), nepřičítá se mu trestný čin úmyslný, ale zjišťuje se, není-li v tom, že pachatel správně nerozpoznal situaci, nedbalost. V tomto případě může přicházet v úvahu jeho trestní odpovědnost nejvýše za nedbalostní (kulpózní) trestný čin. K tomu srov. rozhodnutí č. 2196/1925 Sb. rozh. NS: „Putativní nutná obrana spočívá v tom, že pachatel má subjektivně omylem za to, že tu jsou ve skutečnosti podmínky nutné obrany, totiž, útok nespravedlivý, přítomný, směřující proti životu, svobodě nebo jmění, proti němuž obrana je potřebnou, ač těchto podmínek skutečně tu není. Pachatel tedy pojímá při putativní obraně mylně situaci tak, jako by pro něj odůvodňovala právo nutné obrany. Soud musí tudíž při uvažování o putativní nutné obraně zabývati se otázkou, zda tu byl nesoulad mezi představou a skutečností, musí uvažovati o tom, zda a jak mohl býti se zřetelem na duševní rozpoložení pachatelovo tento nesoulad přivoděn.“ Při posuzování, zda určité jednání splňuje podmínky putativní nutné obrany, je tedy třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje (srov. Solnař, J., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Novatrix, 2009, str. 126). Neboli, závěr o naplnění či nenaplnění podmínek putativní nutné obrany musí odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace, s ohledem na všechny své okolnosti, jevila právě pachateli, nikoliv domnělému útočníkovi či třetímu nezúčastněnému pozorovateli, nezatíženému subjektivním vnímáním útoku ze strany pachatele, když ovšem je třeba vzít na vědomí i určité vnější okolnosti, ze kterých by mohl pachatel dovodit, že čelí zdánlivému útoku. Nerespektování tohoto pravidla může vést k odsouzení pachatele v rozporu s čl. 39 Listiny, zakotvujícím zásadu nullum crimen sine lege, či čl. 40 odst. 2 Listiny, tj. presumpci neviny.
Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace ve vztahu k namítanému jednání v nutné obraně je třeba zdůraznit, že by se mohlo navenek jevit, že obviněný uvádí právně relevantní argumentaci, nicméně jeho námitky jsou pouze skutkového charakteru, kdy se dovolatel snaží prosadit vlastní verzi události, kterou ovšem mají soudy nižších stupňů za vyvrácenou (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně, bod 5. – 6., str. 2 usnesení soudu druhého stupně). Obviněný při formulování této námitky v podstatě vychází ze svojí verze události spočívající v tom, že ho poškozený napadl a zpochybňuje v tomto směru otázku věrohodnosti poškozeného, když uvádí, že není důvod nevěřit jeho obhajobě, že ho poškozený napadl a že se pouze bránil. Takovými námitkami obviněný fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Z pohledu zvolené dovolací argumentace se ještě sluší poznamenat, že soudy nižších stupňů řádně zdůvodnily, na základě jakých skutečností a důkazů dospěly k závěru, že obviněný nejednal za podmínek nutné obrany.
Nad rámec shora uvedeného je vhodné konstatovat, že pokud obviněný nesouhlasí s argumentací soudů nižších stupňů ohledně hodnocení osoby poškozeného jako na první pohled starší a nemocné osoby, tak ze strany obviněného se opětovně jedná jen o nesouhlas obviněného se způsobem hodnocení důkazů. Přesto je třeba uvést, že tomuto hodnocení osoby poškozeného odpovídá i fotografie poškozeného založená ve spise, když samotná hmotnost poškozeného (cca 100 kg) nemůže vést k závěru, že tento vzbuzoval důvodnou obavu. Naopak tato skutečnost spolu s věkem poškozeného (72 let) svědčila o jeho snížené pohyblivosti. K námitce obviněného, že to byl právě poškozený, který neoprávněně vstoupil na jeho pozemek, je třeba uvést, že poškozený logicky vysvětlil, z jakých důvodů přišel k domu obviněného, že chtěl s obviněným hovořit, protože tento si pouštěl hlasitě hudbu, což ho rušilo. V tomto směru je třeba zdůraznit, že pozemek obviněného, na který poškozený vstoupil, byl částečně volně přístupný, přičemž jinak než vstupem na pozemek se poškozený, pokud chtěl s obviněným hovořit, k domu obviněného nemohl dostat, když tam nebyla branka, ale zejména zvonek. Lze mít za to, že za takové situace nelze hovořit o neoprávněném vstupu poškozeného na pozemek obviněného, neboť jak již bylo naznačeno, pozemek obviněného byl částečně volně přístupný, nebyla tam branka se zvonkem, ale ani jinak zařízeno, aby osoby, které chtěly hovořit s obviněným, se s tímto mohly dostat do kontaktu bez toho, že by vstoupily na jeho pozemek. Jinak vyjádřeno, samotný obviněný nedal osobám, které s ním chtějí mluvit či s ním o něčem jednat jinou možnost, než ho kontaktovat tak, že vstoupí na jeho pozemek. Navíc nelze pominout, že poškozený na pozemek vstoupil zcela viditelně během dne a nijak svoji přítomnost neskrýval, když motivem jeho jednání nebylo páchat nějakou trestnou činnost (např. tam něco poškodit), nýbrž hovořit s obviněným. Nelze také pominout, že obviněný nikdy předtím nedal poškozenému najevo, že si nepřeje, aby ho vyhledal v místě bydliště, např. tím, že by mu výslovně zakázal, aby vstupoval na pozemky, které umožňují přístup k jeho domu, poškozený a obviněný se dříve osobně neznali, jednalo se o jejich první osobní setkání. Zde se také sluší poznamenat, že se ze strany poškozeného jednalo o zcela standardní chování, odpovídající běžnému životu, zejména na vesnici, kde řada nemovitostí pozemků není oplocena, není zde branka a zvonek.
Námitka obviněného, že i pokud by nejednal za podmínek nutné obrany, tak by mělo být jeho jednání posouzeno jako putativní obrana, tedy jako obrana proti domnělému útoku, spadá pod zvolený dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., byť tato je zjevně neopodstatněná. Především nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že soudy nižších stupňů se touto otázkou nezabývaly. Zde je možno odkázat na rozhodnutí soudu druhého stupně, bod 7, str. 2-3, ze kterého vyplývá, že se soud druhého stupně touto možností zabýval, byť lze připustit, že stručněji. Nejvyšší soud nad rámec shora naznačených závěrů považuje za vhodné uvést, že otázka putativní obrany se řeší především podle toho, jak subjektivně mohl vnímat situaci zdánlivý obránce, když ovšem při posuzování celé věci nelze pominout objektivní realitu, tedy vnější momenty celé události. Zde je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozený obviněného nějak napadl, takže by se skutečně obviněný mohl domnívat, že ze strany poškozeného mu hrozí nějaký bezprostřední útok. Skutečnost, že poškozený ho požádal, aby ztišil hudbu, nelze považovat za nějaký útok a to ani slovní, když navíc ani samotný slovní útok, pokud by nebyl doprovázen nějakým dalším jednáním, ze kterého by bylo možno dovodit vystupňování razance jednání poškozeného, by nebylo možno posoudit jako putativní nutnou obranu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1798/2016). Ze skutečnosti, že poškozený měl v ruce násadu od lopaty nelze dovodit, že by mohl mít obviněný nějakou důvodnou obavu, že ho poškozený chce napadnout, když poškozený ho bezprostředně poté, co se dostali do kontaktu, tedy po příchodu ke dveřím pouze slušně žádal o ztišení hudby, násadu nezvedl a touto obviněnému nijak nehrozil. Poškozený také zcela logicky vysvětlil, proč si násadu bral, přičemž jeho vysvětlení odpovídá zpráva obecního úřadu o pověsti obviněného, ale nakonec i způsob chování obviněného vůči poškozenému, kterého obviněný velmi razantně napadl. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že jak již bylo uvedeno, což nezpochybňuje ani samotný obviněný, poškozený a obviněný se neznali, poškozený přišel během dne, svoji přítomnost nijak neskrýval, byl také výrazně staršího věku, takže i z tohoto pohledu je možno mít za to, že obviněný neměl důvod předpokládat, že od poškozeného mu hrozí nějaký bezprostřední útok.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným sice uplatněn částečně právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová